Nebyla to velká válka, ale pro Albrechta z Valdštejna byla zlomovým okamžikem, který nastartoval jeho cestu za mocí a bohatstvím. V roce 1615 Benátčané zaútočili na jižní hranici rakouského císařství a začali obléhat pevnost Gradiška na nynějších slovinsko-italských hranicích. Arcivévodu a pozdějšího rakouského císaře Ferdinanda útok překvapil. Potřeboval rychlou pomoc, aby Benátčany zahnal zpět.
Pro Valdštejna to byla příležitost, na kterou čekal. Nabídl arcivévodovi, že na vlastní náklady, zhruba 80 tisíc zlatých (Valdštejnův 3,5letý příjem), vybuduje oddíl dvou set těžkooděnců a vyrazí s nimi ke Gradišce. Pro Ferdinanda to byla dobrá zpráva hned ze dvou důvodů. Jednak získal rychle potřebné vojáky, jednak dal divokému Valdštejnovi prostor pro seberealizaci. Historik Zdeněk Kalista píše: „Furlanská válka nebyla velká, ale byla přece jen skutečnou válkou dýchající krví a železem, v níž se mohl daleko více vybouřit onen „divoký Valdštejn“, muž posedlý démonickou silou, vrhající se s dravou rozkoší do rvaček a soubojů a divokého zápolení, muž osamělý a odcizený svému prostředí, u něhož nepřátelství k jeho okolí se vnitřně uvolňuje právě bojem a zápasem.“
Po boku Ferdinanda si Valdštejn vyzkoušel roli válečného podnikatele, která mu v průběhu dalších let přinesla tučné zisky. Ve furlanské válce získal základní zkušenosti s touto profesí. Jako pěšák ovšem působil v armádě již dříve. V roce 1604 bojoval v Uhrách. Vojenskou kariéru ovšem musel přerušit kvůli špatnému zdraví, již v této době měl tzv. uherskou nemoc (syfilis). I když to za krátkou dobu dotáhl na hejtmana (velitel pěší kompanie o 200 mužích), dále pokračovat nemohl.
Start mezi tehdejší boháče přitom neměl snadný. Narodil se s „puncem zchudlého aristokrata“ – jak to v práci o Valdštejnovi nazval Antonín Kostlán – a slušný příjem získal až sňatkem s moravskou šlechtickou vdovou. Díky němu dostal do správy statek, který ročně nesl 20 až 30 tisíc zlatých. Podle odhadů by se Valdštejnův příjem dnes počítal na desítky milionů korun.
Bez účasti ve furlanské válce by se však tento majetek nejspíš množil mnohem pomaleji. Vystoupením po boku Ferdinanda se Valdštejn jasně přihlásil ke katolickému táboru. Přesto, že vyrůstal v prostředí stoupenců Jednoty bratrské a navštěvoval i protestantské niverzity. Konverzi historici odhadují na rok 1606.
Navíc se zbavil rodného statku v Heřmanicích (kousek od Dvora Králové), čímž se zprostil závazků českého šlechtice. Česká šlechta byla převážně protestantská, zatímco mezi moravskou šlechtou, do které se přiženil, bylo daleko více katolíků. I tím prokázal schopnost vidět dopředu, protože střet mezi katolickým a nekatolickým táborem v Evropě pomalu začínal.
Během povstání v Čechách v roce 1618 sice měl povinnost české stavy podporovat, zároveň ale slíbil Ferdinandovi, že mu vybuduje pluk těžkooděnců. Nejdříve se pokusil přesvědčit moravský pluk, kterému velel, aby sloužil císaři. Neúspěšně. Vzal si proto stavovskou (dnes by se dalo říct vládní) pokladnici se 100 tisíci zlatými a utekl do Vídně.
Tam vsadil vše na jednu kartu. Na Ferdinanda a na to, že katolicismus vyhraje.
Sdílejte článek, než ho smažem