Zpráva o stavu neomarxismu v Česku

„Poslouchaj, Kohn, proč voni čtou ty arabský noviny?“

„Protože, Roubíček, když otevřu ty naše, tak je to samej nárůst antisemitismu, útok na Izrael a ztráta naší identity. Kdežto v těch arabských čtu samý dobrý zprávy: Židi ovládají média, patří jim banky, vládnou světu!“

Jako člověk z náckovského seznamu neomarxistů čtu pro podobné povzbuzení Pravý břeh, Echo 24 nebo sloupky Václava Klause mladšího. Ten se ostatně vrací do politiky právě proto, že „se tu rozrůstá neomarxismus“.

Je milé, že někdo to rozrůstání pozoruje – já bohužel ne.

Málo dobrých soudruhů…

Ve Sněmovně sice ještě máme pár lidí v TOP 09 a ČSSD, ale obě strany se s tím rozhodly vypořádat: první si navolila do čela Jitku Chalánkovou, druhá vyštípala Jiřího Dienstbiera. Těžko neomarxisty – jinak též postaru havloidy, učeně progresivisty a v jihomoravském nářečí lidi z okruhu Žít Brno – ve větším než homeopatickém množství hledat jinde.

Ve vládě za nás kope jen ministr spravedlnosti a cool dopravních prostředků Robert Pelikán, jenže ten ve vteřině, kdy se znelíbí Andreji Babišovi, aby sedl do Cessny a udělal frnk.

Ukážete na ministryni sociálních věcí Michaelu Marksovou. Zatímco echt neomarxisti sní o univerzálním základním příjmu, se kterým by šlo žít i bez zaměstnání, Marksová se dostala jen ke třiceti hodinám veřejných prací za čtyři tisíce měsíčně – tedy k zaměstnání, ze kterého se nedá žít. Jinak je ovšem milé, že na vládě po letech prosadila aspoň sociální bydlení, běžný programový bod západních konzervativců.

Připomenete Kateřinu Valachovou. Jistě, inkluze nedozírné hordy 205 dětí z praktických škol do běžných určitě přiblížila konec tradiční společnosti, odhadem až o několik pikosekund. Blbé ale je, že si ji nevymyslela Valachová: jako ministr školství ji prosazoval už Petr Fiala, dnešní předseda protiinkluzivní ODS. Žádnou takovou pecku jako konzervativní profesor ještě Valachová představit nedokázala. Neomarxistická srdce navíc ještě zklamala, když se v takzvané druhé české genderové válce přiklonila na stranu těch, podle kterých do čítanek básnička o holkách jako budoucích maminkách patří.

Podobné je to s veřejnou ochránkyní lidských práv Annou Šabatovou. Její úřad zatím vzbudil největší haló zprávou o diskriminaci Romů na trhu s bydlením – jenomže provokaci, která smutnou skutečnost potvrdila, zorchestrovali ještě podřízení jejího předchůdce Pavla Varvařovského.

… a slabé vysílačky

Neomarxisti nemají na rozdíl od zastánců tradičních pořádků žádný deník ani masově čtený web. Jednou za týden nám vychází Respekt, těžko si ale vzpomenout, kdy naposledy dokázal otevřít nové celospolečenské téma. Poslední měsíce jede ve vleku výroků Miloše Zemana, Jiřího Čunka, Babiše nebo mladého Klause – do toho občas vyjde milá vzpomínka na Václava Havla. Revoluční potenciál na úrovni Světa motorů.

Ano, měli jsme Hate Free. To nám teď ruší. Celkové náklady byly sedmnáct milionů, což je přesně jedna desetina nákladů na kampaň Ryba domácí. Těžko mluvit o rozrůstání neomarxismu, pokud zároveň nemluvíme o desetkrát mocnějším rozrůstání kaprismu, štikismu a okounismu.

Jistě, neomarxisti a neomarxistky občas promluví z veřejnoprávních vln, ovšem důsledně vyvážení trojicí Petrů Robejškem – Žantovským – Hamplem nebo lidovým hnutím Pověste je vejš! v Máte slovo. Vzhledem k tomu, jak asi bude vypadat příští Sněmovna a tedy příští volitelé Rad ČT a ČRo, se dá čekat, že svoje místo v éteru budeme muset obhajovat spíš my.

A pak je tu neomarxistická Brusel a její diktát. Kéž by unijní instituce dokázaly motivovat východní členské státy k dodržování jejich vlastních závazků třeba ohledně rovnoprávnosti s takovým zájmem, s jakým je momentálně tlačí k posilování tržních principů na železnici nebo při výběru mýta. Tedy tam, kde se i české pravicové vlády rozhodly dát přednost jánabráchovskému socíku.

„Mí hrdinové jsou mrtví. Mí nepřátelé u moci.“ Tak se jmenuje starší deska MC Lushlife a přesně takové to je být v Česku v roce 2017 člověkem ze seznamu neomarxistů. Dík všem, kteří si o nás myslíte, že taháme za nitky. Vaše blouznění je naší poslední radostí.

Sdílejte článek, než ho smažem