V Evropě konec letošního října nejčastěji spojujeme s brexitem. V Latinské Americe má zase dát odpověď na otázku, jestli se Argentina vrátí k perónistické politice, která zemi už několikrát srazila do propasti.
Tentokrát Argentina stojí na její hraně a všechno ukazuje na to, že současný prezident Mauricio Macri, který se snaží liberalizovat argentinskou ekonomiku, podlehne ve volbách (první kolo 27. října, druhé 24. listopadu) perónistovi Albertu Fernándezovi.
Vyzyvatel ho v srpnových primárkách porazil na hlavu (skóre hlasování 48 ku 32) a investoři, kteří Fernándezově politice nedůvěřují, dávají najevo, že ve zvrat v prezidentských volbách nevěří. Argentinské akcie i peso na primárky reagovaly propadem.
S Argentinou však bylo zle už před nimi. Hrubý domácí produkt loni klesl o 2,6 procenta a letos v sestupu pokračuje. Inflace se drží nad padesáti procenty a argentinské peso vůči cizím měnám vytrvale ztrácí – proti dolaru spadlo za poslední rok o zhruba 30 procent, po primárkách téměř o pětinu.
Vláda v Buenos Aires se snaží zachraňovat, co se dá. Zavedla měnovou kontrolu – nákup zahraniční měny a převod peněz do zahraničí schvaluje centrální banka. Kabinet také vyjednává o restrukturalizaci dluhopisů.
Argentina má víc než 30 miliard dolarů v cizích měnách splatných do konce roku. Se slábnoucí měnou je původní splátkový kalendář nemyslitelný.
Ratingové agentury Standard & Poor’s a Fitch v posledních týdnech posunuly argentinský dluh hlouběji do „prašivého“ pásma. Je patrné, že restrukturalizační plán argentinské vlády může skončit devátým bankrotem v dějinách země, třetím v tomto století.
První kolo prezidentských voleb se koná 27. října. Favoritem mezi šesti kandidáty, kteří prošli sítem primárních voleb, je Alberto Fernández z Justicialistické strany, založené Juanem Perónem. Kandidátem na jeho viceprezidentku je bývalá prezidentka (a také bývalá prezidentová) Cristina Fernández de Kirchner. Prezidentskou funkci obhajuje Mauricio Macri.
Pokud bude mít vítěz prvního kola 45 a víc procent hlasů, je o prezidentovi rozhodnuto. Totéž platí, pokud bude mít aspoň 40 procent a zároveň bude mít aspoň deset procentních bodů náskok před druhým nejlepším. Pokud nic z toho nenastane, druhé kolo, ve kterém se rozhoduje mezi dvěma nejsilnějšími kandidáty, je vypsáno na 24. listopadu.
Argentinci jsou zoufalí. Kdysi oplakávali Evitu (Perónovou), teď pláčou za svým pesem, za svými úsporami. Se slzou v oku můžou číst o lepších ekonomických dobách země.
Ve dvacátých letech minulého století se Argentina řadila k nejbohatším státům světa. Příjem obyvatel byl srovnatelný s nejvyspělejšími evropskými státy.
Později ale propadla politickému směru nazvanému perónismus, po Juanu Perónovi. Generál, zvěstující pokrok a pořádek, po svém nástupu do prezidentského paláce Casa Rosada v roce 1946 oznámil konec „tradiční politiky“ a zavedl „sociální spravedlnost“ (justicialismo). Znárodnil zahraniční podniky a zisky rozdal pracujícím.
A bylo líp. Jenže jen do času. Za devět let dovedl Perón zemi ke krachu.
Argentinci se z toho nepoučili. U moci se tak (s výjimkou 90. let) dál střídali politici vládnoucí perónovskou směsí nacionalismu a populismu s generály, kteří na rozdíl od Chilana Augusta Pinocheta chtěli mít na povel vše – včetně ekonomiky.
Perónistické vlády si kupovaly voliče, regulovaly a dotovaly ceny. Kabinet prezidentky Cristiny Kirchnerové, kterou před třemi lety v nejvyšším úřadu vystřídal Macri a která kandiduje jako Fernándezova viceprezidentka, například dotoval divákům televizní přenosy z fotbalu.
A pokud perónistickým vládám příjmy na dárky nestačily, jednoduše se zbavovaly dluhů monetizací – tiskem nových peněz. Důsledkem takového penězokazectví byla inflace přerůstající v hyperinflaci a devalvace měny.
Mauricio Macri nastoupil do prezidentského paláce s pověstí úspěšného politika i manažera – byl starostou Buenos Aires a řídil fotbalový klub Boca Juniors. Jeho cílem bylo vytvořit z Argentiny zemi zaslíbenou investorům. Hlásal liberální ekonomiku, v níž ceny neurčuje vláda, ale nabídka a poptávka a kterou mnozí perónovci označují za „divošský kapitalismus“.
Macriho kabinet uvolnil obchod, rušil cla a získal pro Argentinu přistup na mezinárodní měnové trhy. Zpočátku vše vypadalo nadějně, ekonomika rostla. Potom ale poklesly ceny komodit, na jejichž vývozu je Argentina silně závislá, a v zemi propukla nebývalá sucha. Ekonomika zpomalila a spadla do recese.
Loni vyjednala argentinská vláda loni u Mezinárodního měnového fondu největší půjčku v historii této instituce: 57 miliard dolarů. (Oplátkou musela slíbit, že centrální banka nebude zasahovat do kurzu pesa.) Macri i šéfové fondu doufali, že balík peněz obnoví důvěru investorů, aniž by bylo nutné všechny slíbené peníze utratit. Předpoklad se nepotvrdil.
Ostatně, ani samotní Argentinci nevěří svým politikům a své ekonomice. Miguel Kinguel, CEO konzultační firmy EconViews a autor knihy Ekonomické krize Argentiny, odhaduje, že „parkují“ v cizině na 350 milionů dolarů.
„Nedostatek důvěry pochází z faktu, že v zemi je buď vysoká inflace, anebo každých pět let devalvace. Způsob, jak zachránit finance, je jít do dolaru,“ cituje magazín Forbes Kinguela, který v devadesátých letech působil jako poradce na ministerstvu hospodářství.
Nahlíženo zvenčí si je možné položit otázku, jestli Macri měl šanci dát Argentinu za pouhé čtyři roky do pořádku. Je nicméně s podivem, že výsledek primárek investory překvapil. Copak mohlo být překvapením, že Argentinci za současné mizérie nechtějí Macriho volit?
Argentina by každopádně mohla sloužit za učebnicový příklad, jak končí stát, když vlády utrácejí víc, než si můžou dovolit. Z dat Světové banky vyplývá, že od roku 1950 strávila třetinu času v recesi. V tomto ohledu si vedla hůř jen Demokratická republika Kongo. Co víc, Argentina se stala unikátem – jedinou rozvinutou ekonomikou, která se propadla mezi rozvíjející se státy.
Všechno přitom ukazuje na to, že na návrat na výsluní Argentinci nebudou moci ještě dlouho pomýšlet.
Pavel Jégl
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
