V čem se podle vás liší dnešní české zdravotnictví od toho před rozmachem covidu?
Určitě v té všemi skloňované digitalizaci, kterou zdravotnictví potřebovalo jako sůl. Před pandemií bylo pořád ještě nemálo ordinací, kde se psala dokumentace a recepty ručně nebo na psacím stroji. Takže v tomto směru díkybohu za posun, ke kterému covid české zdravotnictví dotlačil. Bez elektronických receptů, neschopenek, žádanek a možnosti vyřídit drtivou většinu administrativy online bychom pandemii jen těžko zvládli.
Věříte v telemedicínu? Ve vyšetřování pacientů na dálku přes telefony a počítače?
Jestli věřím? Pandemie mě zastihla jako praktického lékaře v Anglii. Během prvních měsíců jsme naprostou většinu případů řešili na dálku. Ze stovky pacientů jsme na osobní návštěvu zvali dva až tři. S telemedicínou mám ale bohaté zkušenosti i z doby před covidem. Tři roky jsem byl jedním z lékařů Virtuální kliniky společnosti EUC, dnes ta služba funguje pod názvem Lékař online 24/7. Kdykoli a odkudkoli se můžete spojit s praktickým lékařem a prokonzultovat s ním své problémy, případně se na základě jeho doporučení hned nechat objednat k vyšetření.
Telemedicína má nesporná úskalí, vyšetření je v jistém ohledu náročnější a jsou samozřejmě problémy, které na dálku nevyřešíte. Data ze zemí, kde je telemedicína standardem, ale ukazují, že minimálně polovina kontaktů pacienta s praktikem se dá vyřešit online. Je to do jisté míry řešení standardní situace u českého praktického lékaře – pacient dostane kašel a jde si sednout do přeplněné čekárny. V drtivé většině případů přitom jde léčba řešit s lékařem na dálku nebo i se školeným lékárníkem. Tím se eliminuje riziko přenosu virů na pacienty, kteří k lékaři opravdu musí.
Když jste zmínil svou anglickou zkušenost, můžete srovnat roli praktika u nás a tam?
Britský systém primární péče se od našeho značně liší. Jsou to právě praktičtí lékaři, kteří zajišťují zásadní podíl veškeré péče o pacienty. Český praktik má proti nim kompetence značně omezené. Mnoho z nás má například atestaci z interny, ale přesto musíme žádat o některé běžné recepty lékaře z interních ambulancí v nemocnicích. Tam jsou často lékaři krátce po škole, bez atestace – ale protože sedí na interní ambulanci, jsou to „specialisté“.
Specialistů je v Británii o poznání méně než u nás. Pro National Health Service – tamější systém zdravotní péče – jsou extrémně drazí, proto je snaha zajistit maximum péče v ordinacích praktických lékařů a ke specialistům posílat opravdu jen složité věci. Je nepředstavitelné, že by se tam například endokrinolog staral o sníženou funkci štítné žlázy. U nás má lidmi s tímhle problémem zaplněný diář. Neexistuje tam něco jako „interní ambulance“. O všeobecnou internu se starají praktici, a když je potřeba, odesílají pacienty k patřičnému odborníkovi.
Na druhou stranu se v Česku stále najdou i praktici, kterým role jakéhosi dispečera vyhovuje. Pacient si vysedí tři hodiny v čekárně a pak mu lékař vystaví žádanku k jinému lékaři. To je špatně. Musíme tedy emancipovat ty praktiky, kteří umějí a chtějí léčit.
A jaká je v Británii role zdravotní sestry?
Střední zdravotnický personál je do péče o pacienta zapojený podstatně víc. Někdy má i větší pravomoci než český praktický lékař. Vystudované zdravotní sestry tam třeba vedou diabetologické poradny, dokonce pacienty nastavují na inzulin. Starají se o nekomplikované astmatiky a pacienty s chronickou obstrukční plicní nemocí. V Česku sice máme také mnoho vysoce vzdělaných sester, bakalářek a magister, ale systém jim toho moc neumožní.
Přiblížíme se někdy anglickému modelu?
Dřív nebo později budeme muset. Populace stárne a s tím stoupá počet věkem podmíněných onemocnění. Nové léky jsou účinnější, ale mnohdy neskonale drahé. Stát nebude mít na to, aby zaplatil všechno všem. Pacienti si budou muset za péči připlácet, šetřit si na ni formou komerčních připojištění a podobně. Funguje to tak ve všech vyspělých zemích. A budou zvýhodněni ti, kteří se o své zdraví aktivně starají.
Od letošního dubna vedete jednu z klinik Canadian Medical v Praze. Jak se práce lékaře na takové klinice liší od soukromé praxe?
S manželkou jsme si vybudovali ordinaci ve Dvoře Králové, kde působím souběžně s AFI klinikou Canadian Medical. Rozdíl mezi běžnou ordinací praktického lékaře a ordinací v prémiovém zařízení vidím především v tom, kolik času máte na jednoho pacienta.
V běžné ordinaci je, ať děláte, co děláte, čekárna pořád plná lidí. Na pacienta máte pět deset minut. Pak potřebujete všechny zbytnosti redukovat na minimum a věnovat veškeré úsilí medicínské stránce. Pracujeme v takovém tom rakouském paternalistickém modelu, kdy lékař pacientovi jasně určuje, co má dělat a kam má zajít. Oproti tomu v AFI klinice je prostor pro přístup, který se v anglosaských zemích označuje jako „patient centered care“. Pacient je pro zdravotníky plnohodnotný partner. Ví, že je sám zodpovědný za své zdraví a sám také po řádném poučení a vysvětlení alternativ rozhoduje o své léčbě.
Slyší na to česká klientela? Nebo mezi vašimi pacienty převažují cizinci?
Členstvím u nás si klienti kupují drahocenný čas a klientský přístup. A ano, Češi na to slyší hodně a nejde jen o nějaké vysoce postavené osobnosti. Polovinu našich klientů tvoří Češi a druhou cizinci, kteří v Česku trvale žijí a pracují. Nejsme zaměřeni na zdravotní turisty, ale na kontinuální péči, často o celé rodiny.
Můj cíl je, aby AFI klinika byla první volbou pro pacienty, kteří hledají a dokážou ocenit prémiovou péči. Současně chci, aby naše klinika byla prestižní pracoviště také pro lékaře a zdravotnický personál. A v dlouhodobém měřítku bych rád přispěl ke zvýšení prestiže všeobecného lékařství u nás. Protože dnes když někde řeknu, že dělám praktika, málem abych se styděl.
Renata Lichtenegerová
Studovala VOŠP v Praze. Sedm let byla redaktorkou podnikatelského týdeníku Profit. Poté se její hlavní pracovní náplň přesunula k přebalovacímu pultu, odkud ale příležitostně psala například pro měsíčník Obchod a finance... Další články autora.
Sdílejte článek, než ho smažem