V lednu 2006, v době svého odchodu z funkce předsedy Federálního rezervního systému, americké centrální banky, byl Alan Greenspan velmi vážený a obdivovaný muž. Jako jeho hlavní zásluhy byly vyzdvihovány tři věci. Vypořádal se s burzovním krachem roku 1987, který nastal ani ne dva měsíce po svém jmenování do funkce. Dalšími dvěma zásluhami byly dlouhodobý hospodářská růst a mírné recese z let 1990 a 2001.
Nicméně o tři roky později je mnohými, například nositelem Nobelovy ceny za ekonomii Paulem Krugmanem, obviňován, že je jedním z hlavních viníků nynější finanční krize. David Henderson a Jeffrey Hummel z Cato Institute tvrdí, že jak zásluhy, tak nedostatky Greenspana se příliš přeceňují.
Greenspanova vina za nynější krizi se zjednodušuje na to tvrzení, že politika nízkých úrokových sazeb vedla k tzv. expanzivní měnové politice, tedy k přílišnému uvolňování peněz do ekonomiky, které se pak dostaly přes různé úvěry k lidem, kteří je nyní nedokáží splácet. Henderson a Hummel tvrdí, že toto je mírně pokřivený obraz, který ztotožňuje nízké úrokové sazby s expanzivní měnovou politikou a naopak vysoké úrokové sazby se situací, kdy množství peněz v ekonomice roste pomalu či dokonce klesá. „Greenspan udělal dobře, že držel nízké úrokové sazbyod roku 2002 do roku 2004. A to hlavně kvůli masivnímu přílivu úspor z asijských ekonomik,“ tvrdí autoři studie.
O centrálních bankách (nejen na tu americkou) se dnes obecně soudí, že stanovováním úrokových sazeb dokážou řídit ekonomiku. Tudíž všechny problémy padají na její hlavu. Jenže ačkoli jsou centrální banky dost velké, aby zvyšovaly a snižovaly krátkodobé úrokové sazby, jejich schopnosti na tomto poli jsou kvůli globalizaci finančních toků stále menší, soudí Henderson a Hummel. Dlouhodobé úrokové sazby dokážou centrální banky ovlivnit ještě hůře.
Hledáte výhodný firemní úvěr? Klikněte ZDE.
Hummel a Henderson proto soudí, že lepší metodou posuzování monetární politiky je sledování tzv. peněžní agregátů. Ty ukazují množství peněz v ekonomice a jeho změnu v čase.
Základním ukazatelem je měnová báze, která se skládá z oběživa (mincí a bankovek) a bankovních rezerv. Každá banka drží z vkladů, které u ní lidé uskutečňují, nějaké rezervy (v Česku jsou to ze zákona minimálně dvě procenta, ale může to být i více). Pokud například centrální banka od komerční banky nakoupí dluhopisy – tedy vyplatí bance peníze – zvýší se rezervy banky. Protože tato instituce drží více rezerv, než chce, a sníží je tím, že je lidem a firmám poskytne jako půjčku. Při zjednodušeném předpokladu lidé a firmy část peněz drží jako oběživo a část opět uloží do dalších bank. Těm se tak zvýší rezervy, které chtějí opět snížit dalšími půjčkami. Tento tzv. multiplikační efekt vede k tomu, že z jedné koruny, o kterou se zvýší měnová báze, tedy oběživo a bankovní rezervy, mohou být multiplikačním procesem třeba koruny čtyři.
Expanzivní politika znamená nejen udržování nízkých klíčových sazeb centrální banky, ale také prosazování těchto nízkých sazeb poptáváním (nakupováním) dluhopisů od komerčních bank. Nákupem těchto cenných papírů zvyšuje centrální banka rezervy bank, čímž se zvyšuje peněžní zásoba. Zároveň tím tlačí na růst ceny dluhopisů a snižuje jejich úrokový výnos.
Soudě čistě podle měnové báze, Greenspan nijak expanzivní měnovou politiku neprovozoval. „Od prosince 1986, kdy se stal Greenspan předsedou FEDu, do prosince 2005, vzrostla měnová báze z 248 miliard na 802 miliard dolarů,“ tvrdí studie Cato Institute. Nicméně v podstatě celý tento nárůst pohltilo zvýšení množství hotovosti v oběhu. Bankovní rezervy se zvýšily z 65 na 73 miliard dolarů, což představuje roční přírůstek 0,65 procenta. Navíc velká část hotovosti v oběhu odtekla mimo Spojené státy. Richard Anderson ze St. Louiské pobočky FED odhaduje, že od roku 1986 do roku 2005 se poměr dolarů držených v zahraničí zvýšil z 25 na 50 procent. Takže roční růst měnové báze čistě v USA činil od 6,4 do 4,9 procenta, což není nijak dramatické tempo, dodávají Hummel a Henderson.
Henderson a Hummel nicméně soudí, že Greenspan zklamal jako regulátor. Pomohl vytvořit systém, který podporoval morální hazard. Banky a další finanční instituce se pouštěly do rizikových operací s vědomím, že centrální banka jim v případě problémů pomůže. Pokud je nějaká instituce příliš velká na to, aby ji stát nechal padnout, investor se nebojí, že v případě jejího neúspěchu ztratí vložené peníze. Henderson a Hummel končí analýzu tvrzením, že popsat příčinu současné finanční krize není jednoduché jako u každé recese. Nicméně dodávají, že v oblasti měnové politiky ji Greenspan nezpůsobil. Naopak ukázal, že monetaristická pravidla, která v 70. letech minulého století ekonomové považovali za mrtvá, fungují a vedou k makroekonomické stabilitě.
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
