Janek Rubeš, čistič od zámků lásky

Na startu. Pivo po brigádě se štípačkami bodne.

Pomeranč za kilo. Kus za kilo, ne kilo za kilo. Pokud si o něj neumíte říct česky.

„Kronikář“ Hájek tvrdil, že Johánek z Pomuku umřel, protože nechtěl prozradit tajemství (zřejmě milostné), které mu při zpovědi svěřila paní králová. Je to zhruba stejný nesmysl jako to, že si společným zamknutím zámku na mřížce na Karlově mostě pojistíte svoji lásku navěky. Po akci štípací kleště je mřížka čistá. A svatého časem nejspíš docela vyhladí turisti.

Láska se nezastaví před ničím. I když je to v tomhle případě až přízemní.

Okénkem Staroměstské mostecké věže je vidět přes řeku na Hrad. Janek vyhlíží lepší zítřky.

Výhled ze Staroměstské mostecké věže na turisty, Malou Stranu a Strahov.

Janek trdelníky fakt nemusí. Nepřijdou mu třeba zrovna jako tradiční česká pochoutka. Naši slovníkáři ovšem nějaké ty výskyty tohoto pečiva motaného na dřevěné trdlo v textech devatenáctého a dvacátého století zaznamenali. Pohříchu jen na východnější Moravě.

Za účelem focení se přece jen Janek nechal přemluvit a dokázal s trdelníkem vejít v tělesný kontakt. Ovšem jen obyč východmoravský trdelník, žádné „trdlo se špagetami a sýrem, trdlo s rukolou, mozzarellou a rajčaty, ďábelské černé trdlo s kokosem a rohy“.
[Poznámka: pečivo se jmenuje trdelník, trdlo je ta věc, na kterou se těsto namotává – původně dřevěný váleček nebo palička z tvrdého dřeva, takže říkat trdelníku trdlo je asi jako říkat kachničce pekáč nebo grilovanému kuřeti rožeň. To může jen trdlo.]

Podchod od předmostí Karlova mostu ke Karlovým lázním, epicentrum čepičářské matrjoškové hrůzy.

Utajený průchod spojující Karlovu ulici s Anenským náměstím.

Je v něm ticho, klid a poklad.

Jistě, bez poplatku. Za jedno euro si koupíte – kolik? Šestnáct korun?

Turista, který si dělal před cestou rešerše, poznává svého hrdinu