Haléře v Česku. Vzpomínáme na desetníky, dvacetníky a padesátníky

České haléře se začaly razit v roce 1993 po rozpadu federace. Letos by jim bylo třicet. Desetník s dvacetníkem nás však opustily už před dvaceti lety, padesátník odešel před patnácti. Budiž jim hliník lehký.

Od té doby je haléř ve zvláštním stavu – existuje a neexistuje zároveň. Koruna se pořád dělí na sto haléřů, přesto haléře scházejí z mysli. Mladší generace na cenovkách v obchodech vidí za desetinnou čárkou už jen zlomky koruny. Že mají nějaké jméno? 

O měnové odluce Česka a Slovenska se v roce 1993 rozhodlo rychle. Pro Česko to znamenalo problém. Československé mince se razily v Kremnici, na Slovensku. A tamní mincovna byla plně vytížena potřebami Slovenské republiky. Mince vyšších, korunových nominálů jsme si proto nechali vyrobit v Kanadě. Ty lacinější hliníkové nám razila mincovna v Hamburku. Ještě v roce 1993 se ale začaly razit i v jabloneckém podniku Bižuterie, přejmenovaném později na Českou mincovnu. Na původní název odkazuje B ve značce mincovny. Vlevo vidíte padesátník se třemi hamburskými věžičkami, vpravo s jabloneckým béčkem mezi lvíma zadníma.

Jak v Jablonci během několika měsíců zvládli zbudovat ražebnu a pak plnohodnotnou mincovnu, sepsal ten nejpovolanější – zakladatel a dlouholetý šéf mincovny Jan Vízek. Na fotce z 1. července 1993, kdy se provoz slavnostně otevíral, je vlevo. Pásku střihá ministr financí Vladimír Dlouhý a vpravo je guvernér České národní banky Josef Tošovský. Kníha Jak se dělá mincovna vyšla v roce 2018. Je vyprodaná, ale hrubou verzi najdete na městském webu. Ocitujeme z ní slova, kterými prý odpověděl ředitel peněžní sekce ČNB Leopold Surga na otázku, jaké období je pro mincovnu nejtěžší: „Pro mincovnu je nejtěžších prvních sto roků, pak už to jde samo.“ 

Jak nečekané bylo dělení měny, dosvědčuje právě náš padesátník. Návrh sochaře Vladimíra Oppla totiž v roce 1992 skončil na druhém až třetím místě v soutěži na nový padesátník československý. První místo získal slovenský výtvarník. Původní Opplův návrh (na obrázku č. 1) doznal změn nejen na lícové straně se znakem, ale i na straně s nominálem. Nejdřív se měnil tvar číslic (2), pak zmizely lipové listy a přibyly iniciály výtvarníka VO (4). A ty se pak ještě musely přesunout (5), protože – jak uvádí Jaroslav Moravec, odborník z ČNB – zaměstnanci centrální banky se báli přílišné blízkosti písmen H a O a V (protože když k nim připočtete 0 z číslovky 50, vlastně už chybí doplnit jen jedno písmeno...) Obrázek č. 3 je zkušební odražek z poměděného železného plechu, nakonec se ale padesátníky dělaly z lacinějšího hliníku. Proužek dole naznačuje okraj mince, kde se střídalo vroubkování s hladkou ploškou.

V obchodech jsme padesátníky mohli platit do konce srpna 2008. Další rok se daly vyměnit v běžných bankách, do konce srpna 2014 ještě v České národní bance.

Ještě měsíc před ukončením jejich platnosti bylo v oběhu 426 802 167 padesátihaléřových mincí. Přesto bylo příčinou jejich zrušení to. že „přestaly plnit funkci oběživa“: nikdo je ve skutečnosti nepoužíval – byly v oběhu, ale neobíhaly. Do centrální banky se jich pak nevrátilo 365 434 151, což je zhruba 329 tun hliníku. Ve sběrnách byste za ně dneska při výkupní ceně 60 korun za kilo nedostali ani 20 milionů korun. 

Celkem se padesátníků vyrobilo skoro půl miliardy (bez padesáti milionů). Na jejich výrobu bylo potřeba 1630 tun kvalitní rudy, 244,5 tuny tuhy a přes 61,5 tuny sodného louhu.

Pohled na jejich výrobu v jablonecké mincovně dokáže v člověku probudit touhu vyzkoušet si slavnou šipku strýčka Skrblíka.

Balíčky padesátihaléřů připravené v Jablonci k odeslání do České národní banky. Jeden pytlík váží 1,8 kila.

I návrh desetihaléře pocházel ze soutěže o podobu nových československých mincí v roce 1992. A zas druhé místo! Desetihaléř navrhl Jiří Prádler. Legrace je, že s návrhem padesátihaléře obsadil dokonce místo první. Proč vlastně Česko nesahalo po prvních místech? S vítěznými návrhy už pracovali na Slovensku v kremnické mincovně, zhotovovali si razidla, dokonce už proběhly nějaké zkušební ražby. Česká strana se nechtěla o razidla hádat a v podstatě se počítalo, že přizpůsobené vítězné návrhy se použijí jako mince slovenské. To se ale nakonec nestalo.

Desetihaléře a dvacetihaléře skončily 31. října 2003. Když se ale podíváte na graf s počty vydaných desetníků pozorně, všimnete si čísla i u roku 2004. Začínající sběratel by mohl zavětřit, že někde existuje strašně vzácná mince s vročením 2004. Chyba lávky. Statistika České národní banky totiž neukazuje, kolik se vyrobilo mincí s daným letopočtem, ale kolik jich bylo v daném roce vydáno České národní bance, tedy kolik jich účetně přijala z výroby. 

Výrobní cena desetníků a dvacetníků převyšovala jejich nominální hodnotu. Byla kolem 25 haléřů na kus. Přitom ale mince moc neobíhaly. Obchodní řetězce nechtěly od lidí přesnou částku, radši jim vrátily – takže nejdrobnější mince fakticky byly na jedno použití. ČNB se pokusila už dva roky před koncem platnosti snížit náklady a neobjednávala dvacetníky. Vedlo to ale jen ke zvýšené poptávce po desetnících. A samozřejmě i k tomu, že dvacetníky z let 2002 a 2003, kdy se razily už jen pro sběratelské sady, jsou dnes relativně vzácné.

Také dvacetník, který šel do oběhu prvně 12. května 1993, se nejdřív razil v Hamburku, postupně se výroba přenesla do Jablonce. A také on vznikl z návrhu, který o rok dřív získal stříbro v soutěži o podobu nových československých mincí. Jeho autorem byl sochař Jaroslav Bejvl.

Pro zajímavost přidáváme ještě dvoukorunu a dvacetikorunu. Všimněte si, že všechny „dvojkové“ mince byly (jsou) hranaté: dvacetikoruna je třináctihran, dvoukoruna jedenáctihran a dvacetník má aspoň do kruhu vepsaný sedmihran. 

Razit hranatou minci z hliníku by podle mincovny nemusilo dopadnout dobře. Jenže i to sedmihranné pole prý dělalo potíže, a tak mincovna požádala o změnu: pootočení sedmihranu na straně s číslicí, aby měl na každé straně mince jinou polohu. První takové dvacetníky mají vročení 1998. Maličko se při tom změnil i tvar dvojky.

Tohle otočení je ale něco jiného. Objevuje se na mincích z prvních let ražby a jde jednoznačně o chybu. A jak vědí sběratelé, chyba je dobrá. Za takovou chyboražbu, jako jsou tyhle dvacetníky s rubem pootočeným proti líci, můžete dostat sumu někde v tisícínásobcích nominální hodnoty. Dobře, jsou to stovky korun – ale proč ne. Ovšem záleží na kvalitě. Hliník stárne rychle. Pokud takovou minci máte, buď ji prodejte hned, nebo o ni začněte pečovat.

Finální čísla. Modrý sloupec ukazuje, kolik haléřových mincí se vyrobilo – celkem přes 1,7 miliardy. Oranžové sloupce naznačují, kolik se jich nevrátilo do České národní banky a nebylo úředně zlikvidováno. Ale k tomu se ještě dostaneme po malé technické přestávce, pro kterou jsme z dobrých důvodů nevybrali koťátka.

Tohle je největší současný savec. Plejtvák obrovský. Je tak obrovský, že se nám ani nevejde na obrázek. Jak ale obrzvíře souvisí s drobnými mincemi?

Česká národní banka spočítala, kolik haléřových mincí se jí nevrátilo. Přepočetli jsme to na koruny – mezi lidmi celkem zbylo 339 661 118 korun a 50 haléřů. Přepočetli jsme to i na kila hliníku (zanedbáváme přitom, že se mince v oběhu trochu ošoupou, a taky procento hořčíku, které by mělo být v mincovní slitině). Celkem se v haléřových mincích nevrátilo k likvidaci 1 055 015 611,4 g hlliníku, tedy přes tisíc tun. To je bezmála deset plejtváků obrovských, kteří by plovouce těsně za sebou v moři utvořili kolonu o délce 244 metrů, přepočetli jsme s pomocí webu Václaváky. 

Pokud nehrajete desetníkový mariáš, hliníkové haléřovky pro vás asi nemají valnou hodnotu. Možná nostalgickou, ale na tu stačí po kousku dvou od každé. Komu jich zbylo víc, mohl letos využít speciální akci k výročí České mincovny (a samozřejmě i k výročí těch mincí). Na Jizerské padesátce si otevřela retrostánek. Promítala videa z výroby a nabízela občerstvení za ceny dávno nevídané. Po patnáci letech jste si mohli zase v Česku vyzkoušet, jaké to je směnit za zboží hliník. Ten se mimochodem po ukončení platnosti haléřových mincí nestěhoval do Humpolce, nýbrž zase do Jablonce – alespoň v případě desetníků a dvacetníků. Jablonečtí si půjčili z Německa speciální stroj, který mince mechanicky deformoval. Materiál se pak prodával jako druhotná surovina. Na recyklaci šly i vrácené padesátníky – ty se ale tavily rovnou, bez předchozího muchlání.

Spolu s padesátihaléřem skončily v 31. srpna 2008 v oběhu taky nejmenší bankovky České republiky: dvacetikoruny s Přemyslem Otakarem I. Existovaly souběžně s dvacetikorunovou mincí. Podobně to bylo u padesátikorun. Anežka Česká na papírové padesátikoruně vydržela v oběhu o necelé tři roky déle než její královský otec, od roku 2011 platíme pouze kovovými padesátikorunami.