Jak se během tvrdých uzávěr proměnila vaše pracovní každodennost? Může poslanec pracovat z domova?
Někdy může, nicméně to není ideální. Poslanec totiž určitě nemůže z domova hlasovat o zákonech. Sněmovna by technicky mohla asi jednat online, já ale podobné nápady nepovažuju za rozumné a šťastné. My jsme se tedy scházeli k jednáním, i když v době lockdownu pouze za poloviční účasti. Když nemohli být přítomni všichni, nemohli se ani vyjadřovat k zákonům, takže to celé negativně dopadalo na práci zákonodárců.
To jsou zasedání. Co ostatní práce?
Hovořil jsem o jednání celé sněmovny, nicméně některé výbory a komise měly online zasedání. Nemohli jsme ale organizovat semináře, kulaté stoly, konference, zkrátka zvát odbornou veřejnost, což je vždy důležité. Vůbec setkání s veřejností bylo ztížené, dělat schůzky na lavičkách na Malostranském náměstí není úplně ideální. Stále tu byla online možnost; já jsem v tomto možná více konzervativně laděný člověk, který se raději s každým sejde u dobré kávy, kde téma probereme. Na druhé straně jsme mohli právě díky nástrojům vzdálené komunikace pracovat v poslaneckých týmech, kdy jsme navíc museli řadu opatření přijímat často zrychleným způsobem ve stavu legislativní nouze. Jeden večer jsme obdrželi návrh, druhý den hlasovali.
Odlišuje se pocitově jednání o něčem, co člověka ovlivní maximálně nepřímo za několik let, od projednávaní opatření, která budou mít obrovský dopad na každodenní život hned v příštím týdnu?
To je jasné. Na okamžité covidové věci jsme měli navíc spoustu zpětné vazby od veřejnosti, třeba od rodičů, kteří museli zůstat doma, protože byly zavřené školy a školky. To opravdu řešíte každodennost.
Narostl zájem občanů o komunikaci se zákonodárci, když se politika opravdu začala dotýkat každého?
Určitě. Když jsou omezována práva a svobody, mnozí to vcelku oprávněně vnímají jako zásah do své komfortní zóny. Je to logické a snažil jsem se občanům odpovídat. Většinu opatření přitom činila vláda, nikoliv Poslanecká sněmovna. Rok a půl se snažím v e-mailech i na sítích vysvětlovat, že poslanci prostě nemají nástroje k tomu, aby vrátili děti zpátky do školy. My jsme mohli pouze vyzývat vládu, ministerstva školství a zdravotnictví, aby činily určité kroky. A jako Anticovid tým koalice Spolu jsme to dělali opakovaně.
Zvýšil se i tlak ze strany lidí a projevy jejich naštvanosti na politiku?
Větší nebezpečí než pandemie covidu představuje pandemie strachu, kdy podlehneme dojmu, že se blíží konec světa. To si myslím, že je velmi nebezpečné. Pod tlakem společenské atmosféry se proměňovala i komunikace veřejnosti. Musím říct, že se mně nedobře četly e-maily, kde jsme čelili výhružkám, že pokud teď hned neodhlasujeme sundání roušek, tak že poneseme osobní zodpovědnost za to či ono.
Jak jste se vypořádával s pozicí, kdy jste musel jako opoziční poslanec vysvětlovat nepopulární kroky vlády, které ale byly současně nezbytné pro zvládání pandemie?
My jsme to měli jednodušší, protože jsme jako koalice Spolu vytvořili Anticovid tým, kde jsme všechna témata a otázky diskutovali. Každý týden jsme měli několikahodinová setkání, na kterých byli učitelé, lékaři, starostové a na základě těchto debat jsme formulovali tisková prohlášení i konkrétní výzvy vůči ministerstvům. Aby něco činila, nebo naopak nedělala.
Ne úplně překvapivě se ukázalo, že lidé opravdu citlivě vnímají, když jim jsou upíraná základní práva a svobody. Typicky svoboda pohybu. Problém byl také s omezením sociálních kontaktů, hlavně tam směřovaly negativní reakce veřejnosti.
Jak jste tedy vysvětloval, že je něco z toho nezbytné? Nechal si to kritik vysvětlit?
Povinností politiků je vysvětlovat i nepříjemné věci, snažím se tomu nevyhýbat. Myslím, že v naší koalici jsme se vždy snažili dbát na jistou míru vyváženosti. To je možná to, co veřejnost potřebuje ze všeho nejvíc. Abychom se vyhnuli extrémům a měli nastavený režim, který bude do práv a osob občanů zasahovat co nejméně.
Když uvedu příklad: školy u nás byly zavřené nejdéle z celé Evropy, to považuju za velmi špatnou vizitku vlády. Jsem přesvědčený, že některé stupně mohly být otevřené v prezenční výuce podstatně déle, kdybychom zavčasu dokázali zajistit podmínky, jako bylo testování žáků. To jsou kroky, které jsme se snažili veřejnosti prezentovat, abychom pro ně získali podporu. Nebylo to snadné, protože potom dostáváte e-maily typu, že na svých rukou máte krev učitelů, kteří umřou, protože se nakazí ve škole. Vždy hledáte vyvážené řešení.
Jak jste vy osobně zvládal uzavřené školy?
Máme doma tři děti, takže to samozřejmě nebylo jednoduché, protože všechny tři byly podstatnou část roku na distanční výuce. Jednání na výborech ale naštěstí běžela online, takže jsem mohl poměrně víc času trávit doma, dětem uvařit oběd a podobně. Navíc mám relativně velké děti; dvě jsou na střední škole, nejmladší syn je v šesté třídě na základní škole, takže už mají určitou míru odpovědnosti. Složitější to měli rodiče s dětmi na prvním stupni, kterým bylo potřeba asistovat při distanční výuce.
Jak se dá skloubit časově náročná práce poslance a péče o rodinu?
Samozřejmě to není nic jednoduchého, ale nějaký režim jsme snad našli. Bydlíme v Heřmanově Městci, asi sto kilometrů od Prahy, což je ještě relativně slušná vzdálenost na každodenní dojíždění. Výrazně jsem tedy omezil přespávání v Praze, abych mohl dětem připravit večeři, snídani, probrat, co bylo ve škole.
Odnesl jste si z této zkušenosti představu, jak by mohl stát dlouhodobě pomáhat pečujícím?
Myslím, že se ukázala důležitost sociálních kontaktů. Člověk je tvor společenský a nedokážeme fungovat pouze v online prostředí. Dítě v první třídě se bude velmi těžko učit psát přes monitor, jakkoliv školy přechod do digitální výuky zvládly excelentně. Obecně bych řekl, že situace na jedné straně dokázala často rodiny stmelit, někde ale také vyhřezly potlačené konflikty, kdy víme, že počty případů domácího násilí výrazně narostly.
Co s tím můžou poslanci dělat?
Například se ukazuje zvýšená poptávka po pomáhajících pozicích ve školách, jako jsou školní psychologové nebo speciální pedagogové. Proto jsme je zakomponovali do novely zákona o pedagogických pracovnících. Bohužel vinou vlády není stále projednaná po vrácení Senátem.
Blíží se volby. Jak se v covidové době liší kampaň?
Doufám, že se od ostatních příliš lišit nebude, snad nás nečeká v příštích měsících žádný lockdown. My s koalicí Spolu máme připravenou kontaktní kampaň, protože dnes nevyhrávají volby plakáty nebo billboardy, musíte mezi lidi. Kdyby měl přijít lockdown nebo lidé měli strach ze sociálních kontaktů, vnímal bych to pro kampaň jako velký problém. Mnoho politických debat se odehrává na sociálních sítích, jejichž význam roste, já si ale nemyslím, že volební kampaň jde přesunout pouze do online prostředí. Chci se s lidmi bavit z očí do očí. To patří k práci politika.
Výrazně jste se podílel na schválení velkých exekučních změn, které sněmovnou nedávno definitivně prošly. Jste s výsledkem spokojen?
Je to největší změna v exekucích za posledních dvacet let a v tomto směru ji považuji za velmi důležitou a přínosnou. Mám radost z výsledku, který je vyvážený. Vnímá jak práva seriózních věřitelů, nikoliv lichvářů a šmejdů, tak se snaží pomáhat zodpovědným dlužníkům. Tím je pro mě ten, kdo se snaží se svým dluhem něco udělat a vrátit se do standardních socio-ekonomických vztahů.
Novele je z části oprávněně vyčítáno, že neobsahuje systémové řešení do budoucna v podobě místní příslušnosti exekutorů, takzvané teritoriality. Tady je ale potřeba říct, že ta by vůbec neřešila současné exekuce, kterých dnes počítáme na čtyři a půl milionu. Teritorialita by řešila budoucí prostředí. Já to považuji za důležité, podporoval jsem to, bohužel k tomu nebyla politická vůle.
Například ministryně spravedlnosti po prvním schválení ve sněmovně řekla, že jde o titěrné změny, které nestály za tu práci.
S tím nesouhlasím, rozhodně se nedá říct, že bychom přijali kosmetické změny. Namátkou připomenu zastavování takzvaných bezvýsledných exekucí po šesti letech, pokud není složená záloha na pokračování. Máme tady také zlidštění mobiliárních exekucí, omezení souběhu těchto exekucí. Součástí novely je také ochrana zvlášť zranitelných osob, jako jsou senioři s nízkým starobním důchodem. V neposlední řadě také naše lidovecké milostivé léto, které řeší minulost. Pokud má někdo dluh vůči státu, pak bude stačit splacení jistiny. Platí, že dluhy se mají platit, pokud ale zaplatí jistinu, bude mu odpuštěno příslušenství.
Vzhledem k vaší aktivitě u exekucí mně připadá trochu kontradikční, že jste hlasoval pro novelu pojmenovanou třikrát a dost. Co si od represe slibujete?
Já bych oponoval, nemyslím, že to je v kontradikci. Novela zákona o hmotné nouzi fakticky znamená, že přece musíme akcentovat zodpovědnou solidaritu. Je důležité pomoci těm, kteří se ocitli v nouzi, zároveň není možné připustit, aby solidarita byla opakovaně některými nezodpovědnými občany zneužívána. To přece zase vytváří novou nespravedlnost. Kdo žije v určitých lokalitách, vnímá, že se lidé páchající různé přestupky proti občanskému soužití ve finále přestupkovým orgánům jenom smějí.
My vůbec nepopíráme důležitost prevence, ta je nesmírně důležitá, ale bohužel v některých případech je bezzubá. V tom případě je podle mě oprávněný nástroj, že když opakovaně nechceš respektovat pravidla hry, no tak holt to můžeš pocítit i na tom, že přijdeš o dávky, které vnímáš jako automatismus.
Nemůže podobný trest ale padat na celou rodinu, která na tom kvůli jednomu členovi bude ještě hůře? Tady bych zase viděl rozpor s rodinnou politikou, kterou se KDU-ČSL zaštiťuje.
My hájíme všechny rodiny, sociálně slabé i ty ostatní, ale není možné solidaritou vytvářet nespravedlnost vůči druhé skupině. Navíc nebude možné zkrátit dávky o podíl, který připadá na nezaopatřené děti. Zákon nějak vypadal na začátku, já bych osobně pro původní verzi předloženou před třemi lety nehlasoval, ale na základě pozměňovacích návrhů došlo k takovým úpravám, že jsme ho podpořili.
Zkuste mně říct, proč bychom měli strkat hlavu do písku před někým, kdo opakovaně porušuje pravidla hry a zároveň chodí s nataženou dlaní a říká: koukej nám, státe, pomoci, od toho tady jsi.
Já si nejsem jistý, jaký tady skutečně máme podíl vysmívajících se, a jestli to nedopadne na ty, kteří tohle nedělají, ale budou mít v něčem smůlu. Taky bych měl pochybnosti, jestli to není velká pravomoc pro přestupková řízení.
Myslím, že to nebude zneužíváno obcemi a městy. Zájmem samosprávy a potažmo úředníků je, aby tam nevytvářeli nové problémy. Zákon samotný se skutečně týká těch několika málo jedinců, kteří opakovaně nechtějí respektovat pravidla. To přece nemůže dopadnout na nikoho, kdo bude mít jeden přestupek. On ale ví, že když to udělá třikrát, má smůlu.
Já bych se stejně obával, že podobný trest není motivace.
Já bohužel neslyšel odpověď na otázku, co by mělo být tou motivací.
Minimálně bych řekl, že to není represe.
Reprezentujete web Peníze.cz – a ono je to bohužel tak, a říkám opravdu bohužel, že člověk ve finále slyší přes peněženku. Tohle je poslední krok, kdy nepomáhá vůbec nic: nedáš si říct ani na základě intervencí různých pomáhajících organizací, takže musíš počítat i s represí.
Když koronavirová omezení zavřela lidi doma, pomohlo to některým umírajícím. Jejich blízcí měli čas se o ně postarat. Zároveň však přibylo případů, kdy lidé nešli včas k lékaři – a pak už bylo na léčbu pozdě. Za rokem s covidem se ohlíží Alena Votavová, ředitelka mobilního Hospice Sv. Jiří.
Restaurace patří mezi oblasti, které koronavirová omezení zasáhla nejvíc. Co konkrétně to znamenalo pro jeho podnik, vysvětluje v rozhovoru Tomáš Troup, majitel Chmelenské hospody z jihočeské Křemže.
Máme celý seriál příběhů o tom, jak se epidemie propsala do běžného života. Koukáme tam, kde je většinou mediální stín, třeba na městský úřad okresního města nebo pod ruce dluhové poradkyně či organizátora festivalu vážné hudby.
Jakub Jetmar
Sdílejte článek, než ho smažem
