Pojišťovny čekají nové spory. Ústavní soud se zastal klienta

Pojišťovnám hrozí nová vlna sporů o neplatné smlouvy investičního životního pojištění. Ústavní soud dnes řekl, že některé soudy dosud špatně posuzovaly nároky klientů, kteří v minulosti uzavřeli neplatné smlouvy.

Podle advokáta Petra Němce jde o rozhodnutí, které dopadne na víc než milion smluv pojišťoven. „O těch soudy dlouhodobě rozhodují, že jsou neplatné, ale klientům přiznávaly jen část peněz zpět – že prý klienti měli neplatnou pojistnou smlouvu poznat,“ říká. 

Rozhodnutí Ústavního soudu navazuje na dřívější vlnu sporů, kdy klienti žalovali například pojišťovny Axa, Českou pojišťovnu nebo Generali kvůli smlouvám o investičním životním pojištění. Klienti se domáhali jejich zrušení a vrácení zaplacených peněz. Nevěděli prý, že většina (nebo i všechny) peníze ze zaplaceného pojistného nejdou na pojištění, ale jsou investovány. Smlouva tak prakticky nekryla případné riziko – tedy to, co běžný spotřebitel od pojištění nejvíc očekává.

Konkrétní spor, k němuž se teď vyjádřil Ústavní soud, se týká smlouvy pojišťovny Axa z roku 2009. Tuzemské aktivity této pojišťovny koupila v roce 2020 Uniqa, která tak převzala její místo ve sporu.

Finanční arbitr sice smlouvu v roce 2019 zrušil pro neplatnost, ale odmítl klientovi přiznat zbývajících zhruba 50 tisíc korun, které chtěl vrátit ze zaplaceného pojistného.

Arbitr a poté i nižší soudy se odvolávali na promlčecí lhůtu (arbitr na takzvanou objektivní tříletou a soudy na subjektivní dvouletou). Právo na vydání bezdůvodného obohacení se podle soudů promlčelo za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. A protože klient podle obvodního soudu zaplatil všechny platby pojistného dříve než dva roky předtím, než si stěžoval finančnímu arbitrovi, je jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení už promlčené. Stejnou argumentaci podpořil i Nejvyšší soud ČR.

Psali jsme

Zdroj: Shutterstock

• Finanční arbitr: Životní pojištění s nulovou pojistnou částkou je neplatné
• Kvůli investičnímu životnímu pojištění podávají sdružení žalobu
• Kdo vlastní pojišťovny a které jsou české. Přehled
• Pojištění a válka. Kdo by platil? Porovnali jsme podmínky

Soudy tedy dosud vycházely z toho, že promlčecí lhůta běží už od doby, kdy klient mohl teoreticky vědět, že je smlouva neplatná – což je podle nich okamžik, kdy smlouvu uzavřel a začal ji platit. Klient však namítal, že promlčecí lhůta běží až od doby, kdy skutečně zjistil, že je smlouva neplatná – to může být třeba až okamžik, kdy smlouvu za neplatnou prohlásí arbitr či soud. A arbitr za ni považoval konzultaci s právním zástupucem. Právní zástupci klientů pojišťoven se pak mohou snažit promlčecí lhůtu úplně dostat ze hry s odvoláním na to, že je její uplatňování v rozporu s dobrými mravy.

„Konstatovaly-li soudy, že stěžovatel znal skutkové okolnosti vedoucí k odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, o to spíše o nich musela vědět pojišťovna, tudíž nemohla být v dobré víře. Soudy nezohlednily ve smyslu judikatury Ústavního soudu korektiv dobrých mravů a neudělaly vše pro spravedlivé řešení sporu,“ upozorňoval klientův advokát Jan Dáňa.

Klienta se teď zastal i Ústavní soud. Soudy podle něj postupovaly mechanicky, když promlčecí lhůtu počítaly hned od doby uzavření smlouvy.

„Aby stěžovatel vůbec věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna obohacuje bezdůvodně, musel by přinejmenším tušit, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je však běžná skutková okolnost, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy, ani platby pojistného. Ty naopak svědčí spíše o tom, že stěžovatel měl přinejmenším po určitou dobu trvání smluvního poměru za to, že je smlouva v pořádku,“ napsal soudce zpravodaj Radovan Suchánek v nálezu Ústavního soudu.

Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k projednání Městskému soudu v Praze. Ten nově bude muset rozhodnout s přihlédnutím k argumentaci Ústavního soudu.

Pohledem Petra Němce

Zdroj: Shutterstock

• Zjednodušeně jde o vracení peněz z neplatných pojistných smluv na investiční životní pojištění. Obecně lze říct, že smlouvy byly neurčité a v zásadě nešlo ani o pojištění.
• O samotné neplatnosti těchto smluv justice a finanční arbitr už roky nepochybují. To je uzavřená věc, přibližně milion smluv pojišťoven je neplatných. To znamená, že lidé každý měsíc posílají pojišťovně peníze na neplatnou smlouvu. Pojišťovna ví, že na peníze nemá nárok, ale platbu přijímá. Jenže pojišťovna pochopitelně na neplatnou smlouvu nemusí plnit.
• Právní problém je v tom, kolik mohou chtít klienti pojišťoven zpět peněz. Respektive: co se promlčelo a co ne. V této věci šlo o to, zda se má použít subjektivní promlčecí lhůta (dva roky) nebo objektivní (tři roky). Zjednodušeně lze říct, že se promlčuje každá platba pojištění samostatně a postupně. A promlčuje se objektivně ve lhůtě tří let, ať se děje co se děje – je jedno, že jste nevěděli, že plníte na neplatnou smlouvu. Tuto objektivní lhůtu však může předejít takzvaná subjektivní promlčecí lhůta: pokud víte, že platíte na neplatnou smlouvu, tak máte dva roky na to, ať se soudíte.
• Soudy došly k tomu, že spotřebitelům běží subjektivní promlčecí lhůta hned od podpisu smlouvy, neboť podpisem se s ní seznámili a měli tedy poznat, že je neplatná a že pojišťovně vzniká bezdůvodné obohacení. Takže se každá taková platba promlčuje už za dva roky. Ale: Jak má spotřebitel poznat, že je smlouva neplatná? A neměla to tedy poznat i pojišťovna? Takže pojišťovna dává lidem neplatné smlouvy?
• Průměrný spotřebitel nemohl neplatnost smlouvy poznat a dozvěděl se o ní, až když vyhledal právní pomoc. Ani když si přečte v novinách, že ty smlouvy mají problém, tak prostě neumí poznat, zda se to týká vaší smlouvy.
• Ústavní soud teď boří předchozí závěry soudů. Podpis smlouvy podle něj nic nevypovídá o tom, zda spotřebitelé věděli, že smlouva je neplatná. Sám zastupuji jiného klienta ve skutkově a právně totožném sporu s jinou pojišťovnou u Nejvyššího soudu. A mít nárok na vrácení pojistného za dva roky nebo tři roky je třeba v mé kauze rozdíl téměř 25 tisíc.
• Na spotřebitele nelze klást nároky jako na právní odborníky, kteří mají poznat platnou a neplatnou smlouvu. To platí o to víc, když jim smlouvu předloží renomovaná pojišťovna, která podléhá přísné regulaci. Navíc takový výklad, který soudy zastávaly, zcela opomíjel, že pak je o to víc nutné mluvit o pojišťovně jako o tom, kdo předložil spotřebiteli vědomě neplatnou smlouvu, kterou připravila se zástupem právníků. Nález Ústavního soudu tak vnáší do těchto sporů zdravý rozum a vrací je do reality běžného života.

Jiří Hovorka

O osobních financích píše od roku 2009. Začínal v Měšci, pak se stejným tématům věnoval v Aktuálně.cz, po sloučení s vydavatelstvím Economia se jeho texty objevovaly i v Hospodářských novinách. Dlouhodobě se věnuje důchodům,... Další články autora.

Petr Kučera

Šéfredaktor webu Peníze.cz. Zaměřuje se na širokou oblast osobních financí a spotřebitelských témat. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale ještě víc než paragrafy má rád média. Vedl zpravodajství České... Další články autora.

Sdílejte článek, než ho smažem