Děti bez vlastní rodiny pomoc státu potřebují

Zcela souhlasím, že děti nesmí trpět nezodpovědností rodičů ani liknavostí státu. Biologičtí rodiče musí nést i hmotnou odpovědnost za každé své dítě. Výjimkou jsou případy znásilnění. Je třeba respektovat právo matky na rozhodnutí, zda dítě porodí nebo nechá těhotenství přerušit (riziko neplodnosti). Náklady na interrupci nebo potřeby dítěte by v tomto případě měl státu hradit násilník. Pokud nežije, pak jeho rodiče - mimo případů, kdy se jedná o soudním znalcem potvrzenou deviaci, která nemůže být způsobena výchovou.

Odpovědnost by měla být vyžadována také na rodičích, kteří si pořídí dítě i přesto, že sami pobírají sociální dávky. Svůj dluh státu by měli také splácet. V tomto případě po dosažení dospělosti dětí.

Lidí ochotných obětovat své pohodlí a majetek výchově cizích dětí je jako šafránu. Pokud takovým stát za jejich službu neplatí, je to zneužívání dobroty těchto vzácných lidí. Pokud jsou děti svěřeny do pěstounské péče, má stát často až přehnanou starost o kvalitu jejich výchovy. Z tohoto důvodu se nebojím, že by placená pěstounská péče byla zneužívána. Při známé štědrosti státu k lidem, kteří někde pomáhají, je obava, že by to dělali jen pro peníze, lichá. Zlatý důl pod dohledem sociálních pracovnic?

Jestliže nebude možno odečítat od pobíraných normativů za svěřené děti náklady, pak považuji zdanění těchto příjmů pěstouna za zbytečnou administrativu. Normativ má vystihovat potřebu dítěte. Pěstoun z něj nemůže oddělovat vlastní zisk. Měl by proto být placen státem jako státní zaměstnanec a normativ používat pro potřeby dětí. O podnikání nelze hovořit. V tomto případě by se vlastně jednalo o švarcsystém, neboť pěstoun by pracoval pouze pro jediného zákazníka - stát za státem určenou cenu.

Tam, kde existují citové vazby, ale pro neschopnost rodičů postarat se o dítě vlastními silami (nezralost, zdravotní důvody, nemajetnost) je nutná náhradní péče, bych si dokázal představit pěstounství jako podnikání. Rodiče by si sami vybrali pěstouny, jimž děti svěří. Pěstoun by zde dostával odměnu a dávku pro dítě přímo od rodičů. Nemajetní rodiče by si vybrali pěstouna - státního zaměstnance, podobně jako stát přiděluje obhájce obžalovanému, který si nemůže dovolit vlastního. Rodiče by v těchto případech sami dohlíželi na podmínky výchovy jejich dětí. To by mohlo podpořit snahu i státních pěstounů o co nejlepší péči, neboť by byli odměňovaní podle počtu svěřených dětí.

Nejsem si jist, zda by bylo moudré dávat soudcům nějaké normy. Tlak na rychlejší vyřešení případů může znamenat jejich nedostatečné posouzení. Náročnost případů je velmi rozdílná. Spíše bych byl pro to, aby v justici fungoval orgán, který v případě narůstající fronty případů některého soudce prozkoumá, zda je zdržení opodstatněné. V takovém případě převede některé další případy k jinému soudci. Odpovědnost za lhůty by měl nést tento orgán. V jeho pravomoci musí být i odvolání soudce z případu nebo jeho potrestání.