Je to rozbitý! ČNB ztratila kontrolu nad řízením měnové politiky

Před několika lety Česká národní banka spustila takzvané měnové intervence. Pustila do oběhu bezprecedentní množství nových peněz s cílem nastartovat růst inflace, která se držela u nuly, a zdaleka se tedy neblížila inflačnímu cíli, který centrální banka vytyčila na dvou procentech.

Podařilo se, inflace se nám konečně zmátořila. Jenže se teď nechce zastavit! Nepomohla ani svižná otočka měnové politiky o 180 stupňů, kterou ČNB provedla hned po ukončení intervencí, tedy zvyšování základních úrokových sazeb. Meziroční inflace překročila v listopadu hranici tří procent.

Musíme to sesynchronizovat

Ono překročení horního pásma pro úroveň inflace není až taková tragédie, protože se inflace díky takzvanému base efektu a závislosti České republiky na vývoji cen v zahraničí vrátí příští rok pod tři procenta a zamíří k cíli, který centrální banka stanovila.

Problémem však je, že se dolaďování měnové politiky v současnosti míjí s názorem finančních trhů.

O autorovi

Martin Mašát vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Institut ekonomických studií při Univerzitě Karlově. Je držitelem prestižního mezinárodního titulu CFA (Chartered Financial Analyst). Pracoval v ING Investment Management. Dnes portfoliomanažer v Partners investiční společnosti.

Výnosy dluhopisů a sazby úvěrů se už nějakou dobu pohybují přesně opačně, než kam míří základní sazba ČNB.

Prostě a jednoduše za aktuálních podmínek přestal fungovat transmisní mechanismus měnové politiky, a tedy převod krátkodobých sazeb na dlouhodobé. Za normálních okolností by zpřísnění, respektive zvýšení základní sazby zvýšilo výpůjční sazby v ekonomice, klesla by aktivita a následně i inflace.

Experti v centrální bance mají nyní před sebou těžký úkol sesynchronizovat krátké (řiditelné) a dlouhé (tržní) sazby. Bohužel bojují s dvěma větrnými mlýny: se zpomalením a zápornými sazbami v zahraničí oproti solidně rostoucí české ekonomice s nulovou nezaměstnaností a růstem nominálních mezd o sedm procent.

Nevýnosy

Celá situace začala už v roce 2013, kdy se centrální banka bez pádných důvodů pustila do umělého oslabování koruny. Nejenže vytiskla 2,5 bilionu korun, tedy nějakých 40 procent (!) hrubého domácího produktu, ale tyto koruny poskytla levně investorům.

Přebytek korun byl vržen především na dluhopisový a realitní trh. Výsledkem je, že 40 procent všech českých státních dluhopisů vlastní zahraniční investoři. Před intervencemi to bylo deset procent. Nedomýšlejte, co se stane, až se jednou tito investoři rozhodnou své dluhopisy prodat.

Intervence, respektive přebytek korun, negativně ovlivnily kupní sílu obyvatel Česka a snížily výnosy až pod nulu – to odnášejí konzervativní investoři včetně penzijních fondů. Nulovými výnosy trpí i banky a pojišťovny.

Co se stalo na nemovitostním trhu, nemusím opakovat.

Modely: centrální mozek lidstva má poruchy

Centrální banka s novým guvernérem a členy bankovní rady sice v nejbližším možném termínu intervence ukončila, bohužel následné posílení koruny přineslo ztrátu kolem 250 miliard korun. Pro centrální bankéře bezvýznamná účetní položka, pro investory zisk, pro rozpočet gigantická ztráta a pro běžné lidi vyhozené peníze, z kterých nic neměli.

Bezvýznamné minus? Houby!

Udržet korunu na 27 korunách za euro znamenalo kupovat eura o závod. Teď koruna posiluje a zásoby eur táhnou ČNB do ztráty. Je to opravdu jen ztráta účetní, bez negativních efektů, jak ČNB tvrdí?

ČNB v minusu. Máme se bát?

Hned po intervencích se ČNB rozhodla být aktivní, otočila měnovou politiku o 180 stupňů a začala utahovat šrouby. Během necelých dvou roků zvýšila základní repo sazbu osmkrát, až na dvě procenta – ale inflace přece jen nakynula nad tři procenta.

Můžou ji zvýšené úroky zahnat zpátky? Teorie tvrdí, že ano. Aktuálně je logické, že se část bankovní rady snaží inflační tlaky tlumit dalším zvýšením, zatímco druhá část se dívá víc na korunu i vývoj v zahraničí a preferuje stabilitu. Pluralita názorů je potřeba a je dobře, že bankovní rada funguje jako kolektivní orgán. Bylo by zajímavé sledovat, jaké všechny další proměnné do diskuzí a rozhodování rady vstupují.

Dvě procenta zdarma

Zpátky k tomu, jak měnová politika ovlivňuje svět. Kdyby všecko fungovalo, jak má, centrální banka by úpravou své základní sazby ovlivnila dlouhodobé sazby – výnosy dluhopisů, úroky úvěrů. Bohužel: trisní hospodářská situace v zahraničí, kde jsou sazby o několik procent níž, spolu s dědictvím obrovského přebytku korun na trzích po intervencích, změnila pravidla hry. Transmisní mechanismus přestal fungovat.

Vystřelila!

Růst spotřebitelských cen v listopadu překonal očekávání a dostal se nad hranici takzvaného tolerančního pásma ČNB.

Zdražování je nejvyšší od roku 2012, inflace překročila 3 %

Každý vidí, že poslední rok a půl výnosy dluhopisů klesají, sazby hypoték klesají nebo že úroky na běžných účtech jsou pořád kolem nuly. Nicméně centrální banka za tu dobu pětkrát zvýšila základní sazbu z 0,75 až na současná dvě procenta.

Jinými slovy: ať centrální banka dělá, co chce, finanční trhy se chovají jinak. Měnová rozhodnutí ČNB se tak míjejí účinkem.

Zvyšování sazeb by mělo postupně zdražovat úvěry a tlumit ekonomiku. Děje se však opak. Vyšší sazba naopak pomáhá investorům/spekulantům vydělávat bezrizikově a vlastně i nejvýš, co se rozvinutého světa týče. Sazby americké centrální banky Fed jsou níž, sazby Evropské centrální banky dokonce v minusu. Česká národní banka platí každému, kdo přijde, dvě procenta na ruku.

Dotace pro banky

A kdo si ty peníze u ČNB ukládá? Přece banky. A ukládají všecko, co v rámci intervencí dostaly navíc, peníze se přece nenechávají ležet na ulici. Dvě procenta z „kvantitativně uvolněných“ dvou a půl bilionu je solidních padesát miliard korun. Ne, že by se to dostalo k lidem, ale bankám se hned tak nějak líp dýchá. A možná že to je skutečný důvod, proč centrální bankéři chtějí zvyšovat sazby. Ne kvůli řízení inflace, ale kvůli dotační výpomoci bankám, které mají za sebou těžké nízkoúrokové období a před sebou tuny regulací.

Oblíbenec celé Evropy

Zatímco Evropská centrální banka formou záporných úroků trestá banky za to, když si u ní uloží peníze, ČNB je úročí dvěma procenty. Toho ve velké míře využívají mateřské společnosti tuzemských bank.

Banky hlásí rekordní zisk. I díky bezpracnému výdělku v ČNB

V těch bankách ovšem mají z větší části peníze také spekulanti, kteří koruny v čase intervencí levně koupili a teď čekají až posílí – nebo inkasují dvě procenta ročně. Naštěstí nějaké drobné z těch ročně darovaných 50 miliard zůstane doma. Na dvouprocentní sazbě se trochu nakrmí i konzervativní podílové a penzijní fondy a pro letošek se se zhodnocením aspoň trochu odpíchnou od nuly.

Vzato kolem a kolem: základní úrokové sazby můžou jít za současné situace (nefunkční měnové politiky) výš. A výš. A ještě. Je jedno kam – protože úrokové sazby centrální banky v tuhle chvíli nejsou funkční nástroj měnové politiky a nemají na ekonomiku valný vliv. Tak ať jsou klidně i čtyři procenta nebo pět, ať si užijí penzisti. A třeba by se konečně objevily i úroky na běžných účtech.

Centrální banka má před sebou hodně práce, aby finanční trh vrátila zpátky na zem. Můžeme jí jen držet palce, aby se měnová politika stala opět oním prorokem, který nás provede beze šrámu skrze zpomalující Evropu.

Martin Mašát

Portfoliomanažer v Partners investiční společnosti. Vystudoval Vysokou školu ekonomickou a Institut ekonomických studií při Univerzitě Karlově. Je držitelem prestižního mezinárodního titulu CFA (Chartered Financial Analyst).... Další články autora.

Sdílejte článek, než ho smažem