Týdenní pracovní dobu rozvrhuje zaměstnanci zaměstnavatel. Má to udělat písemně a s rozvrhem ho seznámit aspoň dva týdny předem (týden v případě konta pracovní doby – o tom víc dále). Může se ale se zaměstnancem domluvit, že to udělá jindy.
V pracovním poměru platí, že zaměstnavatel rozvrhuje pracovní dobu a určuje začátek a konec směn. Musí mít přitom na paměti, že stanovená týdenní pracovní doba činí:
Obecně | 40 hodin/týden |
Zaměstnanci pracující v podzemí | 37,5 hodin/týden |
Zaměstnanci v třísměnném a nepřetržitém režimu | 37,5 hodin/týden |
Zaměstnanci v dvousměnném režimu | 38,75 hodin/týden |
Osoby mladší 18 let | 40 hodin/týden; max. 8 hodin denně |
Třísměnný pracovní režim: zaměstnanci se pravidelně střídají ve třech směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích | |
Nepřetržitý pracovní režim: zaměstnanci se střídají ve směnách v nepřetržitém provozu (24 hodin denně, 7 dní v týdnu) | |
Dvousměnný pracovní režim: zaměstnanci se střídají ve dvou směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. | |
Směna nesmí podle zákoníku práce přesáhnout dvanáct hodin. Sympatické je rovněž ustanovení jeho § 79 odst. 3, které říká, že stanovená pracovní doba může být v kolektivní smlouvě nebo vnitřním předpise zkrácena, aniž by se zaměstnancům snížila mzda. Zaměstnanci odměňovaní platem mají ovšem smůlu, ti takto dřív „vyfárat“ nemůžou. Můžou si se zaměstnavatelem dohodnout kratší pracovní dobu, dostanou však úměrně k tomu méně zaplaceno; tato možnost platí ovšem i pro zaměstnance odměňované mzdou.
I když jsou mnozí zaměstnavatelé toho názoru, že pokud zaměstnanec v práci nezemřel vyčerpáním, jsou zde stále mezery v efektivitě práce, zákoník práce stanoví právo zaměstnance na přestávky. Zaměstnavatel musí poskytnout zaměstnanci přestávku na jídlo a oddech nejdéle po šesti hodinách nepřetržité práce (u mladistvého zaměstnance už po 4,5 hodinách) a to v délce trvání nejméně 30 minut. Přestávka pak může být rozdělena, ale jeden úsek musí být dlouhý alespoň 15 minut. Přestávky se do pracovní doby nezapočítávají, výjimky však existují ve dvou případech:
Stále více zaměstnavatelů začíná chápat, že rozhodující je vykonaná práce a ne přítomnost zaměstnance pünktlich v osm ráno na pracovišti. Takto osvícený zaměstnavatel pak může přistoupit k pružnému rozvržení pracovní doby. Pružně rozvržená pracovní doba v sobě zahrnuje dva úseky, oba určuje zaměstnavatel. V základním úseku je zaměstnanec povinen být na pracovišti. Tento úsek tedy zaměstnavatel volí tak, aby si zajistil přítomnost zaměstnance na pracovišti v době, kdy je to skutečně třeba. V rámci volitelného úseku si zaměstnanec sám volí začátek a konec pracovní doby. To mu umožňuje pružně reagovat na aktuální potřeby jeho práce. Celková délka směny však nesmí přesáhnout dvanáct hodin.
Konto pracovní doby představuje druhou možnost. Ve zkratce se jedná o nástroj, který umožňuje zaměstnavateli vyplácet zaměstnanci po určitou dobu stálou mzdu bez ohledu na to, kolik hodin zaměstnanec odpracoval, přičemž za určitou dobu se rozdíl spočítá (tzv. vyrovnávací období). Konto pracovní doby nelze uplatnit u zaměstnanců, kteří jsou odměňováni platem. Vyrovnávací období může trvat nejdéle 26 týdnů (může být i kratší), pokud není kolektivní smlouvou prodlouženo (až) na 52 týdnů. Stálá mzda pak nesmí být nižší než 80 procent průměrného výdělku zaměstnance. Rozdíl je zaměstnavatel povinen zaměstnanci doplatit po konci zúčtovacího období nebo po skončení pracovního poměru, pokud tento nastal dříve.
Zákoník práce říká, že práci přesčas je možno konat pouze výjimečně a jen z vážných provozních důvodů. Pokud ale tyto důvody dány jsou, může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci práci přesčas i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi směnami a za určitých podmínek i na dny pracovního klidu. Délka práce přesčas je omezena v základním rozsahu na osm hodin týdně a 150 hodin ročně. Období, za které se oněch osm hodin týdně počítá, je 26 týdnů, kolektivní smlouva jej však může prodloužit až na 52 týdnů. Do počtu přesčasových hodin se nezapočítávají ty, za které dostal zaměstnanec náhradní volno. Kdo si chce potom práce pořádně naložit (nad výše uvedené limity), může se se zaměstnavatelem dohodnout.
Zákoník práce dále připouští, abychom k obecnému blahu přispěli svou troškou práce i v noci (a kdo z nás by chtěl ohrozit světový mír, že?). Nic se ale nemá přehánět a tak délka směny u zaměstnance pracujícího v noci nesmí překročit osm hodin za 24 hodin po sobě jdoucích. Pokud to není z provozních důvodů možné, pak nesmí být oněch osm hodin překročeno v průměru počítaného za 26 týdnů po sobě jdoucích (vychází se z pětidenního pracovního týdne). Zaměstnancem pracujícím v noci nebudeme však pouze v případě, kdy strávíme oněch osm hodin v noci v práci. Zákoník práce totiž považuje za zaměstnance pracujícího v noci toho zaměstnance, který odpracuje mezi desátou večer a šestou ráno alespoň tři hodiny ze své pracovní doby za 24 hodin po sobě jdoucích v týdenním průměru za výše uvedené období, podle kterého se určují limity pro noční práci. Zaměstnanec pracující v noci musí být vyšetřen před zařazením na noční práci, kdykoli v průběhu tohoto zařazení je-li to třeba (nejméně však jednou za rok) a rovněž kdykoli, kdy o to zaměstnanec pracující v noci požádá. Zaměstnavatel musí zaměstnanci pracujícímu v noci zajistit přiměřené sociální zajištění a možnost občerstvení.
Pokud se s námi zaměstnavatel dohodl, může rovněž požadovat, abychom byli v určité době připraveni na jeho pokyn „nastoupit ke strojům“ a pootočit zase trošku kolem dějin kupředu. Jedná se o tzv. pracovní pohotovost. Za dobu, v níž napjatě čekáme na „svou šanci“, nám přísluší odměna (ta činí nejméně deset procent průměrného výdělku). Pokud pokyn přijde, jsme odměňováni standardně mzdou nebo platem a odměna nám už nepřísluší. Na pokyn zaměstnavatele můžeme čekat třeba na gauči doma, při vycházce v parku nebo v kavárně se sympatickým protějškem, zkrátka kdekoli, jen ne na pracovišti. Pracovní pohotovost na pracovišti je třeba považovat za výkon práce.
Zaměstnavatel je povinen vést u každého zaměstnance evidenci týkající se jeho pracovní doby, přičemž na žádost zaměstnance je zaměstnavatel povinen zaměstnanci zpřístupnit jím evidované údaje ohledně začátku a konce:
Kromě samotné délky pobytu na pracovišti je samozřejmě rozhodující, kolik práce se za tu dobu udělá. K množství práce a pracovnímu tempu se vyjadřuje § 300 zákoníku práce. Předejdu raději jásotu a rovnou řeknu, že dost vágně. Toto ustanovení říká jen tolik, že zaměstnavatel je povinen přihlédnout k fyziologickým a neuropsychickým možnostem zaměstnance, musí brát ohled na předpisy k zajištění bezpečnosti a zdraví při práci, na přirozené potřeby zaměstnance a na potřebu jídla a oddechu.
Po dobře vykonané práci přichází na řadu odpočinek. Zaměstnavatel je povinen naplánovat pracovní dobu tak, aby měl zaměstnanec mezi koncem jedné směny a začátkem druhé směny nepřetržitý odpočinek v délce alespoň 11 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích (zaměstnanec mladší 18 let dokonce 12 hodin). Tento odpočinek může být zkrácen až na osm hodin a to zaměstnanci staršímu 18 let v případech uvedených v § 90 odst. 2 a za podmínky, že následující odpočinek mu bude o zkrácenou dobu prodloužen.
Krom toho je zaměstnavatel povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby měl zaměstnanec v týdnu nepřetržitý odpočinek v délce trvání alespoň 35 hodin (48 hodin v případě mladistvého zaměstnance). Pokud to provoz zaměstnavatele umožňuje, měl by být odpočinek stanoven tak, aby připadl všem zaměstnancům na stejný den a aby v něm byla zahrnuta neděle.
Dny pracovního klidu jsou podle zákoníku práce jednak svátky a také dny nepřetržitého odpočinku v týdnu. V těchto dnech může zaměstnavatel nařídit zaměstnanci výkon práce pouze výjimečně v situacích uvedených v § 91 odst. 3 až 5 zákoníku práce.
Je třeba ovšem upozornit na to, že existují provozy, pro něž může být upravena pracovní doba a doba odpočinku odlišně - to se týká např. členů osádek nákladních automobilů a autobusů, zaměstnanců letišť, MHD a dalších skupin zaměstnanců uvedených v § 100 zákoníku práce.
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění, telekomunikací a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
21. 3. 2016 7:53, Josef Šidlo
Dobrý den, měl bych dotaz. Po kolika směnách a kolika odpracovaných hodinách má nárok( musí mít) zaměstnanec na volný den(dny). Kolega musí u zaměstnavatele pracovat třeba i 7 směn za sebou ( Po-Ne a vždy odpracuje min. 8 hodin), pak dostane 1 den volno (Po). Další dny už zase pracuje Út - Pá a odpracuje denně min. 8 hod. Je takto nastavená pracovní doba jeho zaměstnavatelem v souladu se zákoníkem práce? Děkuji za odpověď.
V diskuzi je celkem (6 komentářů) příspěvků.