Příběhy z praxe aneb spotřebitelé v terénu

Asi každý klient finančních institucí se už setkal s pojmy nulová akontace nebo RPSN nebo měl negativní či pozitivní zkušenost s nejasnostmi ve smlouvách. Někdo zase neví, co ho čeká v případě, že nemůže pravidelně splácet.

Krádež auta na leasing

Odcizení osobního vozu je vždy nepříjemné. A pokud jste si auto pořídili na leasing, problémů je mnohem víc a hlavně se naskýtá otázka: na kolik mě to přijde. Tuto otázku si bohužel většina lidí položí až po krádeži, nikoliv při uzavírání leasingové smlouvy.

Takový byl i případ Bohumila Kubíčka. Pan Kubíček si pořídil na leasing Škodu Octavia v hodnotě 669 500 Kč. Zaplatil akontaci 133 900 Kč a zavázal se měsíčně splácet 15 434 Kč. Vůz spokojeně užíval a splátky pravidelně platil až do doby, kdy mu po roce užívání a splacení 12. splátky vůz ukradli. Pan Kubíček krádež nahlásil policii, pojišťovně i leasingové společnosti. Pojišťovna ocenila rok starý vůz na 500 000 Kč, a protože se nenašel, vyplatila půl milionu leasingové společnosti (ta je majitelem vozidla).
Až v tuto chvíli si pan Kubíček s hrůzou přečetl podmínky leasingu a zjistil, že si leasingová společnost může z této sumy strhnout celou sumu splátek, včetně úroků. Pracovnice leasingové společnosti mu však sdělila, že takto postupují pouze v případech, kdy mají podezření na fingovanou krádež. V normálních případech obvykle vycházejí z účetní ceny vozidla, která je nižší a odpovídá nesplacené hodnotě vozidla.

Pan Kubíček měl štěstí a po započtení vzájemných pohledávek mu leasingová společnost vrátila 167 046 Kč. Pokud by přistoupila k druhému způsobu, který ji umožňovala leasingová smlouva, vrátila by panu Kubíčkovi pouze 20 000 Kč. Pan Kubíček by totiž zaplatil i úroky z leasingové smlouvy.

Jinak řečeno, pokud by si pan Kubíček pořídil auto v hotovosti, přišel by kvůli krádeži minimálně o 179 500 Kč (cena auta 669 500 Kč + roční pojistné 10 000 Kč mínus vyplacená pojistka 500 000 Kč). Takto tratil pouze 152 016 Kč. Podle leasingových podmínek ale mohl dopadnout mnohem hůř.

Jak z kruhu ven

Udělat si z kreditní karty dobrého sluhu nemusí být nijak těžké, stačí splnit jedinou podmínku: splácet co nejdřív a co nejvíce. Jinak se můžete propadnout do spirály dluhů jako Anna Malá. Stačí trochu utrácet a splácet podle minimálních požadavků banky.
Cesta do "bankovního otroctví" byla rychlá. Anna dostala "nabídku, která se neodmítá", zdarma kreditní kartu s limitem 50 000 Kč bez pravidelného poplatku, s měsíční úrokovou sazbou 1,89 % a povinnou minimální splátkou ve výši 5 % dluhu, nejméně však 300 korun. Byla skromná a své finanční možnosti nijak nepřeceňovala, každý měsíc tak utrácela jen tisícovku, bance ovšem platila pouze stanovené minimum, zpočátku tedy 300 korun. Už po sedmi měsících ale splátka spolu s celkovým dluhem rostla. Dnes má Anna kartu již dva a půl roku a právě nyní pro ni nastává zlomový okamžik - i při minimální splátce 5 % dluhu už bance vrací přesně tolik, kolik utratí, tedy tisícovku.
Pokud ale bude splácet jen ono minimum a stále utrácet tisíc korun měsíčně, za deset let se zacyklí na stavu, kdy sice každý měsíc utratí tisícovku, ale splácet bude muset 1 600 korun. Za deset let tak utratí v obchodech 120 000 Kč (každý měsíc tisícovku), ale na splátkách zaplatí 146 000 a její dluh na kartě dosáhne dalších 32 000 Kč. Pokud se Anna právě po těchto 10 letech rozhodne přestat utrácet a dluh splácet stejně jako doposud, bude jej hradit ještě dalších sedm let. Poté, co svůj závazek pravidelnými 5% platbami splatí, její celkové odvody bance za 17 let dosáhnou téměř 194 000 Kč. Za tyto peníze si ale koupila zboží v hodnotě pouhých 120 000 Kč.

Na neplatiče v rukavičkách

RPSN ušetří tisíce

Veronika Sýkorová si zařizovala nový byt a jednou z věcí, které si chtěla koupit, bylo kvalitní stereo. Kde na něj ale vzít? V obchodech narazila na nabídky splátkových společností, domů jí přišel letáček o spotřebitelském úvěru její banky. Z nabídek však nebyla příliš moudrá. Banka inzerovala atraktivní nabídku úvěru již od 7,9 %, ale v bance se zase dozvěděla, že vzhledem ke své ekonomické situaci jí banka může poskytnout úvěr s úrokem 13 %. Splátkový prodej zase avizoval nulovou akontaci. Jenže u letáků splátkových společností malým písmem našla také poznámku "RPSN 22,9 %". Proč se nabídky tolik liší od skutečnosti? Bankovní ústavy uvádějí minimální úrokovou sazbu, která se od té skutečné obvykle diametrálně liší. Téměř žádný klient půjčku s minimální sazbou nedostane, neboť výše úroku záleží na hodnocení jeho schopnosti splácet. Ona nulová akontace, kterou splátkové společnosti tak rády upozorňují na své produkty, zase nemá nic společného s tím, co klient vlastně zaplatí. Jde pouze o přímou platbu, tedy částku, kterou musí spotřebitel zaplatit hned. Údaj, kterým by se měl zákazník při výběru úvěru řídit, je tzv. RPSN, neboli roční procentní sazba nákladů, zahrnující veškeré náklady spojené s vyřízením, čerpáním a splácením úvěru. Budete-li si brát úvěr, ptejte se vždy na RPSN, které je jediným nástrojem na srovnání různě "zabalených" nabídek. Může se totiž stát, že úrokovou sazbu 12 % ale celkem zaplatíte 50 %.

Jestliže se člověk dostane do potíží se splácením hypotéky, rozhodně to neznamená, že automaticky a v krátké době dojde k nucené dražbě jeho nemovitosti. "Banka má zcela logicky zájem na jiném řešení - společně s klientem najít východisko," říká Pavel Hrubeš, ředitel odboru řízení věřitelských rizik ČMHB. Celý proces se podle něj může táhnout poměrně dlouhou dobu a pokud promeškáte jednu splátku, o nový byt rozhodně nepřijdete.

Nejjednodušším řešením bývají různé splátkové dohody či restrukturalizační opatření, kdy se přestaví celý úvěrový vztah. Dochází k dočasnému přerušení úročení, úpravě úrokové sazby, odkladu splátek nebo posílení příjmu od dalších osob (příbuzných či přátel), které mohou do úvěrového vztahu vstoupit.

Složitějšími způsoby bývá odprodej pohledávky, převzetí dluhu, přistoupení k dluhu, soudní spory či dražby a konkurzní řízení. Pro zajímavost, v ČMHB, která spolu s Českou spořitelnou a Komerční bankou ovládá většinu hypotečního trhu, se za dobu její existence do dražby dostalo 96 klientů. Z toho reálně vydražených bylo 23, řádně proběhlých nicméně neúspěšných dražeb 6, 10 případů je v šetření a u zbytku bylo od dražby upuštěno.

"Obecně lze říct, že se vždy nejprve hledá příčina delikvence a podle ní se stanoví řešení," vysvětluje Hrubeš.
V první fázi jsou klientovi zasílány upomínky. Současně začne pracovat tzv. vymáhací call centrum. Jeho pracovníci začnou klientovi volat, zjišťují příčiny problémů a pokoušejí se s ním domluvit na nápravě. Pokud však k nápravě během několika měsíců nedojde nebo klient nechce s bankou komunikovat, případ přechází do útvaru řízení věřitelských rizik, jehož pracovníci se snaží do 90 dnů od nezaplacení pohledávky klienta kontaktovat přímo, protlačit u něj variantní řešení a poskytují rovněž zpětnou vazbu (například zda je klient skutečně schopen navrhované řešení splnit). Tím začíná maratón jednání, který se může táhnout i několik let - a který jen v nejhorším případě vyústí v nucenou dražbu.

Víme o vás všechno!

Banku nebo splátkovou společnost dnes už klient jen tak nenapálí. Jiří Havlíček si před několik lety vzal hypotéku u ČMHB (profil, názory), před rokem se zadlužil i u další instituce. Vzal si totiž účelový úvěr u ČSOB (profil, názory) na vybavení bytu.

Letos jeho manželka slaví kulatiny, a tak jí chtěl pan Havlíček udělat radost a zaplatit dovolenou kolem světa. Protože ale splácí hypotéku i půjčku, neměl na tak drahý dárek hotovost. Rozhodl se vyzkoušet konkurenční banku a opět se zadlužit. Bál se ale přiznat své dluhy, a tak při vyplňování neuvedl úvěr u ČSOB. Když si přišel pro vyjádření banky, čekalo ho nemilé překvapení. Žádost byla zamítnuta. Banka si jej totiž prověřila v úvěrovém registru a zjistila, že žádost nevyplnil pravdivě.
Úvěrový registr totiž sleduje, kdo má u jednotlivých bank jaké úvěry i jak je splácí. Informační systém nabízí nejen pohled na současný stav zadlužení klienta, ale také na historické hodnoty za poslední čtyři roky. Do registru se rovněž zaznamenávají neschválené půjčky, takže svým malým podvůdkem si pan Havlíček zkomplikoval na několik let život. Každá banka totiž bude ke klientovi se záznamem "neschváleno" přistupovat mnohem opatrněji.

David Vorlíček si chtěl před vánoci koupit novou televizi, a protože zrovna neměl na kontě potřebné peníze, chtěl si vzít spotřebitelský úvěr u splátkové společnosti Cetelem (profil, názory). Zapomněl však, že jiné firmě už dluží tisíc korun. Tuto částku navíc nesplatil v termínu a obdržel několik varovných upomínek. Cetelemu stačil jediný pohled do registru leasingů a spotřebitelských úvěrů a bylo jasno: pan Vorlíček je problémový klient, takže mu nepůjčíme.

Oba registry působí v tuzemsku nezávisle a jejich data nejsou propojena. Důvodem je legislativa, která nepovoluje sdílení dat bankovními ústavy a jinými institucemi. Naproti tomu v zahraničí obvykle existuje jediný centrální úvěrový registr, který často vedle různých úvěrů vede i údaje o nesplácení účtů za telefon či za energie nebo za nezaplacení zboží objednaného v zásilkových obchodech.

Na článku se podíleli Simona Plischkeová, Martin Zika, Jiří Hrstka a Petr Vykoukal.

Psáno pro časopis The Prague Tribune.

Stalo se vám něco podobného? Vyznáte se v bankovních termínech? Ztratili jste se někdy v textu smlouvy?