Výpočet životního minima 2025
Rozšířená verze kalkulačky
Další kalkulačky
Interaktivní grafiky
Jakou kartu dostanete? Podívejte se na přehled podle bank
Galerie platebních karet, které banky v Česku nabízejí k účtům. Chtěli byste raději vesmírně...více
Nemáte v peněžence poklad? Takhle poznáte vzácné koruny
Vypadají jako peníze, které denně bereme do ruky. A najdou se lidé, co by nám tu ruku...více
Takhle vám vysajou účet. Podívejte se na triky podvodníků
Přijde e-mail, SMS, zpráva na Facebooku. Píše banka, doručovací služba nebo i finanční...více
Cesta do pravěku. Podívejte se, jak vypadalo internetové bankovnictví před 20 lety
Ať jste, nebo nejste pamětníci, tenhle výlet bude plný překvapení. Připomeňte si pionýrské...více
Které řetězce vás dál matou? Prozkoumali jsme slevy
Po roce jsme znovu prošli největší obchodní řetězce. Zajímalo nás, jak vypadají jejich...více
Doporučujeme
Přihlášení k newsletteru
Změny, novinky a aktuality ze světa osobních financí přehledně ve vaší schránce – čtěte náš pravidelný newsletter.
Kdo je vám sympatičtější? Hlasujte v našem souboji osobností a zvolte si svého oblíbence (případně menší zlo). Stačí kliknout na fotografii.
Lubomír Lízal
ekonom
Jan Kočka
podnikatel

100,00 %
z 1 duelů

0,00 %
z 0 duelů
Chci jiný souboj
Souhrnné výsledky duelů
Diskuze: Děti bez vlastní rodiny pomoc státu potřebují
Abychom udrželi kvalitu diskuze pro slušné čtenáře, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdřív musíte zaregistrovat. (Už jsem, ale zapomněl jsem heslo!)
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
22. 4. 2005 10:00, Jirka
Zcela souhlasím, že děti nesmí trpět nezodpovědností rodičů ani liknavostí státu. Biologičtí rodiče musí nést i hmotnou odpovědnost za každé své dítě. Výjimkou jsou případy znásilnění. Je třeba respektovat právo matky na rozhodnutí, zda dítě porodí nebo nechá těhotenství přerušit (riziko neplodnosti). Náklady na interrupci nebo potřeby dítěte by v tomto případě měl státu hradit násilník. Pokud nežije, pak jeho rodiče - mimo případů, kdy se jedná o soudním znalcem potvrzenou deviaci, která nemůže být způsobena výchovou.
Odpovědnost by měla být vyžadována také na rodičích, kteří si pořídí dítě i přesto, že sami pobírají sociální dávky. Svůj dluh státu by měli také splácet. V tomto případě po dosažení dospělosti dětí.
Lidí ochotných obětovat své pohodlí a majetek výchově cizích dětí je jako šafránu. Pokud takovým stát za jejich službu neplatí, je to zneužívání dobroty těchto vzácných lidí. Pokud jsou děti svěřeny do pěstounské péče, má stát často až přehnanou starost o kvalitu jejich výchovy. Z tohoto důvodu se nebojím, že by placená pěstounská péče byla zneužívána. Při známé štědrosti státu k lidem, kteří někde pomáhají, je obava, že by to dělali jen pro peníze, lichá. Zlatý důl pod dohledem sociálních pracovnic?
Jestliže nebude možno odečítat od pobíraných normativů za svěřené děti náklady, pak považuji zdanění těchto příjmů pěstouna za zbytečnou administrativu. Normativ má vystihovat potřebu dítěte. Pěstoun z něj nemůže oddělovat vlastní zisk. Měl by proto být placen státem jako státní zaměstnanec a normativ používat pro potřeby dětí. O podnikání nelze hovořit. V tomto případě by se vlastně jednalo o švarcsystém, neboť pěstoun by pracoval pouze pro jediného zákazníka - stát za státem určenou cenu.
Tam, kde existují citové vazby, ale pro neschopnost rodičů postarat se o dítě vlastními silami (nezralost, zdravotní důvody, nemajetnost) je nutná náhradní péče, bych si dokázal představit pěstounství jako podnikání. Rodiče by si sami vybrali pěstouny, jimž děti svěří. Pěstoun by zde dostával odměnu a dávku pro dítě přímo od rodičů. Nemajetní rodiče by si vybrali pěstouna - státního zaměstnance, podobně jako stát přiděluje obhájce obžalovanému, který si nemůže dovolit vlastního. Rodiče by v těchto případech sami dohlíželi na podmínky výchovy jejich dětí. To by mohlo podpořit snahu i státních pěstounů o co nejlepší péči, neboť by byli odměňovaní podle počtu svěřených dětí.
Nejsem si jist, zda by bylo moudré dávat soudcům nějaké normy. Tlak na rychlejší vyřešení případů může znamenat jejich nedostatečné posouzení. Náročnost případů je velmi rozdílná. Spíše bych byl pro to, aby v justici fungoval orgán, který v případě narůstající fronty případů některého soudce prozkoumá, zda je zdržení opodstatněné. V takovém případě převede některé další případy k jinému soudci. Odpovědnost za lhůty by měl nést tento orgán. V jeho pravomoci musí být i odvolání soudce z případu nebo jeho potrestání.
Další příspěvky v diskuzi (celkem 8 komentářů)
10. 1. 2019 21:38 | Zaneta
2. 9. 2008 22:03 | Marga
18. 5. 2005 16:44 | Petra
28. 4. 2005 8:52 | Jarmila
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
25. 4. 2005 18:20 | jezevec
22. 4. 2005 17:51 | eva
22. 4. 2005 10:59 | Jarmila
Dítě končí s ústavní výchovou v 18 letech. Pokud náhodou studuje a maturuje v 19, je rok na ulici. Dětské domovy to většinou řeší tak, že tam dítě zůstane, ale načerno, přestože se pracovníci vystavují postihům a kárným řízením. Na jeho výživu prostě ušetří z normativů ostatních dětí. Za socialismu se to řešilo tím, že se dětem našel učební obor u firmy, která měla podnikovou ubytovnu. Po r. 1989 tato možnost padla, protože zanikly podnikové ubytovny. Začala to řešit až církev a různé nevládní organizace v projektech domů na půli cesty. Za to jim patří velký dík. Přesto se řada dětí vrací zpět do svých původních nefunkčních rodin, protože by jinak skončily na ulici. Je mezi nimi vysoká kriminalita, drogy, prostituce. Řada jejich dětí končí zpět v dětských domovech. Je to proto, že děti bohužel nemají žádné zázemí (dětský domov je vyhodil na ulici) a nenaučily se samostatně žít. Neumí vařit, prát, uklidit, neumí drobné opravy, nevědí, že se platí elektřina, topení, voda, nedovedou hospodařit. V dětském domově to totiž vždycky někdo udělal. Dítě ve fungující rodině se těmto dovednostem učí jaksi za pochodu, protože v rodině se o spoustě věcí hovoří. Navíc nemají kde bydlet. Je to začarovaný kruh.
Stát bohužel preferuje ústavní výchovu před adopcemi a před pěstounskou péčí, přestože toto dvojí by dětem kromě kvalitní výchovy zajistilo i určité zázemí v době přechodu ze závislosti do samostatného života. Pokud bude stát preferovat ústavní výchovu (asi z důchodu vyšší zaměstnanosti, protože pěstouni dostávají za svou práci směšnou odměnu a u adoptivních rodičů se předpokládá, že jejich touha po dítěti je tak velká, že jsou ochotni ji dělat zcela zdarma), tak se bohužel nic nezmění, Je to smutné, ale je to tak.
22. 4. 2005 10:00 | Jirka
Odpovědnost by měla být vyžadována také na rodičích, kteří si pořídí dítě i přesto, že sami pobírají sociální dávky. Svůj dluh státu by měli také splácet. V tomto případě po dosažení dospělosti dětí.
Lidí ochotných obětovat své pohodlí a majetek výchově cizích dětí je jako šafránu. Pokud takovým stát za jejich službu neplatí, je to zneužívání dobroty těchto vzácných lidí. Pokud jsou děti svěřeny do pěstounské péče, má stát často až přehnanou starost o kvalitu jejich výchovy. Z tohoto důvodu se nebojím, že by placená pěstounská péče byla zneužívána. Při známé štědrosti státu k lidem, kteří někde pomáhají, je obava, že by to dělali jen pro peníze, lichá. Zlatý důl pod dohledem sociálních pracovnic?
Jestliže nebude možno odečítat od pobíraných normativů za svěřené děti náklady, pak považuji zdanění těchto příjmů pěstouna za zbytečnou administrativu. Normativ má vystihovat potřebu dítěte. Pěstoun z něj nemůže oddělovat vlastní zisk. Měl by proto být placen státem jako státní zaměstnanec a normativ používat pro potřeby dětí. O podnikání nelze hovořit. V tomto případě by se vlastně jednalo o švarcsystém, neboť pěstoun by pracoval pouze pro jediného zákazníka - stát za státem určenou cenu.
Tam, kde existují citové vazby, ale pro neschopnost rodičů postarat se o dítě vlastními silami (nezralost, zdravotní důvody, nemajetnost) je nutná náhradní péče, bych si dokázal představit pěstounství jako podnikání. Rodiče by si sami vybrali pěstouny, jimž děti svěří. Pěstoun by zde dostával odměnu a dávku pro dítě přímo od rodičů. Nemajetní rodiče by si vybrali pěstouna - státního zaměstnance, podobně jako stát přiděluje obhájce obžalovanému, který si nemůže dovolit vlastního. Rodiče by v těchto případech sami dohlíželi na podmínky výchovy jejich dětí. To by mohlo podpořit snahu i státních pěstounů o co nejlepší péči, neboť by byli odměňovaní podle počtu svěřených dětí.
Nejsem si jist, zda by bylo moudré dávat soudcům nějaké normy. Tlak na rychlejší vyřešení případů může znamenat jejich nedostatečné posouzení. Náročnost případů je velmi rozdílná. Spíše bych byl pro to, aby v justici fungoval orgán, který v případě narůstající fronty případů některého soudce prozkoumá, zda je zdržení opodstatněné. V takovém případě převede některé další případy k jinému soudci. Odpovědnost za lhůty by měl nést tento orgán. V jeho pravomoci musí být i odvolání soudce z případu nebo jeho potrestání.