23. prosince 1913 podepsal prezident Woodrow Wilson zákon o Federálním rezervním systému a tím definitivně zpečetil vznik dnes nejmocnější z centrálních bank.
A také jedné z nejkritizovanějších, ostatně už okolnosti vzniku Fedu jsou jako z bondovky. Tři roky před podpisem zákona se skupina politiků a finančníků sešla v letovisku na Jekyllově ostrově, aby probrali regulaci bankovního systému a načrtli základy příslušných zákonů. Jedna z knih kritických vůči Fedu proto nese název Stvůra z Jekyll Islandu.
Co s těma bankama jako uděláme, kolibříku?
Schůzka údajně probíhala za velkého utajení – účastníci jeli v noci z New Yorku soukromým vlakem, na ostrově bylo jen nejnutnější služebnictvo a ani to se prý nedozvědělo jména hostů. Klasická utajená lobbistická schůzka. Jestli si účastníci vzájemně říkali „kolibříku“ a „draku“, o tom historické prameny mlčí.
Fed ve skutečnosti není jedna instituce, ale systém dvanácti členských bank v jednotlivých regionech USA. Oblíbeným tématem konspiračních teoretiků je fakt, že jednotlivé rezervní banky jsou formálně soukromé, jejich akcionáři jsou komerční banky. Guvernéra celého Fedu ale jmenuje prezident, je to tedy úřad jako každý jiný. Případný zisk Fedu je navíc příjmem federálního rozpočtu.
Že banky mají vliv na politiku, o tom samozřejmě není sporu, ale netřeba v tom hledat víc, než tam je. Není nic tajného, že finanční sektor v USA masivně přispívá na volební kampaně a lobbuje u zákonodárců.
Není sporu ani o tom, že existence Fedu soukromým bankám prospívá. Ostatně jeho vznik měl zabránit panikám, jako byla finanční krize spojená s runy na banky v roce 1907.
Banky fungující v systému částečných rezerv mají opravdu bez centrální banky nepříjemný sklon krachovat. Ale to by nebyli ekonomové, aby se nehádali naprosto o všem – profesoři Selgin a White jsou čelními propagátory svobodného bankovnictví a tvrdí, že bankovní systém může fungovat i bez věřitele poslední instance.
Stoletý bublifuk
Každopádně centrální banky máme a můžeme se jen dohadovat, jak přesně by svět vypadal bez nich. Ale také o tom, jak dobře plní svojí deklarovanou roli strážce měny.
Historie Fedu je nepochybně historií inflace. Zvlášť poté, co prezident Nixon v roce 1971 definitivně zrušil vazbu dolaru na zlato. Ale v tom nejsou Spojené státy nijak osamocené a nejsou dokonce ani rekordmanem. Velkých inflací bylo ve 20. století po světě řada – například v Británii rostly spotřebitelské ceny v roce 1975 o 25 procent, výrazně víc než v USA. Od 80. let ovšem inflace a s ní i úrokové sazby systematicky klesají, a tak už třicet let má dluhopisový trh v investorské hantýrce přívlastek býčí – a ceny dluhopisů sotva mají kam stoupat.
A s tím souvisí další aspekt historie Fedu: finanční bubliny. O tom, že politika nízkých úrokových sazeb a levných peněz velmi výrazně přispěla k poslední bublině a finanční krizi, nepochybuje snad ani velký kormidelník Alan Greenspan.
Řada kritiků centrální banky ale byla nepochybně zklamaná, když se nenaplnily jejich předpovědi, že reakce na krizi v podobě extrémně uvolněné měnové politiky a kvantitativního uvolňování vyvolá v nejbližší době dvoucifernou inflaci nebo dokonce hyperinflaci.
To jsem z toho Yellen
Kam až povedou bezprecedentní kroky Fedu, jehož bilanční suma po nákupech dluhopisů v rámci kvantitativního uvolňování těsně před stými narozeninami nabobtnala na čtyři biliony dolarů, toť otázka.
Že kvantitativní uvolňování přifukuje ceny nemovitostí i finančních aktiv není vedlejší efekt, ale záměrný důsledek. Lidé by se díky tomu měli cítit bohatší a „efekt bohatství“ by je měl přimět víc utrácet. A větší utrácení rovná se vyšší hrubý domácí produkt. Čtenář neznalý moderních ekonomických teorií by si mohl myslet, že je to jen sofistikovanější pokus o centrální plánování a že ekonomové ve svojí slonovinové věži stejně nemůžou vědět, jaká míra utrácení či výše sazeb je ta správná. Ale oni nám to pánové jistě nějak vysvětlí.
Tedy pánové a dámy. Centrální banka zřejmě nebude nijak dramaticky obracet kormidlo ani pod vedením nové šéfky Janet Yellenové, která je z podobného těsta jako helikoptérový Ben Bernanke.
Je fakt, že se USA s krizí vypořádávají zatím lépe než Evropa. A sázet proti Fedu se nemusí vyplatit. Kdo si kupříkladu koncem roku 2009 po odeznění největších otřesů řekl, že je to všechno jedna velká bublina a je na čase vystoupit, tomu utekl skoro pětačtyřicetiprocentní růst indexu S&P 500.
Na historických rekordech nebývá vždycky nejlepší čas na nákup, na druhou stranu rekordní jsou i zisky amerických firem. Reakce trhu jsou někdy ovšem poněkud komické. Po dobrých zprávách růst – a po špatných zprávách taky růst, protože všichni sázejí na pokračování stimulačních politik.
Jak to celé v roce 2014 dopadne? Zavládne na trhu poklidná nuda, nastane korekce, nebo akcím bouchnou saze a nafoukne se další masivní bublina? Promiňte, to vám s jistotou nepovím, o křišťálovou kouli jsem si teprve napsal Ježíškovi. Dlouhodobě ale pragmatickým Američanům věřím víc než evropskému socialismu.
Sdílejte článek, než ho smažem