Nejlíp se směje lidem, kteří se potýkají s tím, čeho se sami nejvíc bojíme. Začíná to ve škole, která je tak přívětivým místem pro socky a slabochy, a pokračuje do dospělosti.
Blogger Radovan Kaluža je legrační, protože nechtě paroduje všeobecný hon za co nejvyšším společenským statusem. Nad jeho blogem tušíte, že je vaše dovolená v Kambodži v principu podobně směšným podnikem jako ta jeho na Korfu. Můžete se mu ale s úlevou zasmát, protože až takhle trapní naštěstí ještě nejste.
Nebo si poslechnete pořad o bulvárním novináři Pavlu Novotném a pobavíte se tím, jak neomalení umí někteří lidi být jen proto, aby se udrželi ve vyšší střední třídě. A pak se zase vypravíte prodávat šmejdy všeho druhu, ale už s povznesenějším pocitem, protože až takové hyeny naštěstí ještě nejste.
Myslíte, že každý má právo na kreativní práci, na práci, která ho bude bavit a naplňovat? Možná. Bohužel, ostatní mají právo tu práci po vás nechtít a neplatit vám za ní. Ve zkratce: Asi budete dělat práci nahovno a nejspíš za to budete ještě rádi:
Projděte si seznam deseti nejslavnějších heurék historie: přišly ve vaně, v tramvaji, ve spánku. Žádné Kreatívne ráno Bratislava, žádný TEDxZnojmo: sorry. Franz Kafka našel inspiraci k nejslavnějším románům dvacátého století při „krysím závodě“ v pojišťovně: v inspirativním prostředí smíchovského Hubu by se z něj stal leda reklamní textař.
Dalším otloukánkem v řadě je prezidentský mluvčí Jiří Ovčáček. Ten už měsíc na šéfovo zadání marně hledá článek, ve kterém by Ferdinand Peroutka chválil Hitlera. Za tu dobu se Ovčáček dočkal humorných montáží i nehumorného sloupku v Lidovkách, kde jej Jiří Peňás odsuzuje jako novodobou obdobu novinářů kolaborujících za války s nacisty. Ani Husákovo okolí prý nebylo tak ubohé.
Není to spravedlivé, ledaže byste dali stejnou nálepku taky většině advokátů, obchodních zástupců, lobbistů a samozřejmě i těm, kteří se stejně jako Ovčáček živí jako tiskoví mluvčí nebo píáristé. Ti všichni mají v náplni práce bulšitování, tedy rafinované odvádění pozornosti od pravdy, pokud možno bez vyloženého lhaní. (To ovšem jen proto, že za lež lze chytit, kdežto bulšit proklouzne jako úhoř.) Fandit jim nejde. Jenže je podpásovka srovnávat zástupce povolání, od kterých čekáte taktické dávkování informací, s lidmi, kteří jako novináři šířili nenávistnou propagandu.
Na Ovčáčkovi – a speciálně na jeho legendárním vystoupení v Newsroomu ČT24 – se dá mnohem lépe než kolaborantství pozorovat, jak těžká je každodenní práce v ekonomice založené na službách:
Zaprvé, musíte umět bulšitovat, tančit mezi pravdou a lží. Zemědělce nebo manuální dělníky něco takového netrápilo, keců se nenajedli. Duševní pracovník na téhle schopnosti existenčně závisí. Vždyť si taky umění vařit z vody poprvé procvičuje před tabulí na střední, rozvíjí v diplomové práci a předvádí v přijímacím pohovoru. Než se nadějete, bulšituje před šéfem nebo klienty jako mistr Ovčáček, který ještě nenašel chválu Hitlera, ale aspoň článek, kde Peroutka „naznačoval, nebo navrhoval, nebo nezavrhoval možnost soudu s Edvardem Benešem.“ Bomba.
Zadruhé, musíte se ponižovat. Sektor služeb to má v názvu: děláte jiným služebníčka. Džus si můžete dát i doma, do kavárny vyrazíte proto, aby tam kolem vás někdo skákal. Až si číšník odloží zástěru a půjde si do banky vyřídit účet, vy tam zas budete skákat kolem něj. Kéž by to bylo vždycky jenom zdvořilé. Není. Součástí takové práce je dostávat po čuni za ty, kteří vás platí, a ještě to vykládat tak, že jste svou hloupou tváří někoho udeřili do dlaně.
Zatřetí a především, musíte to všechno umět spolknout. Snášet pokořování s vědomím, že nemá konec ani vyšší smysl, je na zdravou psychiku nápor. Zaměstnavatel si od vás kupuje nejenom třetinu vašeho bdělého času. Platí vám i za to, že si to v sobě všechno nějak srovnáte, abyste mimo pracovní dobu drželi basu. Všimněte si, že čím víc se lidi v práci potýkají s bulšitem, tím víc ve volném čase běhají, meditují a cvičí jógu.
Když se na Ovčáčkovo vystoupení dívá publicista ze seriózních novin, vidí nepochopitelnou, pokryteckou, pokleslou bytost. Má totiž úplně rozdílnou zkušenost, jeho jeho vlastní kariérní kodex velí: nebulšitovat, neponižovat se, nepřetvařovat se.
Jenže když se na Ovčáčka dívá manažer sociálních médií, finanční poradce, prodejce aut anebo poštovní úředník, který musí nabízet naštvaným lidem pojištění, vidí kolegu. Může se nad jeho vystoupením s úlevou zasmát: až tolik toho naštěstí ještě spolknout nemusím. A musí se modlit, aby u toho zůstalo.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
7. 3. 2015 11:17, Hunter
Pan Zeman nijak výrazně vysokou inteligenci nemá. "Od voka" IQ 120-130 maximálně. A věřte, jsem v tomto odhadu velmi dobrý.
Švejnar nebo Roithová - z prezidentských kandidátů - mají určitě víc.
"Výhoda" pana Zemana je v tom, že většina velmi inteligentnějších lidí je také vysoce morálních. Což on není. Takže zatímco většině lidí vysoká inteligenci zabraňuje "dělat ošklivé věci", tak on se v nich rypáčkem rochní.
A navíc má zjevný problém s konzumací alkoholu, což stav pouze zhoršuje, protože ten, jak známo, posouvá morální zábrany.
A pana Ovčáčka v podstatě lituji, má těžký život, jako každý, kdo má za šéfa debila (tento pojem se už desítky let nepoužívá pro popis stupně inteligence, pouze jako nadávka).
Všimli jste si, že pan Klaus ani pan Havel neměli mluvčího, který by musel každý týden "napravovat" jejich blábolení?
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
6. 3. 2015 6:07, jansva
Tendenční článek z dílny Pražské profláknuté kavárny. Miloš Zeman je rozporuplná osobnost s mnoha chybami, ale jeho inteligenci nejde podcenit. Ukázal to třeba na vystoupeních v USA. 17.listopadu 2014 jsme viděli kampaň proti Zemanovi na Národní třídě. To rozdávání předem natištěných červených karet, slaboduché návody co s kartami dělat, aby to splnilo záměry toho autora.
V diskuzi je celkem (11 komentářů) příspěvků.