„Tři čtvrtě hodiny je vystříhávali z auta. Vašík, mladší syn, měl týden po čtvrtých narozeninách. Pavlíkovi bylo pět a půl. Manželka nejspíš musela upadnout do mikrospánku,“ vrací se v čase zpět Petr.
Když dorazil do nemocnice, kam jeho ženu dopravil vrtulník, byla v kómatu. „Lékař na pohotovosti mi vyjmenovával všechny zlomeniny a vnitřní zranění. Připadalo mi to nekonečné, pořád jsem čekal, jestli řekne, že zranění byla neslučitelná se životem. Nakonec řekl, že zatím ještě žije, ale ať jdu raději na dětskou chirurgii – tam je prý větší šance, že někdo přežije.“
Staršímu synovi museli sdrátovat stehenní kost a čelist, mladší chlapec jako zázrakem vyvázl s pohmožděninami a otřesem mozku. „Oba byli ve velkém šoku, v nemocnici jsem s nimi strávil asi deset dní,“ vybavuje si jejich otec.
NESPOLÉHEJTE NA NÁHODU!
Čím později si sjednáte životní pojištění, tím více zaplatíte. V tom lepším případě…
V Ušetři.peníze.cz dokážeme mnohem víc. Přesvědčte se sami.
I když v to lékaři téměř nedoufali, Petrova žena nehodu přežila. Z kómatu se vzbudila po třech měsících. „Nikdy už ale nebude stejný člověk jako dřív,“ říká Petr.
Začala pomalu znovu mluvit. Nehýbe levou polovinou těla. Většinu času tráví na lůžku. „Občas ji posadíme na vozík, ale je to pro ni bolestivé a odmítá to,“ zmiňuje Petr. Lékaři a psychologové mu vysvětlili, že domů už se vrátit nemůže. „Kromě toho, že je nepohyblivá, má velké změny chování, někdy sprostě křičí nebo hází talíře s jídlem. Také trpí výpadky paměti, třeba mi zoufale volá, že celý den nedostala najíst, protože si to nepamatuje.“
Od nehody uplynul rok a půl. Kromě náročné rekonvalescence manželky a péče o malé děti, musel Petr čelit řadě jiných překážek. Jak se ukázalo, když jsme se začali jeho příběhem důkladněji zabývat, nezřídka chyboval. Z neznalosti nebo nedostatku důrazu se nedokázal domoci toho, co mu náleželo – přinejmenším ne hned. Nevěděl, jak se zařídit, chyběla zkušenost a rada. Jenže není právník. Jen člověk, kterého život uvrhl do těžké situace. Setkání s institucí a formálními pravidly může být v takové chvíli tristnější než kdy jindy. Sociálka, zdravotní pojišťovna, komerční pojišťovny, banka, úřady… s těmi všemi musel v nové situaci jednat. A skoro všude přišla potíž, skoro všude narazil.
Petrova žena čerpala na své podnikání úvěr v bance. Splátku posílala pravidelně každý měsíc – až na ten, kdy došlo k nehodě. „Za deset dní, které jsem s dětmi strávil v nemocnici, z banky volali sedmnáctkrát (!), aby ženu upomněli. Když jsem zvedl její telefon, chtěli ji předat. Vysvětloval jsem, že leží v kómatu po těžké autonehodě, a o ni na to – jistě, tak nám ji dejte k telefonu,“ líčí Petr. Možnost, že říká pravdu, jaksi zapomněli připustit. A telefon drnčel dál.
Jako osoba samostatně výdělečně činná si Petrova žena sama platila zdravotní pojištění a sociální pojištění. Aby nevznikl dluh, chtěl manžel její podnikání pozastavit. „Jenže jsem zjistil, že to oficiálně musí udělat sama. Na živnostenském úřadě, sociálce i ve zdravotní pojišťovně po mně chtěli plnou moc. Jenže tu mohla žena v kómatu těžko podepsat,“ pokračuje Petr.
„Když jsem měl za sebou marné kolečko po všech třech úřadech, přesvědčil jsem nakonec paní na živnostenském úřadě, aby mi pro manželku dala příslušný formulář – že jí ho zítra přinesu podepsaný. Podepsal jsem ho sám. Vím, že je to podvod a že úřednice přimhouřila obě oči. Jenže jiné východisko v té chvíli zkrátka nebylo,“ hájí se Petr. Ke stejnému postupu nakonec více či méně vědomě svolily i pracovnice na sociálce a ve zdravotní pojišťovně. Žádný návod nebo radu, jak postupovat legálně a správně, od nich Petr nedostal. „Zdravotní pojišťovně jsem kromě toho musel sedmkrát dokládat manželčin zdravotní stav, nedokázali mi jasně a najednou říct, jaké dokumenty potřebují,“ dodává.
Zjišťovali jsme, zda pro podobné situace existuje nějaký správný a standardizovaný postup – odpovědi najdete v boxu níž.
Nevíte si rady? Nechejte si poradit
Odborníci v Poradně serveru Peníze.cz se specializují na
On-line, nemusíte ani hledat správnou tužku!
„Auto, ve kterém žena havarovala, jsme koupili ojeté asi za 160 tisíc. Pořád jsem jí říkal, že je přepojištěné, že stárne a jeho cena klesá. Pár měsíců před nehodou byla manželka v pojišťovně, kde měla uzavřené povinné ručení i havarijní pojištění. Změnili jí pojistnou cenu na 60 tisíc. Byl jsem překvapený, tipoval bych to tak na 45 tisíc, paní na pobočce to ale podle pojistných tabulek vyhodnotila na 60 tisíc, protože auto bylo v dobrém stavu a mělo maximální výbavu,“ popisuje Petr.
Když se stala nehoda, auto mělo náhle podle pojišťovny (a podle stejných tabulek) cenu 25 tisíc. „Pět tisíc byla spoluúčast a za zadní nárazník s parkovacími senzory, který zůstal netknutý, odečetli dva tisíce, takže nám pojišťovna poslala 18 tisíc – s tím, že když nechám auto sešrotovat, doplatí mi ještě dva, což jsem udělal, takže jsme celkem dostali dvacet tisíc korun. Že pár měsíců předtím auto sami ohodnotili na šedesát tisíc, nikoho nezajímalo,“ komentuje. Když se snažil bránit, tvrdili mu v pojišťovně, že si manželka vyšší pojistnou cenu sama vynutila. „Což je samozřejmě nesmysl, ale nic nenadělám.“
Petr se zajímal také o to, zda z povinného ručení a havarijního pojištění manželka a děti nemají nárok na náhradu škody na zdraví. „Na pobočce mi opakovaně řekli, že protože žena nehodu zavinila a děti jsou její příbuzní, nemáme na nic nárok,“ vypráví. Na doporučení Ligy vozíčkářů se obrátil na společnost, která poškozené v podobných situacích zastupuje. Jakmile věc začali řešit její právníci, pojišťovna změnila názor. „Ukázalo se, že za škody na zdraví máme nárok na víc než tři sta tisíc. Polovinu už nám pojišťovna vyplatila, druhá je zatím ‚v řešení‘,“ dodává Petr s tím, že vše nasvědčuje tomu, že by i zbytek peněz měla rodina dostat.
Poučení: nedejte na první odmítnutí, když vás z pojišťovny vyhodí dveřmi, vraťte se oknem. Ideálně s právníkem.
Za rok a půl po nehodě vystřídala Petrova žena celkem dvacet jedna oddělení zdravotnických zařízení. První týdny strávila na ARO a jednotce intenzivní péče. „Chodil jsem za ní denně. Pak mi oznámili, že ji převážejí do specializovaného zařízení dlouhodobé intenzivní péče, které se zaměřuje na pacienty probouzející se z kómatu. Sto třicet kilometrů od nás,“ vypočítává Petr. Pro vývoj stavu jeho ženy bylo důležité, aby s ní její blízcí trávili co nejvíc času. Manžel za ní jezdil třikrát týdně.
Po tříměsíčním pobytu musela jeho žena zařízení opustit. „Je to údajně nějaký limit pro proplácení pobytu zdravotní pojišťovnou. Buď musí pacient odejít, nebo se musí složitě prokazovat, že je jeho pobyt v nemocnici stále potřeba. Takže manželku pod narkózou převezli do nemocnice v jiném městě. Druhý den ji pod narkózou zase vezli zpět. Znovu ji přijali a mohla zahájit další tříměsíční pobyt. Každý takový zásah ji ve vývoji vrátil o několik kroků zpět,“ stěžuje si Petr na absurdní postup nemocnice.
S dotazem, zda existuje nějaké pravidlo nebo praxe, podle kterého by pojišťovna hradila jen tři měsíce pobytu pacienta v nemocnici nebo jiném zdravotnickém zařízení nebo zda tvoří tři měsíce jakýkoli limit a předěl ve financování zdravotní péče pojišťovnou, jsme se obrátili na Českou lékařskou komoru, Národní radu zdravotně postižených i Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Jako jeden muž nám tvrdili, že taková praxe ani pravidlo neexistuje – nebo že o něm neví. Když jsme se obrátili na jednoho z pražských lékařů, potvrdil nám pod podmínkou zachování anonymity, že se to v praxi děje – nejde prý o žádný právní předpis, spíš jakési vnitřní pravidlo pojišťoven, které se snaží ušetřit a tlačí na nemocnice – a protože páky mají, daří se jim. Jedná se údajně hlavně o problém následné péče.
Jeho slova potvrzuje také prezident Svazu pacientů Luboš Olejár.
Rádi bychom se tématu věnovali dál. Setkali jste se s něčím podobným? Napište nám na adresu redakce@penize.cz.
Případ Petrovy ženy je už promlčený. Pokud se vám ale stane totéž, nenechte si to líbit. Stížnost na postup lékařů nebo nemocnice je možné podat České lékařské komoře do jednoho roku.
Národní rada osob se zdravotním postižením ČR | Všeobecná zdravotní pojišťovna | Česká lékařská komora | Anonymní lékař | Svaz pacientů |
Tvoří tři měsíce pobytu v nemocnici nebo jiném zdravotnickém zařízení limit pro hrazení péče zdravotní pojišťovnou? Musí pak být pacient propuštěn nebo převezen jinam – případně krátkodobě převezen a záhy přijat k dalšímu pobytu? Děje se to v praxi?
„Žádný zákon nestanoví, že by doba hospitalizace pacienta byla omezena dobou tří měsíců. Pokud je však zdravotní stav stabilizovaný a léčení má pomoci k rehabilitaci a návratu do původního stavu, tak lékař může rozhodnout, po souhlasu pacienta, že na doléčení bude přeložen například do léčebny dlouhodobě nemocných. Nemáme žádné informace o tom, že by docházelo k nějakému automatickému přeložení na nějaké oddělení. Vždy tak musí být se souhlasem pacienta,“ uvedl pro Peníze.cz předseda Národní rady osob se zdravotním postižením Václav Krása.
Po autonehodě je nejdůležitější vědět, co dělat. Kurzy první pomoci zatím neděláme, s ostatním vám Peníze.cz poradí:
Po nehodě byla Petrova žena v tak kritickém stavu, že operace musely počkat. Teprve po půl roce jí mohli operovat rozdrcenou kyčel. A Petr se dostal znovu do kuriózní situace. Kvůli nešťastnému způsobu komunikace ze strany lékaře, se začal důsledků operace bát. „Pochopil jsem to tak, že hrozí, že po zásahu už nikdy nebude chodit a chtěl jsem operaci zrušit. Jenže jsem se dozvěděl, že na to nemám právo. Řekli mi, že za mou ženu v lékařských záležitostech zodpovídá jakási lékařka nebo úřednice, která podepsala nějaký papír hned po nehodě, když žena upadla do kómatu,“ vzpomíná. Po složitém dohadování a vyřizování se Petrovi podařilo s lékaři domluvit. Operace se uskutečnila s odkladem – když mu vysvětlili, že ji jeho žena potřebuje a že jí neuškodí.
Petr je živnostník. Prvního půl roku po nehodě ale musel zůstat s dětmi doma. Rodina zůstala zcela bez příjmů. „Už jen to, že jsem za ženou půl roku jezdil, mě podle najetých kilometrů stálo 113 tisíc korun. Také jsem samozřejmě platil poplatek za pobyt v nemocnici sto korun denně, než ho zrušili. Celkem to vyšlo na čtyřicet tisíc. A to člověk nebere vůbec nic, jen vydává,“ počítá. Dostával se do dluhů. Navíc pořád splácel manželčin úvěr bance. Vypravil se proto na úřad práce, který má na starost výplatu sociálních dávek, zjistit, zda by s dětmi na některou neměl nárok.
„Šel jsem přímo za ředitelkou, která se mi opravdu snažila pomoct, osobně se mnou prošla všechny kanceláře, kde bylo jen trochu možné nějakou dávku uplatnit. Když jsem sociálním pracovnicím vyložil naši situaci, měly všechny uslzené oči, ale došly k tomu, že neexistuje dávka, na kterou bychom měli nárok,“ vypráví.
„Pokud bych od svých rodičů, kteří jsou majiteli rodinného domku, přinesl nájemní smlouvu na nesmyslně vysokou částku, měl bych nárok na doplatek na bydlení. To jsem ale odmítl a definitivně to vzdal,“ dodává Petr.
Najít léčebné zařízení, kde by Petrova žena měla po sérii převozů, dlouhodobě zajištěnou kvalitní péči, nebylo snadné. „Některá zařízení předcházela dost špatná pověst, jiná byla beznadějně obsazená,“ vysvětluje Petr. Nakonec se poštěstilo – naskytlo se místo v zařízení vzdáleném deset kilometrů od bydliště rodiny. „Žena tam má veškerou péči, kterou potřebuje,“ pochvaluje si Petr. Zadarmo to ovšem není, pobyt přijde na dvacet tisíc měsíčně. Invalidní důchod, který jeho ženě stát přiznal rok po nehodě – něco málo přes osm a půl tisíce měsíčně – náklady nepokryje.
Teoreticky by na ně ovšem být mělo – Petrova žena měla kromě jiného uzavřenu úrazovou pojistku pro případ trvalých následků úrazu. „Nikdy dřív by mě nenapadlo, že ji opravdu bude potřebovat,“ říká Petr. Jak se k případu postavila pojišťovna? Je ochotna dostát svým závazkům? Odpovědi přineseme v pokračování příběhu už brzy na Peníze.cz. Procházku růžovou zahradou nečekejte.
Co si má člověk, který se ocitne v podobné situaci jako Petr, počít? Jak správně postupovat? Kdo vlastně za člověka, který přežije vážný úraz, ale není ve stavu, aby své záležitosti sám řešil a rozhodoval, smí a má jednat? Ptali jsme se na sociálce, ve zdravotní pojišťovně i na živnostenském úřadě. V České lékařské komoře jsme zjišťovali, kdo má právo rozhodovat o zákrocích, jež podstoupí pacient, který je v kómatu. I to, jestli je opravdu možné, aby vás z nemocnice po třech měsících propustili nebo poslali jinam, protože delší pobyt pojišťovna nezaplatí – stejnou otázku jsme směřovali také na Národní radu osob se zdravotním postižením, Všeobecnou zdravotní pojišťovnu a lékaře.
Resumé? Petr mnohdy chyboval. Dost možná proto, že narazil na úředníka nebo lékaře, který mu neuměl poradit. Nebo zkrátka proto, že v těžkých chvílích nebylo na formality dost sil a času. Třeba se ale z jeho příběhu budou moct poučit jiní.
Všeobecná zdravotní pojišťovna | Živnostenský úřad | Česká správa sociálního zabezpečení | Nemocnice |
Jak měl Petr postupovat, pokud jde o platby zdravotního pojištění jeho ženy? Existuje pro takové případy správný, standardizovaný postup?
„Pro takovéto situace obecně (a je jedno, zda jde o úkony související se zdravotním pojištěním či jakékoliv jiné právní úkony) zná právo institut opatrovníka. Toho však musí jmenovat soud – viz § 463 nového občanského zákoníku: Opatrovníka jmenuje soud; současně určí rozsah opatrovníkových práv a povinností. Osoba, které byl opatrovník jmenován, se na dobu trvání opatrovnictví stává opatrovancem,“ vysvětluje mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Oldřich Tichý.
Jakou cenu má vaše nemovitost?
Získejte na pár kliknutí jediná certifikovaná data o realitním trhu a rozhodujte se na základě správných informací.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
16. 7. 2014 7:01, Tomáš
Takovou situaci znám, sám jsem ji zažil. Přítelkyně ležela na ARO měsíc v komatu po poranění mozku, po probuzení navíc trpěla ztrátou paměti a vůbec nemluvila, nečetla, nepsala, upoutaná na lůžko, protože zcela ochrnula napravou stranu těla. V situaci kdy na to nemáte čas ani náladu musíte řešit podobné záležitosti se kterými vám navíc nikdo neporadí a někdy ani není legální cesta jak je řešit. Kromě zmíněného v článku, pro mě bylo téměř nemožné zaplatit telefonímu operátorovi, o "přenášení" informací mezi obvodním lékařem, sociální správou, kdy v dnešní době nejsou schopni si takové informace předat ani nemluvím. V mém případě byla situace ještě složitější v tom že nejsme manželé, takže se mnou v některých případech vůbec nebyli úředníci vůbec jednat. Úplně nejhůře jsem dopadl na policii, kdy nejen dle mého názoru její nehodu zavinila druhá osoba, policie celou věc odložila, protože nebylo možné přítelkyni vyslechnout. Následovalo správní řízení, kde naopak úředník vycházel maximálně vstříc, snažil se věc řešit, vracel vše policii k vyšetření, ale marně .... svědci nejsou, postižená si nic nepamatuje, navíc není schopna komunikovat (vlivem poranění mozku) není tedy co řešit ... zhruba tak zněl závěr policie.
Naštěstí teď už je situace mnohem lepší, po třech letech usilovné rehabilitace se přítelkyně vrací do běžného života (i když s invalidním důchodem 8200,- to není úplně jednoduché, ale i to se dá zvládnout)
V podobných situacích člověk nezvládá řešit tyto úřednické maratony a bylo by třeba aby sociální pracovníci v nemocnicích byli více informováni a tyto důležité informace předali příbuzným, protože oni se mají věnovat hlavně rodině, která to v danou dobu nejvíce potřebuje a neztrácet čas bojem s větrnými mlýny úřadů.
V diskuzi je celkem (19 komentářů) příspěvků.