Volný trh pomohl Americe, aby se dostala z problémů, které ji trápily v sedmdesátých letech dvacátého století – vysoká inflacea nízká produktivita práce. Na druhou stranu, volný trh není všelék, jelikož předpoklad, že dosáhne nejlepšího výsledku, je založený na tom, že volný trh ví, co to ten nejlepší výsledek je. Takový postoj má Charles Morris, autor knihy Ztracené biliony dolarů, ve které popisuje události, které vyústily v nynější celosvětovou recesi.
Zkrocená inflace a postupně se objevující finanční inovace vytvořily předpoklad pro růst, který s několika přestávkami trval až do roku 2007. Nicméně už od začátku nového století podle Morrise americká centrální banka postupně zadělávala na budoucí problémy. „S příchodem boomu akciíinternetových firem na konci roku 2000 přišla i rychlá reakce ze strany centrální banky, která snížila hlavní úrokovou sazbu z 6,5 procenta na 3,5 procenta během několika měsíců. Po teroristických útocích z 11. září 2001 nastalo další snižování sazeb až na jedno procento v roce 2003, což byla nejnižší sazba za posledního půl století,“ píše Morris a dodává, že na tak nízké hladině sazby vydržely dlouhých 31 měsíců. Vzhledem k tomu, že inflace byla vyšší než úrokové sazby, byly peníze opravdu levné. Reálná úroková sazba byla záporná.
Morris dále popisuje mechanismus, kterým se nafoukla bublina na trhu s nemovitostmi a proč praskla. Jak bankyve velkém půjčovaly, po čase jim došli „kvalitní“ dlužníci, začalo se tedy ve velkém půjčovat lidem s minimálními či žádnými příjmy, takzvaným subprime dlužníkům. „Subprime půjčování se vyšplhalo ze 145 miliard dolarů v roce 2001 na 625 miliard dolarů v roce 2005,“ tvrdí Morris. Kromě toho viní Morris také takzvanou sekuritizaci, která se zabývala tím, že brala tyto hypotéky a prodávala je dále jako cenné papíry (například jako zajištěné dluhové závazky – CDO).
Sekuritizace vytvářela z nekvalitních hypotékinvestiční instrumenty nejvyšší kvality. Jelikož je rozdělila do takzvaných tranší, které vyjadřovaly prioritu vlastníka při vyplácení úroků. První tranše byla podle ratingových agentur velmi bezpečná, jelikož zahrnovala zhruba 80 procent příjmů ze splátek hypoték, tedy 20 procent vlastníků hypoték by muselo přestat splácet, aby se výpadek dotkl těchto cenných papírů. Aby takové cenné papíry mohly vzniknout, musí podle Morrise být i kupec pro dolních 20 procent, které jsou již daleko rizikovější, a i proto také potenciálně výnosnější či ztrátovější, podle situace na trhu. Tím někým, kdo umožnil rozmach CDO a jiných sekuritizovaných instrumentů, byly hedgové fondy. Ty investují peníze pro bonitní klientelu, spravují miliardy dolarů a to hlavní, co je a jejich investory zajímá, je výnos.
K tomu používají tyto fondy finanční páku, neboli s málem peněz chtějí vydělat hodně, například pomocí půjčených peněz. V případě rizikových CDO nakupují tranše, které schytají ztráty z nesplácených hypoték jako první. V tomto případě je páka 20 : 1. Pokud si takový fond ještě na každý investovaný dolar od klientů půjčí čtyři dolary od banky, tedy páka 5 : 1, je výsledný efekt takový, že jeden investovaný dolar ovládá stonásobek kapitálu. Vše se pro tyto fondy vyvíjí dobře, pokud je nízká míra nesplácených hypoték. A ta byla před krizí díky levným penězům velmi nízká. Poté, co úroky začaly růst a lidé přestali mít dost peněz na hypoteční splátky, bublina praskla. Ztráty hedge fondů se přelily částečně i na banky, které jim půjčily peníze na rizikové investice. ( Vyzkoušejte si, jak funguje finanční páka)
Zájemce o tuto knihu se nicméně musí při čtení obrnit trpělivostí. Její překlad do češtiny je špatný. Ekonomické termíny, které se obvykle nepřekládají, jsou přeložené, takže je obtížné poznat, jaké původní slovo autor v originále napsal. V horším případě jsou termíny přeloženy nesmyslně, takže čtenář musí vynaložit trochu detektivní práce, aby si domyslel původní význam slova. I vzhledem k překladu by čtenář neznalý některých termínů mohl mít problém držet s autorem a jeho myšlenkami krok.
Sdílejte článek, než ho smažem