Nechoďte do důchodu!

Statistiky sebevražednosti vypovídají o tom, že ČR patří mezi státy s vysokým počtem dokonaných sebevražd. Při sledování sebevražednosti podle věkových skupin a pohlaví se ukazuje, že největší počet sebevražd je v ČR registrován u osob kolem 50 let věku, přitom v této neradostné statistice výrazně převažují muži. Za vrcholem ve zmíněných zhruba 50 letech již absolutní počty klesají, nejprve prudce, pak mírně. Od 70. do 80. roku pak zase rostou. Dále již počet sebevražd s rostoucím věkem klesá.

Pokud se ovšem podíváme na relativní čísla, a to počty sebevražd podle věkových skupin v přepočtu na 100 000 obyvatel ve věkové skupině, objeví se před námi velice smutný obrázek. Nejohroženější částí populace jsou ve statistice sebevražd senioři. Jak zobrazuje následující graf a tabulka, po odchodu do penze dochází k strmému vzestupu relativního počtu sebevražd.

Sebevraždy podle pohlaví a věku na 100 tisíc obyvatel za roky 2001 - 2005
(graf, tabulka)

Zdroj: ČSÚ

Údaje potvrzuje i pohled z jiné strany. Při porovnání sebevražednosti podle společenského zařazení populace zjistíme, že starobní důchodci představují nejohroženější kategorii (následují invalidní důchodci, nezaměstnaní a kategorie studentů a žáků).

Proč důchodci?

Jen málokdo se zamýšlí nad tím, co bude dělat, až opustí pracovní trh a odejde do penze. Právě tato "nepříprava", když se pak člověk v důchodu skutečně octne, může vyústit v úpadek mentální i fyzické aktivity, zhoršující se zdravotní problémy, těžkou depresi, až v sebevraždu.

Proto se na tomto místě dostáváme zpět k tomu, co je uvedeno v titulku článku: nechoďte do důchodu! Není tím myšleno, abyste se až do smrti snažili udržet si své zaměstnání a vzdali se svého zaslouženého odpočinku. To jistě ne. Jde o to, abyste se "osudu sebevražedného důchodce" vyhnuli tím, že na svoji budoucí penzi přestanete nahlížet jako na dlouhou dovolenou, ale začnete o ní uvažovat jako o změně své kariéry. A to čím dříve, tím lépe. Například podle statistik americké obdoby naší správy sociálního zabezpečení (Social Security Administration) jsou totiž senioři, kteří plánování a přípravě na léta na penzi věnovali více než dvě dekády, typicky nejspokojenější. A to bez ohledu na velikost svého bohatství.

Odchod z práce neznamená jen konec rannímu vstávání

Přes 40 a více let života strávíme v práci, snažíme se finančně zabezpečit sebe, svoji rodinu a také svoji šťastnou budoucnost. Mít na důchod připraveno dostačující finanční zajištění by bezpochyby mělo být pro budoucího penzistu na prvním místě seznamu "co udělat". Bohužel ale ani pěkný obnos v penzijním či podílovém fondu, na životním pojištění nebo třeba ve slamníku šťastné stáří nezajistí. Důvody jsou tři.

Zaprvé, i kdybychom svoji práci nenáviděli, v každém případě je to místo, které nám dává víc než jenom pravidelný příjem. Díky chození do práce má náš den rozvrh a smysl. Je to místo, kde můžeme uplatnit své schopnosti, setkat a spřátelit se s mnohými lidmi, některé z nich ovlivnit, od jiných se něco naučit. Opustíme-li toto místo, mnohé z těchto vazeb zpřetrháme.

Zadruhé, ti, kdo žijí v manželství, mohou najednou zjistit, že vlastně neví, jak ve svazku žít. Osm až deset hodin denně po několik dekád trávili odděleně od partnera, není divu proto, že nově vzniklá situace často vede k velkým problémům v soužití. Zejména pokud jeden z manželů již nějaký ten čas do práce nechodil, a zvyknul si tedy zařídit si chod domácnosti podle sebe.

Zatřetí, mnoho lidí neví, co vlastně život na penzi je. Představují si ji právě jako zasloužený odpočinek. Co ale budete dělat ve chvíli, když už jste si bohatě odpočinuli? Takový okamžik totiž určitě přijde. Déle a šťastněji přitom žijí ti, kdo mají "co na práci", než ti, kteří tráví dny v houpacím křesle. Alespoň to vyplývá z výsledků studie americké společnosti My Next Phase, která radí lidem, jak se na důchod připravit.

Najděte si nový smysl života

Identifikovat možné problémy, které na nás ve stáří čekají, není těžké. Těžší ovšem je se jim vyhnout. Schválně si udělejte chvilku a zamyslete se nad následujícími čtyřmi otázkami:

1. Jaké jsou vaše vášně?
2. Co bude v důchodu smyslem vašeho života?
3. Čím nahradíte ukončenou pracovní aktivitu?
4. Jaká bude vaše nová role v domácnosti?

Odpovědi na tyto otázky přitom nejsou tak jednoduché, jak se zdají.

Vášní se mnozí vzdávají poměrně brzy v životě, a to s příchodem prvních finančních závazků, dětí, s rostoucím tlakem společnosti apod. Není vám třeba ještě ani 35, ale už si nemůžete jen tak upocení a v trenkách "dojít na jedno" po zápasu vesnického nohejbalu. Naopak se od vás očekává účast na golfovém turnaji, samozřejmě v odpovídajícím značkovém oblečení. "Válet" se pod starou škodovkou už také nemůžete, co kdyby se u vás doma objevil váš klient a našel vás v montérkách a od oleje? Že by šel obchod uzavřít radši k nějakému "kravaťákovi"?
Zkuste si vybavit své nejšťastnější momenty z dětství, ze střední školy či z vysokoškolských kolejí a vzpomeňte si, co jste dělali. To by vám mělo pomoci odpovědět si pravdivě na první otázku.

Ani pokud jste si napsali seznam aktivit, kterými nyní trávíte volný čas a o kterých víte, že vás budou bavit i ve stáří, nestačí to. Nejspíš totiž stále postrádáte smysl života na penzi. Třeba rádi hrajete tenis a představujete si, že v důchodu se svými vrstevníky odehrajete denně tři sety. Jistě se udržíte ve fyzické formě, ale jak dlouho vás to bude skutečně bavit a jaký smysl života vám dennodenní hraní tenisu přinese? Co ale třeba založit "tenisovou školu" pro vnuka a jeho spolužáky? Tím byste spojili svého koníčka s něčím, co by vás naplňovalo víc než pravidelné výhry nad starým kamarádem. Obdobně, pokud jste celý život strávili výzkumem, jistě najdete školu, která bude velice ráda, podělíte-li se párkrát týdně o své znalosti s jejími studenty.

Jde o to se zamyslet nad tím, co bude v důchodu vaším důvodem k rannímu vstávání. Pokud je to v současné době práce, budete si muset najít jiný smysl vašich dní. V opačném případě se může stát, že budete chřadnout a dříve nebo později se ocitnete ve statistikách z úvodu článku.

Dostáváme se k odpovědi na třetí otázku. Chození do práce neznamená jen ráno vstát a dopravit se na pracoviště. Každý den přináší nové pracovní úspěchy a problémy, také třeba dobře naladěného kolegu či špatně naladěného šéfa. Vypořádat se tak s celým pracovním dnem představuje spoustu fyzických, intelektuálních i sociálních aktivit. Jakmile jste v důchodu, vše je pryč. Pohyb, interakce s přáteli i mentální aktivita vyžadují najednou úsilí, které pro mnohé může být problémem. Pokud nemáme dostatečnou sebekontrolu, pravidelné cvičení, které by mělo nahradit fyzickou stránku naší bývalé práce, "zastoupí" gauč a telenovela. Jestliže jste spíše introvert, najít nové přátele, kteří by zastali vaše bývalé kolegy, může být velký problém. Přitom podle My Next Phase je nejdůležitějším faktorem ovlivňujícím úspěšný život na penzi právě silná síť sociální interakce, dokonce prý důležitější než zdraví a finanční zabezpečení.

V důchodu se nezmění jenom naše sociální role, pravděpodobně budeme muset pozměnit i roli v domácnosti. Jak už jsme uvedli výše, najednou budeme celý nebo téměř celý den trávit po boku svého manžela či partnera. Změní se nejen náš rozpočet, změní se náš celý den.

Co závěrem?

Šťastného podzimu života nikdo nedocílí tím, že zůstane sedět doma u televize a jedinou motivací vstávat pro něj bude nový díl oblíbeného dokumentárního pořadu. Až uděláme ten poslední velký životní krok a vkročíme do penze, zapojme se např. aktivně do života našich vnoučat a třeba i jejich kamarádů. Pořiďme si čtyřnohého přítele, který nás donutí k pravidelným procházkám a kontaktu s dalšími "pejskaři", ať už v parku nebo na cvičišti. Dopřejme si kurzy na univerzitě třetího věku, když teď již konečně máme čas na to dozvědět se vše, co jsme kdy chtěli vědět. Ale hlavně si vzpomeňme na své záliby a vášně a zkusme si splnit odkládaná přání. I kdybychom se měli jako Vlastimil Brodský ve filmu Babí léto vydávat za emeritního člena metropolitní opery se zájmem koupit zámek...

Co budete dělat v důchodu? Přemýšleli jste již nad tím? Berete důchod jako zasloužený odpočinek, nebo jako svou druhou kariéru? Jak lze podpořit užitečnost seniorů v jejich rodinách a komunitách, ve kterých žijí?