Jediná chyba je, že se nařízení vlády týká jen státních zaměstnanců spadajících pod služební zákon. Vůbec by neškodilo, kdyby stát podobnou drobností prokázal úctu svým dalším zaměstnancům – například učitelům.
Ale od Adama.
Před pár dny vláda přijala nařízení, kterým dává státním úředníkům, přesněji osobám, které od července budou spadat pod nový služební zákon, několik víceméně symbolických výhod. Několik dní volna na rodinné záležitosti. Navíc oproti tomu, co garantuje zákoník práce všem zaměstnancům, budou mít nárok na volný den, když se bude ženit nebo vdávat jejich dítě nebo vnouče, když půjde jejich dítě prvně do školy, když dítě nebo vnouče budou promovat, když budou mít promoci oni sami, jejich sourozenci, děti nebo vnoučata. A jednou za rok si můžou vzít volno na uspořádání blíž neurčených rodinných záležitostí.
Partnerem rubriky Co si o tom myslíte? je nakladatelství Grada.
Tomáš Tyl: 10 způsobů, jak se (ne)nechat připravit o peníze
Kniha je určena nejen těm, kteří chtějí spáchat finanční sebevraždu, ale především těm, kteří se jí chtějí účinně vyhnout a kterým může pomoci, poradit nebo je jen pobavit. Čerpat z ní však mohou i profesionálové v oblasti osobních financí.
Ouředník je ovšem nepopulární osoba, proto vládní nařízení probouzí v leckom rozhořčení. Když ale uvážíme hypotetického státního zaměstnance někde na počátku kariéry: řekněme, že má třeba dva sourozence, které čeká promoce na vysoké škole a svatba. Řekněme, že si pořídí tři děcka, která si taky jednou udělají vysokou školu (což je dneska pravděpodobné a bude to čím dál pravděpodobnější) a vstoupí do stavu manželského (což začíná být pomalu pravděpodobné málo a bude asi pravděpodobné ještě míň). Tak to máme dva dny na promoce a dva dny na svatby sourozenců. Přihoďme ještě promoci samotného úředníka, protože chceme, aby byl vzdělanější a udělal si ještě jednu školu. Tři dny na první školní den vlastních dětí. Po třech dnech na jejich svatby a promoce. A ať se kočky pudrujou, necháme – než náš úředník odejde do důchodu – odpromovat ještě aspoň po jednom vnoučeti od každého potomka (snad se to i při trendu čím dál pozdějšího rodičovství stihne) – to jsou další tři dny. Podtrženo a sečteno nejsme ani na třech nedělích volna. A aby se to všechno pěkně stihlo, museli bychom asi našeho figuranta sloužit státu takových čtyřicet let. Ani ne tři neděle volna na čtyřicet let. Je to hodně?
Pak je tu ještě jeden den volna na rodinné záležitosti. Chcete s ním počítat? Pro bílé límečky to není vůbec nic neznámého, v mnoha firmách máte nárok na jeden sick day – tedy den, kdy nemusíte do práce a nemusíte se s tím ani moc vysvětlovat – měsíčně. To státní zaměstnanec bude muset vysvětlovat, co si to vlastně chce zařizovat.
Minulý čtvrtek jsme v rubrice Co si o tom myslíte? psali o zákazu kouření v hospodách.
Jak diskuze ukázala, význam hospody pro český národ dodnes neklesl, slovní souboje pod článkem byly urputné. Knížku bychom rádi poslali panu Karlovi, zjevně hostinskému. Náš editor má totiž slabost pro hostinského Palivce, ukázkového nejen sprosťáka, ale i živnostníka. Připomeňme si ho: „Host jako host,“ řekl Palivec, „třebas Turek. Pro nás živnostníky neplatí žádná politika. Zaplať si pivo a seď v hospodě a žvaň si, co chceš.“ A takto Karel: „Ty meleš, musím obsloužit každýho, i koho bych na ulici nepozdravil.“ A nemyslíme ty naše sympatie ironicky nebo zle. Tak to prostě je.
Ano, státní zaměstnanci mají ještě jiné výhody, starší než zmíněné nařízení vlády. Mají například pět týdnů dovolené – zákoník práce garantuje čtyři. Nicméně není málo firem, které nabízejí svým zaměstnancům týž benefit. A stát je firma, která by si měla svých zaměstnanců zvlášť vážit. Zaplatit ty nejlepší totiž tak docela neumí.
Připomeňme: chystá se zákon, který by měl na státní zastupitelství přivést několik odborníků na IT, daně a účetnictví. Aby měli žalobci k ruce experty, kteří dokážou důkladně prošťourat zvlášť složité případy. Autoři zákona by si představovali, že by tihle lidé měli dostat plat nějakých sedmdesát tisíc. „Upozorňujeme, že požadovaný plat pro odborné zaměstnance v minimální výši 70 tisíc korun se zcela vymyká realitě platů odborníků ve státní správě,“ vzkázalo k tomu Ministerstvo financí. Jenže na druhou stranu, dodejme my, realitě platů, jaké špičkoví odborníci v daných oborech dostanou v soukromých firmách, se ta suma blíží spíš odspodu.
Před drahnou dobou psal tady na Peníze.cz v předvánoční náladě Michal Kašpárek, snad trochu rozjitřeně, své poděkování úředníkům:
„Drazí úředníci a úřednice, kterým jsem letos mohl nahlédnout do kanceláří a do životů! Často slyšíte, jak by si to s vámi lidi vyměnili. Já tedy ne. Ani za nic.
Viděl jsem neuvěřitelný kus práce odvedený za mizerné peníze. Přespávání v kanclu za patnáct tisíc hrubého, dřinu bez víkendů, úspěchy bez odměn – za škrty.“
Údernické nasazení zákonodárců popisuje na Peníze.cz advokátka Klára Samková. Živnostenský zákon, píše, se od roku 1991 do června 2010 novelizoval jednostodevětkrát. Kolikrát to bylo od června 2010, to jsme nepočítali – asi to nemá cenu:
Kašpárek to psal v roce, kdy úředníci dostávali od svého chlebodárce obzvláštní sodu: byl to rok Drábkovy reformy a kolabujícího systému na výplatu dávek, byl to rok nekonečného trápení s registrem vozidel – a do toho samozřejmě dál neúprosně jela mašina permanentní legislativní revoluce. Tu jsme rozjeli před nějakými pětadvacíti lety a jsou to úředníci, kdo v ní schytává rány jako první. Dostává se jim za to opovržení obyčejných lidí: je pochopitelné, že nás štve, když třeba daňové přiznání vypadá každý druhý rok trochu jinak, když loňské postupy letos neplatí – jenže pěšák státní správy za to nemůže, je vystavený tomu samému náporu věčných, tzv. nutných reforem. Jen mnohem intenzivněji. Nenadělá nic. Ani poručík státní správy asi nenadělá nic. Major? Nevím, nevyznám se tolik ani ve státní správě, ani v armádě.
Proto je potřeba nabízet státním zaměstnancům aspoň symbolické výhody, pokud jim nejsme schopni dát dost skutečných. Ostatně – nejsou to takové výhody, jaké bývaly dřív. Kdysi býval státní úředník pod penzí, v době, kdy důchody nebyly tak docela samozřejmost. Po nějakých odkroucených letech, když se osvědčil, dostával definitivu – nemohl být tedy ze státních služeb vyhozený. Být pod penzí dnes není oproti jiným výhoda (ani výhra), definitivu náš nový služební zákon nezná. Tak aspoň něco. Loajální úředník je totiž k nezaplacení.
Jen jedno mě na nařízení vlády a na symbolických bonusech pro státní zaměstnance mrzí. Že se netýká všech státních zaměstnanců. Zvlášť myslím na učitele. Sice už neplatí, že být učitelem, znamená být chudý – v porovnání s průměrem jsou platy ve školství docela v pohodě. Jenže aby do něj šli (a zůstali) ve větším množství jen ti nejlepší, to by se měly srovnávat s něčím výš než s průměrem.
Co si o tom myslíte vy? Udělali ve vládě dobře, že dávají úředníkům něco navíc? Zaslouží si to český úředník? Nebylo to vlastně od Sobotky a kolektivu lišácké? Původně se totiž měly plošně zvyšovat platy – a ne málo, tahle cena útěchy vyjde hodně lacino. Chtěli byste být úředníkem? Jste úředníkem? Jaké to je?
Napište nám do diskuze pod článek, jsme jedno ucho. A připište do příslušné kolonky svůj mail – uvidíme ho jenom my. A budeme se dívat jenom tehdy, když nám váš příspěvek přijde tak výjimečný, že pocítíme neodolatelné puzení poslat vám za něj aspoň symbolické poděkování – knížku od nakladatelství Grada.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno