Cestovní výdaje
Na náhradu cestovních výdajů máme právo ve všech situacích uvedených v § 152 zákoníku práce. Spadají sem pracovní cesty, výkon práce v zahraničí, dočasné přidělení a další. Cestovní náhrady můžete dostat nejenom jako zaměstnanec v pracovním poměru, ale i tehdy, když pracujete na dohodu. Ovšem pozor: můžete, nikoli musíte. Tohle právo je potřeba si vyjednat a vepsat přímo do dohody; stejně jako musí být v dohodě sjednáno místo pravidelného pracoviště zaměstnance.
Výši cestovních náhrad může ovlivnit celá řada věcí, jako je začátek pracovní cesty, způsob dopravy a ubytování a tak dále. Tohle všechno byste měli znát předem, kdy a kam jedete, kde budete spát… Zaměstnavatel je povinen tyto podmínky pro přiznání náhrad určit předem a písemně, přitom má přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. Pokud je však přiznání a výše případných náhrad jasně daná z okolností, není předchozí písemné určení třeba, pokud na něm zaměstnanec netrvá.
Počítání cestovních náhrad není věc úplně jednoduchá – proto najdete na Peníze.cz jejich kalkulačku. Jednak mezi ostatními kalkulačkami, jednak na konci tohoto článku.
Cestovní náhrady při pracovní cestě nebo při cestě mimo pracoviště
Do této kategorie spadají nejen pracovní cesty a cesty mimo pracoviště, ale i mimořádné cesty v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště. Zaměstnanec má při těchto cestách nárok na náhradu:
- jízdních výdajů
- jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
- výdajů za ubytování
- stravného
- nutných vedlejších výdajů
- dalších výdajů, pokud se tak zaměstnavatel rozhodne
V případě jízdních výdajů u zaměstnance placeného mzdou jsou především hrazeny náklady spojené s cestou veřejného prostředku dálkové přepravy, který určí zaměstnavatel (případně taxislužby). Takovéto náklady jsou hrazeny v prokázané výši, což znamená, že zaměstnavateli musíme předložit jízdenky. V prokázané výši se pak hradí rovněž cesty podniknuté místní hromadnou dopravou. Pokud však zaměstnanec koná pracovní cesty v místě sjednaného výkonu práce, není třeba, aby náklady na MHD prokazoval.
Pokud s tím zaměstnavatel souhlasí, je možné místo prostředků veřejné dálkové dopravy použít silniční motorové vozidlo (avšak ne poskytnuté zaměstnavatelem), zaměstnavatel pak hradí cenu jím určeného veřejného dopravního prostředku. Pokud zaměstnavatel přijde s tím, že je mu jedno, jaký dopravní prostředek by měl určit pro výpočet náhrad za cestu silničním motorovým vozidlem, pak vězte, že vlak bývá dražší… (a je taky ekologičtější, tak co?). Pokud nás ovšem zaměstnavatel požádá, abychom použili svůj silniční dopravní prostředek (nebo cizí, ale ne zaměstnavatelův), začne to být zajímavější: zaměstnanci přísluší náklady za jeden kilometr a náhrada za spotřebované pohonné hmoty. Důležité je, že zákonná sazba za kilometr je sazbou základní a může být i vyšší. Tato sazba činí:
jednostopá vozidla a tříkolky | osobní silniční vozidla | použití přívěsu k oobnímu. vozidlu | náklaďáky, autobusy a traktory |
minimálně 1 Kč/km | minimálně 3,70 Kč/km | minimálně + 15 % základní sazby | minimálně dvojnásobek sazby za osobák |
Náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu pak vypočítá zaměstnavatel jednoduše tak, že vynásobí cenu pohonné hmoty jejím spotřebovaným objemem. Méně jednoduché ovšem je zjistit, jak se určuje cena a spotřeba. Cena pohonné hmoty se určuje buď s ohledem na § 158 odst. 3 zákoníku práce, především na základě účtenky nebo účtenek, nebo na základě vyhlášky ministerstva práce a sociálních věcí – aktuálně je cena podle vyhlášky 35,70 Kč za Natural 95, 37,90 Kč za Natural 98 a 36 Kč za naftu. Spotřeba se určuje podle paragrafu 158 zákoníku práce, především na základě údajů v techničáku.
U náhrad jízdních výdajů v případě zaměstnanců odměňovaných platem (jsou uvedeni v § 109 odst. 3 zákoníku práce) se bude postupovat obdobně jako v případě zaměstnanců odměňovaných mzdou. Jediný rozdíl je, že zaměstnanec používající silniční osobní vozidlo na žádost zaměstnavatele může dostat náhradu pouze ve výši základní sazby. Jsme-li odměňováni platem, tak na slovíčka „minimálně“ v tabulce nahoře zapomeneme.
Na náhradu cestovních výdajů při návštěvě člena rodiny vzniká u zaměstnance odměňovaného mzdou nárok v případě, že pracovní cesta trvá déle než sedm kalendářních (nikoli tedy pracovních) dní, a to za stejných podmínek, jaké jsou stanoveny pro náhradu běžných jízdních výdajů. Zaměstnavatel poskytne tuto náhradu nejvýše v částce jízdních výdajů do místa výkonu práce, pravidelného pracoviště anebo bydliště na území Česka. Limit bude nejvyšší částka. Pokud zaměstnanec použije k návštěvě leteckou dopravu, budou mu výdaje hrazeny do výše nákladů na autobusovou nebo železniční dopravu, podle toho, kterou z nich určí zaměstnavatel (ne každý je zkrátka poslanec, aby mohl do nebo z Prahy létat). Pro zaměstnance odměňované platem odchylky stanoveny nejsou.
Stravné přísluší zaměstnanci, který je odměňován mzdou, a to za každý kalendářní den (tedy opět nikoli pouze pracovní) pracovní cesty nejméně ve výši:
Pracovní cesta trvá | Základní stravné | Snížené stravné * |
5–8 hodin | 67 Kč | 70 % |
12–18 hodin | 102 Kč | 35 % |
déle než 18 hodin | 160 Kč | 25 % |
* Snížené stravné nahrazuje zaměstnavatel zaměstnanci v případě, kdy dostane v průběhu pracovní cesty alespoň snídani, oběd nebo večeři, pokud na tato jídla zaměstnanec nepřispívá. |
Výše uvedené základní principy pro poskytnutí stravného zaměstnancům odměňovaným mzdou se neuplatní u zaměstnanců odměňovaných platem vůbec. Namísto toho pro ně platí následující výše stravného:
Pracovní cesta trvá | Základní stravné* | Snížené stravné** | Žádné stravné |
5–8 hodin | 67–80 Kč | 70 % | --- |
12–18 hodin | 102–123 Kč | 35 % | poskytnuta 2 bezplatná jídla |
déle než 18 hodin | 160–191 Kč | 25 % | poskytnuta 3 bezplatná jídla |
* Pokud není výše stravného sjednána nebo určena zaměstnavatelem před pracovní cestou, přísluší zaměstnanci dolní sazba stravného. |
** Obdobně jako u zaměstnanců odměňovaných mzdou |
Náhrada výdajů za ubytování přísluší zaměstnanci, který je odměňován mzdou v souladu s podmínkami pracovní cesty, a to ve výši, kterou zaměstnavateli prokáže. Pokud zaměstnanec navštívil člena rodiny a jeho pokoj zel po tu dobu prázdnotou, musí mu zaměstnavatel uhradit výdaje za ubytování, pouze pokud bylo nutné zachovat si ubytování i po dobu návštěvy s ohledem na podmínky pracovní cesty, nebo na charakter ubytovacích služeb. Pokud však zaměstnanec přerušil pracovní cestu podle dohody se zaměstnavatelem, a to z důvodů na straně zaměstnance, nese náklady za prázdný pokoj či apartmán zaměstnanec zcela sám, a to i kdyby si musel ubytování zachovat s ohledem na podmínky pracovní cesty nebo ubytování. Stejné pravidlo platí i u zaměstnanců odměňovaných platem.
Tatáž pravidla pak platí pro zaměstnance odměňované mzdou nebo platem v případě náhrady nutných vedlejších výdajů. Nutné výdaje se hradí opět v prokázané výši. Pokud jste už ale účtenku zmačkali a hodili do koše, nezoufejte, v takovém případě vám přísluší náhrada ve výši obvyklé ceny zboží nebi i služeb v době a místě konání pracovní cesty.
Cestovní náhrady při zahraniční pracovní cestě
Při zahraničních pracovních cestách má zaměstnanec odměňovaný mzdou právo na stravné jako při „vnitrostátní“ pracovní cestě, stejně jako na náhradu:
- jízdních výdajů
- jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny
- výdajů za ubytování
- zahraničního stravného
- nutných vedlejších výdajů
- dalších výdajů, pokud se tak zaměstnavatel rozhodne
Úprava náhrad při zahraničních pracovních cestách se odchyluje od náhrad při pracovní cestě vnitrostátní jen v několika bodech. V rámci jízdních výdajů je tak zaměstnavatel povinen poskytnout zaměstnanci náhradu za spotřebovanou pohonnou hmotu v cizí měně a doložené ceně jen za kilometry v zahraničí. Náhrada jízdních výdajů k návštěvě člena rodiny přichází v úvahu, pouze pokud zahraniční pracovní cesta trvá déle než jeden měsíc a možnost této návštěvy byla se zaměstnavatelem dohodnuta nebo učena zaměstnavatelem před nástupem na zahraniční pracovní cestu.
Nejvíce změn je ale u zahraničního stravného. Zahraniční stravné přísluší zaměstnanci v cizí měně, výši pro jednotlivé státy či oblasti stanoví vyhláška Ministerstva financí, na Peníze.cz je najdete zde. Pokud zaměstnavatel se zaměstnancem sjedná výši zahraničního stravného nebo toto stravné určí před započetím zahraniční pracovní cesty, musí toto stravné činit alespoň 75 % základní sazby dané vyhláškou. Pokud tak neučiní, přísluší zaměstnanci stravné podle vyhlášky, přičemž platí:
Pracovní cesta trvá | Zahraniční stravné | Snížené stravné* |
12 hod. a méně (min. 1 hod.) | 1/3 | 70 % |
12–18 hodin | 2/3 | 35 % |
déle než 18 hodin | V plné výši | 25 % |
* Opět v souvislosti s poskytnutým bezplatným jídlem. |
Pozn.: Pro potřeby zahraničního stravného se doby více cest do zahraničí v jednom dni, které jsou delší než hodinu, sčítají. |
Zaměstnancům odměňovaným platem přísluší stravné přímo podle vyhlášky, přičemž jim stravné nepřísluší za stejných podmínek jako v případě vnitrostátní služební cesty (bezplatná jídla).
Jiné náhrady
Zákoník práce myslí ještě na další situace, kdy zaměstnancům přísluší náhrady, jde o náhrady v případě přeložení a dočasného přidělení (§ 165 zákoníku práce u zaměstnanců odměňovaných mzdou), náhrady v případě přijetí a přeložení (§ 177 zákoníku práce pro zaměstnance odměňované platem) a náhrady při výkonu práce v zahraničí (§ 172 zákoníku príce pro zaměstnance pobírající mzdu a § 181 zákoníku práce pro zaměstnance pobírající plat).
Placení náhrad
Cestovní náhrady mohou být sjednány paušálně nebo formou zálohy a jejího vyúčtování. V případě paušálního sjednání může zaměstnanec požadovat po zaměstnavateli, aby mu předložil k nahlédnutí doklady, na jejichž základě paušální částka určil.
Zálohy je pak zaměstnavatel povinen poskytnout až do výše předpokládaných náhrad, pokud se se zaměstnancem nedohodne, že zálohu poskytovat nemusí. Při zahraniční pracovní cestě je možné po dohodě se zaměstnancem zálohy poskytnout v cizí měně, případně její část platebním šekem či platební kartou. Pokud není mezi stranami dohodnuto jinak, zaměstnanec prokáže výdaje a vrátí nepoužitou část zálohy do deseti pracovních dnů po skončení pracovní cesty. Zaměstnavatel je povinen do deseti dnů po předložení dokladů vyúčtovat cestovní náhrady a případně uspokojit práva zaměstnance.
Časy se mění
Ceny se (bohužel) mění v čase. Zakotvit tedy do zákona pevné sazby by bylo v některých případech krajně nepružné. Proto obsahuje zákoník práce ve svém § 189 zmocňovací ustanovení pro vydávání prováděcích předpisů. Aktuální výše náhrad je určena ve vyhlášce Ministerstva práce a sociálních věcí, která nabyla účinnosti ke dni 1. 1. 2014 a v již zmíněné vyhlášce Ministerstva financí. Je tedy možné či spíše skoro jisté, že časem bude výše náhrad určena jinak. Můžu vás ale uklidnit, s největší pravděpodobností zase směrem nahoru.
Sdílejte článek, než ho smažem