Je již podle vás recese za námi?
Odpověď bych rozdělil do několika etap. Nejprve jsme měli finanční krizi, která se přelila do ekonomiky a skončila recesí. Z té se podle ukazatelů, jako je hrubý domácí produkt, zřejmě pomalu vynořujeme. Otázkou je, zda z ní nevznikne politická krize.
Evropa navíc čelí, jak jsem nedávno řekl médiím, výzvě dvou D, což jsou dluhy a demografie, tedy stárnutí populace, To vyžaduje rychlé zdravotní, sociální a penzijní i další reformy. Což je nutná, nikoliv však postačující podmínka. Reformy něco stojí, a to bude, když v Evropě výrazně nestoupne produktivita práce, problém.
Krize je příležitostí ke změně. Co se tedy změnilo?
Obávám se, že EU příležitost ke změnám propásla. Evropané byli na sklonku roku 2008 a začátkem roku 2009 připraveni na reformy. Místo rekvalifikací ale Evropa hlavně sypala peníze do ekonomiky. Ze sociálních důvodů to bylo nutné, příliš se ale nezkoumalo, kam ty peníze jdou. Existují však částečné úspěchy, jako kurz arbeit v Německu, což je kombinace kratší pracovní doby spolu s rekvalifikací, nebo již před recesí existující dánský model Flexicurity. Když člověk ztratí práci, dostává nejprve až 80 procent platu. Druhý den ale musí začít s rekvalifikací a za půl či tři čtvrti roku má nové místo.
Kde v Dánsku vznikají nová místa?
Dánský trh práce je velmi flexibilní. Firmy tak nemusí uměle držet některé zaměstnance a vznikají nová místa. Zaměřují se hlavně na to, za co se bude platit, částečně je to design, ale také prodej nových myšlenek.
Na fóru Zlaté koruny jste upozornil na rozdíl mezi tím, co se ví a co se dělá. Co jste měl na mysli?
To je problém celé EU. Všichni ví, že jsou potřeba reformy a co je třeba dělat. Stačí „jen“ naplňovat Lisabonskou strategii z roku 2000. Politici ale uvažují krátkodobě. Před volbami se proto snaží zalíbit nerozhodnutým voličům, kteří přebíhají mezi levicí a pravicí. Jde často o starší lidi či důchodce. Říkat jim, že se budou mít kvůli reformám hůře, chce politickou odvahu. Politici, kteří za posledních 20 let udělali v Evropě úspěšné reformy, což se týká Finska, Estonska a Slovenska, po dalších volbách nevládli. Takže je důležité, aby šla k volbám mladá generace, která uvažuje jinak. Což se nyní v Česku částečně podařilo. Právě mladá generace to bude muset zaplatit. Bez reforem ale budou mít naše děti osmdesátiprocentní daně.
Jak hodnotíte záměry vznikající vládní koalice?
Její postoj k zadlužení a reformám se mi líbí, byť je třeba dohodnout detaily. Trochu mi chybí strategický pohled. Hodně se hovoří o zadlužení a korupci, ne však tolik o dalším důležitém tématu, tedy vzdělání a školství. ČR chybí dlouhodobá vize na pět či deset let. Měla by vycházet z našich silných stránek a silných trhů. Díky poloze můžeme být spojnicí mezi USA, Evropskou unií, Ruskem a Asií. Když budeme flexibilní a vzdělaný národ, máme šanci uspět. Zatím ale bohužel podobnou vizi nikde nevidím. To platí o školství a inovacích.
Ve Finsku například existuje tzv. Výbor budoucnosti, v němž jednají všechny politické strany o cílech země za deset let. Obvykle ji vede předák opoziční strany. To je příklad pro celou Evropu.
Jak se díváte na analýzu konkurenceschopnosti českého průmyslu, připravenou Ministerstvem průmyslu a obchodu?
Analýza, která je na webu zmíněného ministerstva, dobře odráží doporučení OECD i dvou velkých studií - velké švýcarské univerzity IMD a Světového ekonomického fóra. ČR podle nich udělala do roku 2006 či 2007 velký krok dopředu, ale jsme na rozcestí. Je třeba uskutečnit reformy, zlepšit školství, mít pružnější pracovní právo, odstranit administrativní zátěž, hlavně malým a středním firmám. Nemá tedy smysl vymýšlet vymyšlené, stačí vyjít z toho, co je k dispozici.
Předmětem kritiky je stav státní správy. Vy jste zmínil její benchmark. Co tím myslíte?
O něčem podobném hovořil i předseda vlády Jan Fischer. Mělo by jít o obdobu hodnocení jako v soukromém sektoru. Ve státní správě by mělo být přesně stanoveno, za co úředník odpovídá a jakých měřitelných cílů má dosáhnout. To sice docela funguje, problémem je ale kontrola a konkrétní zodpovědnost úředníků. Nesmírně důležitý je jejich osobní rozvoj. Nevím, jak je to v ČR a kdo to má na starosti. Ve skandinávských zemích či Singapuru soukromý sektor soupeří o nejlepší lidi s veřejným. Souvisí to i se zákonem o státní službě, který u nás neexistuje. Nepotřebujeme mít tolik úředníků, ale aby byli kvalitnější. A k tomu má přispět jejich benchmarking. Spousta známých ve Finsku a Švédsku, kteří působili jako náměstci ministrů, se vrátila do soukromé sféry nebo naopak. Výměna talentů mezi státem a firmami tam funguje velmi dobře.
U nás taky – často na politickém základě.
Ve Skandinávii či v Singapuru je téměř nulová korupce. Pak nikdo nikoho nepodezírá, že při přechodu ze soukromé firmy do státní správy, nebo naopak, zneužije moc. Něco podobného je nemyslitelné. Po volbách vidím snahu něco udělat s korupcí i u nás. Nejde ale o otázku jednoho roku.
Často citujete příklad Skandinávie. Znamená to ale také, že bychom měli jít cestou vysokých daní a sociálního státu?
Některé země jsou konkurenceschopné s nízkými, jiné naopak s vysokými daněmi – jako Skandinávie. Nikdo se ale proto moc nebouří a firmy neutíkají do daňových rájů. Je to dáno kvalitou prostředí, nulovou korupcí, kvalitou zdravotního systému a vzdělávání. Co za daně mohu dostat. Nechci ale platit skandinávské daně za české služby.
Tady panuje představa, že když zvedneme daně, vzrostou rozpočtové příjmy. Pokud ale ekonomika neporoste a nebude se zvyšovat produktivita práce, tak k tomu nedojde. Nechraňme pracovní místa, ale člověka, tedy zaměstnanost. Náš sociální systém je proti dánskému štědrý. Ne výší podpor v nezaměstnanosti, ale protože lidi příliš nenutí k rekvalifikacím. Do roku 2013 budeme čistým příjemcem peněz z EU. Můžeme proto využít řady evropských fondů- i pro zaměstnávání starších občanů. Vše je ale třeba koordinovat. Za konkurenceschopnost Finska odpovídá předseda vlády. Nevím, kdo ji má na starosti v ČR. Měl by to ale být premiér, nebo místopředseda vlády pro ekonomiku.
Sdílejte článek, než ho smažem