Po Lübeckém míru, který ukončil jednu z částí třicetileté války, byla Valdštejnova armáda rozpuštěna. Část bojovala v Itálii a část byla v Německu a ve Slezsku. Jenže v roce 1630 se v severním Německu vylodil švédský král Gustav Adolf II. Habsburská monarchie byla opět v ohrožení.
Císař Ferdinand II. měl k dispozici vojsko čítající zhruba deset tisíc mužů. Proti dobře vyzbrojené švédské armádě to bylo velmi málo. Císař potřeboval rychle vojensky posílit, a obrátil se proto opět na Albrechta z Valdštejna. V roce 1631, kdy Valdštejn vyjednával podmínky, za kterých bude bojovat a povede císařskou armádu, byl už vážně nemocen. Nemoci využíval, aby odmítal císařské požadavky a vyjednal si co nejlepší podmínky. Ty stvrdil svým podpisem v roce 1632 v tzv. göllersdorfské smlouvě.
Göllersdorfskou smlouvou byl Albrecht z Valdštejna jmenován absolutním generálem všech císařských vojsk, jedině on rozhodoval o zabrání půdy a o tom, kde budou mít vojska zimní ležení a mohl vojenskou popravou hrozit, těm, kteří by ho odmítali poslouchat (např. nechtěli vydat obilí armádě). Generálové-rivalové měli ve smlouvě nařízený nucený pobyt v Čechách. Valdštejn také dostal jako kompenzaci za Meklenbursko, které zabral Gustav Adolf, Hlohovsko. „Dá se říci, že Ferdinand II. zůstával nadále císařem pouze „skrze“ Valdštejna a současníci tak generalissimovu roli také chápali,“ míní Antonín Kostlán. Brzy v bitvě u Lützenu poráží Valdštejn Gustava Adolfa. Jeho kariéra dosáhla vrcholu.
Podle některých autorů měla Valdštejnova armáda až 120 tisíc mužů, lety vyčerpaná země už ale nemohla přinést dostatečné zázemí, rakouské země po desetiletí bojů hrozily bouřemi, protože odvody jídla pro armádu znamenaly hlad doma. Také systém půjček vyschl nejen se smrtí Jana de Witteho, bývalého Valdštejnova bankéře, ale i kvůli nulové důvěře v armádu jako možnosti zhodnocení peněz. Toho si byl Valdštejn vědom. Aby mohl dále budovat své impérium, potřeboval mír, který směl podle göllersdorfské smlouvy vyjednat.
V mírových jednání se Švédy, v kterých dle göllerdorfské smlouvy mohl pamatovat na vlastní zájmy, se Valdštejn podle historiků s největší pravděpodobností pokoušel získat zpět Meklenbursko a jeho prostřednictvím se tak dostat k výnosnému baltskému obchodu, který si zatím úspěšně střežila německá hanzovní města. Mír také nabízel zajímavé podnikatelské příležitosti v rámci obnovy země. „Valdštejn si uvědomoval, že jako ekonomický podnik (Valdštejn dostával 6 000 zlatých měsíčně) dosáhla armáda tou dobou vrcholu a že nadále může zvyšovat své zisky jen drastickým podkopáváním ekonomického potenciálu země,“ tvrdí Kostlán. I když by vydržel armádní příjem, pro svá prosperující panství potřeboval mír, neboť ten mu mohl zajistit větší výdělek.
Míru však nedojednal. Počátkem ledna nabyli císařští rádcové přesvědčení, že Valdštejn představuje reálné vojenské nebezpečí a rozhodli o jeho odstranění. Nad Valdštejnem byl vyhlášen acht (říšská klatba) a jeho vyvrcholením byla vražda – či vykonání popravy – Valdštejna v únoru v Chebu. Zabití frýdlatského vévody ale bylo již v podstatě zbytečné, dlouho trvající nemoc si vybírala svou daň a podle kosterních pozůstatků Emanuel Vlček soudí, že mu zabití zkrátilo život o několik týdnů, maximálně měsíců.
I když je Valdštejn velmi rozporuplnou postavou, je třeba uznat, že se vhodnou orientací dokázal vypracovat z nuly na druhého nejmocnějšího muže v Habsburské říši. Velel největší armádě 17. století, ve které byli katolíci i protestanti a sloužili v ní Němci (asi 50 procent), Španělé, Italové, Valoni, Chorvaté, Uhři, Poláci, Dánové, Skoti, Irové a Francouzi.
Sdílejte článek, než ho smažem