Marcus Crassus, největší spekulant antiky: jak získat bohatství

Třicátník Crassus (o jeho mládí se dočtete zde) shromažďuje majetek způsobem, který nemá v historii obdoby. Po smrti bude jeho majetek přes ohromné výdaje (o kterých bude ještě řeč) činit 7 100 talentů, což je zhruba 42,6 miliónů denárů anebo 170,4 miliónů sesterciů. Tato částka o 1 100 talentů převyšuje oficiální roční příjem státního rozpočtu nejbohatšího státu oné doby - ptolemaiovského Egypta. Také odpovídá 213 minimálním majetkům senátorů (senát měl v té době 600 poslanců), popřípadě roční mzdě 170 000 řemeslníků anebo 190 000 vojáků. Uvědomíte-li si, jak velký rozdíl byl v životní úrovni tehdy a dnes (v Římě neexistovalo zboží, které byste si mohli za takové peníze koupit), bylo Crassovo bohatství nezměrné.

Reálné zhodnocení? 11 procent 

Řekneme-li si, že podnikat začal až v 30 a zemřel v 60, dařilo se mu v přepočtu na složené úročení zhodnocovat majetek průměrným tempem 11,12 % ročně v době, kdy římské úrokové sazby klesly z 12 % na 4 %. Srovnáváme- li tuto výnosnost s výkony moderních investorů, je třeba vzít v úvahu, že za Crassových dob neexistovala inflace (jeho výkony jsou tedy reálné) a také fakt, že vysoké úroky a složené úročení (tj. úroky z úroků) byly v jeho časech považovány za vydřidušské a nemravné. Na senátora Marka Junia Bruta se římská společnost dívala skrz prsty kvůli úvěrům asijským městům a provinciím. Naopak po uši zadlužený Gaius Julius Caesar získal popularitu tím, když jako diktátor jedním ze svých prvních dekretů omezil výši úroků a složené úročení zakázal.

Peníze lze vydělat mnoha způsoby

Crassus vydělával peníze mnoha způsoby - vlastnil stříbrné doly v Hispánii, spekuloval ve výběru daní (o tom bude ještě řeč), bezesporu půjčoval peníze na lichvářský úrok, i když to bylo zakázané. Nejspíš obchodoval s obilím, které se do Říma přiváželo ze Sicílie, Malé Asie a z Egypta a jehož cena dle výše úrody, poptávky a momentální politické a válečné situace kolísala mezi 0,1 až 5,5 denáry za dekalitr (čím kolísavější je cena aktiva, tím větší je jeho obliba mezi spekulanty). Je velmi pravděpodobné, že se podílel na obchodu se stavebním materiálem, dováženým do Říma z Etrurie, Umbrie, Malé Asie, Řecka i Mauretánie. Vzhledem k ohromnému počtu otroků ve svých službách byl nejspíš zapleten i do "nepočestného" (leč výnosného) obchodu s otroky. Nejvíce peněz však vydělal spekulacemi s nemovitostmi.

Investice do nemovitostí byly v starém Římě podporované státem, který penězoměncům i senátorům zakazoval jakékoliv jiné investice (ti zákaz příliš nedodržovali, leč aspoň částečně se jím řídit museli). Stát tímto opatřením sledoval dva cíle - jednak chtěl omezit lichvu, jednak mínil vyřešit problém, kterak ubytovat tisíce a desetitisíce bezzemků, drobných obchodníků a řemeslníků, které hlavní město každý rok nasávalo jako houba a nemohlo se jich zbavit (římská městská správa řešila podobný problém, které dnes řeší jakékoliv moderní velkoměsto).

Římané znali činžovní domy 

Prostředkem k řešení tohoto problému se měl stát římský vynález - činžovní dům, zvaný "insula" (tj. "ostrov"). Pokrok ve stavebních materiálech a stavitelství Římanům umožnil stavět vysoké několikapatrové budovy, velmi podobné činžovním domům konce 19. a počátku 20. století. V takovém domě (ve stylu pražského Žižkova, někdy s balkónem, vždy však bez výtahu, toalety pouze z okna či do nočníku, koupel jenom v městských lázních) mohly žít stovky lidí platících vlastníkům domů nájemné. A protože se stejně jako v 19. století šetřilo na stavebním materiálu a stavělo rychle, byly zisky z takových budov ohromné. Lacině postavené budovy sice nevydržely dlouho, v době, kdy se zřítily (někdy i s lidmi), však byly z nájemného už dávno zaplacené.

Činžáky rostou jako houby po dešti

Máme tu tedy tři faktory - nejprve činžovní dům jako vynález, přinášející vysoké zisky. Poté množství peněz senátorů i penězoměnců vrhané do tohoto produktu. A konečně podporu státu, který chce prostřednictvím činžovních domů řešit vlastní sociální problém. Kombinace těchto tří faktorů kdykoliv v historii vyvolala boom a investiční horečku. Nepochybně se tak stalo i ve starém Římě.

Činžovních domů se začaly stavět stovky a tisíce - jen nedaleko Palatina jich stály dvě tisícovky. Město se rozrůstalo a na každém volném místě rostly činžáky. Často byly postaveny nebezpečně blízko u sebe, Martialis ve svých epigramech píše o jistém Noviovi ze sousedního domu, s kterým si mohl z okna podat ruce. V domech žily rodiny z celého Středomoří s odlišnými jazyky i zvyky, které si navzájem nerozuměly. Úzké městské ulice byly přeplněné lidmi a vozy se zbožím a zásobami, proudícími tam a sem ve dne i v noci, v důsledku čehož si obyvatelé činžáků prakticky nikdy neodpočinuli. "Spánek je výsadou bohatých", psal v Satirách Juvenalis, přičemž narážel na velké a tiché senátorské domy v luxusních čtvrtích. Caesar později zakázal vozům vjezd do města ve dne - v důsledku čehož ve dne rachotili v ulicích lidé, v noci pak vozy, zvířata, vozkové a opilci.

Na nemovitostech prý nelze prodělat... 

Množství peněz vrhané do stavebních projektů vyvolalo růst cen nemovitostí. Růst cen zvýšil zisky stavitelů, což do nemovitostí přivedlo nové investory. Tím se zvýšilo množství peněz ve stavebních projektech, což působilo na růst cen, růst zisků a příliv nových investorů a pořád dokola a dokola.
Činžovní domy získaly pověst investičního aktiva, na kterém není možné prodělat. Tak jako kdykoliv poté byly zisky připisované genialitě investorů, zatímco za případné ztráty mohla jen nešťastná náhoda. Přes všechnu úžasnou sílu a zdánlivě neomezené zisky však měl trh nemovitostí jednu velkou slabinu.
Marcus Licinius Crassus dobře věděl jakou. Na této znalosti pak vydělal své milióny.

Pokračování příště.

Tušíte, co bylo onou slabinou nemovitostního trhu? Znáte příběh Marka Crassa?