V roce 1625 se Valdštejnovi splnila touha stát se vojenským podnikatelem. Přesvědčit císaře, že potřebuje silnou armádu, pomohl Valdštejnovi vpád dánského krále Kristiána IV., který se, spolu s Nizozemím, Anglií a Francií, obával mocenského vzestupu Habsburků. Habsburský císař Ferdinand II. neměl na výběr, a i když si nepřál soukromou armádu, pověřil Valdštejna jejím vybudováním.
Přestože se na budování armády podíleli i další Valdštejnovi podřízení, vojenští plukovníci, bylo vybudování čtyřiadvacetitisícové armády (o dva roky později překročil počet vojáků 100 tisíc) něco nevídaného. Kromě nutnosti platit pravidelný měsíční žold (od trubače za 4-5 zlatých po plukovníka, který bral 500 zlatých) bylo nutné zaplatit i takzvané startovné. Pěšák dostal při verbování 3 zlaté, zatímco jezdec, který musel s sebou přivést koně, 12 zlatých. Celkem potřeboval Valdštejn 10 – 15 milionů zlatých (zhruba dvacetinásobek jeho ročního příjmu).
Valdštejnovi plukovníci kryli část nákladů, ale v této fázi bylo nejdůležitější Valdštejnovo postavení, kterého využíval bankéř Jan de Witte. Ten mu zprostředkovával půjčky u významných finančníků u císařského dvora i jinde v Evropě.
Vybudovat armádu byla jen jedna strana mince, druhou představovalo udržet ji v chodu. Císař měl sice vyplácet žold Valdštejnovi, jeho plukovníkům i armádě. Od začátku bylo ale jasné, že na to erár neměl dostatek finančních prostředků (sám Valdštejn měl plat 6 000 zlatých). I v tomto případě vojevůdce využíval půjčky, které zařizoval de Witte. Ale ani to by nestačilo k udržení tak velké armády, která v 17. století předběhla svou dobu. Navíc armádu bylo nutno šatit a živit.
Pro tyto účely využil Valdštejn Frýdlantského vévodství i praktik, které byly s válkou spojeny. Vévodství vládl tvrdou rukou (běda tomu, kdo nesplnil předem dané cíle), mohl proto armádu zásobovat jídlem (peklo se až 20 tisíc bochníků chleba denně), střelným prachem i uniformami (šilo se až 160 kusů uniforem a 50 párů bot za den – žádné manufaktury tehdy neexistovaly). Těchto na svou dobu neobyčejných výsledků mohl docílit kvůli vlivu, který měl.
Dokázal rovněž zajistit, aby se armáda vévodství vyhýbala a nevybírala si je jako zimoviště, jelikož s tím souvisely nemalé komplikace. Valdštejnova „terra felix“ (šťastná země, které se vyhýbala válka a která díky válce prosperovala) byla tak trochu „gulagem“ (kvůli přísné disciplíně a tvrdé práci) výrazně vybočujícím z dosavadních tradic,“ píše Antonín Kostlán. I přes to, že Valdštejn byl zároveň dodavatelem i odběratelem, náklady na udržování stotisícové armády odhaduje Kostlán na 17 – 20 miliónů zlatých ročně, což představovalo zhruba dvacetinásobek Valdštejnových příjmů.
Zbylé finance musela dodávat válka, tedy kontribuce, vynucené platby a povinné odvody hlavně na nepřátelském území. Kontribuce ovšem musela platit i panství v Habsburské monarchii. Na území, kde armáda pobývala, chápal Valdštejn kontribuce jako zajištění veškerých nákladů potřebných na vydržování vojska. Císař sice nařídil, aby neutrální a spřátelená území (kde armáda většinou zimovala) byla co nejvíc ušetřena válečných strastí, i tam ale znamenal pobyt armády velkou zátěž.
Časem ovšem kontribuční systém upadal. Z nařízených kontribucí ve Slezsku se ze 600 tisíc zlatých podařilo vybrat jen 150 tisíc. Zisky bylo nutné hledat jiným způsobem. Došlo tedy na další vlnu konfiskací odbojných německých šlechticů. Na císařův rozkaz čekala armáda, která se hladově vrhla na panství Adolfa Fridricha či Hanse Alberta. Zabavené statky pak dostal Valdštejn jako úhradu pohledávek za Ferdinandem. Císař se je snažil částečně umořit i tím, že dal Valdštejnovi zaháňské knížectví. Stejně tak se Valdštejnovi dostalo i jmenování generálním nejvyšším polním hejtmanem i generálním kapitánem habsburského válečného loďstva, přestože Habsburkové žádné neměli.
Mír v Lübecku ukončil dánskou válku. Spolu s ním zesílily tlaky na císařském dvoře, které požadovaly odvolání příliš mocného Valdštejna, který byl na císařském dvoře kvůli kontribučnímu systému nejvíce nenáviděnou osobou. Nátlaku císař vyšel vstříc a Valdštejn byl odvolán. Nicméně třicetiletá válka měla za sebou pouze 12 let a švédský král Gustav Adolf II. měl jiné představy než mocný dům Habsburků.
Sdílejte článek, než ho smažem