Dotaz čtenáře: Pokud byste měl možnost, hlasoval byste pro zavedení Tobinovy daně? Proč? Komu pomůže a kdo na ni prodělá?
Přímo pro zavedení této daně bychom nehlasovali. Úvahy nad (ne)efektivností finančního a vůbec korporátního systému jsou sice zcela na místě, jenže zatím to vypadá, že účinný lék na některé negativní vlivy našeho stávajícího ekonomického systému nikdo nenašel.
James Tobin (1918–2002) byl profesorem makroekonomie na vyhlášené americké univerzitě v Yale. V roce 1981 dostal Nobelovu cenu za analýzu finančních trhů a jejich vztahu k rozhodování o nákladech, zaměstnanosti, výrobě a cenách.
Tobin se zabýval mimo jiné i spekulativními transakcemi na finančních trzích a zjednodušeně řečeno, jeho návrh na určité zpoplatnění transakcí prováděných finančními institucemi byl původně motivován tím, aby zbrzdil spekulativní obchody s měnami. Vznikl ostatně rok po pádu brettonwoodského systému, tedy rok po té, co dolar přestal být vázaný na zlato a plně započala éra virtuálních peněz. Cílem tedy ani tak nebylo získat prostředky, ale přibrzdit transakční spekulace, sám Tobin mluvil o „nasypání trochy písku do soukolí“...
Hledáte výhodný firemní úvěr? Klikněte ZDE.
Současné návrhy na zdanění transakcí finančních institucí přibližně v rozsahu půl procenta až procento z objemu transakce, jsou zase v mnoha případech spíš snahou získat v krizové době snadné politické body. Protože se od původního návrhu profesora Tobina poněkud liší, nebudeme raději mluvit o Tobinově dani, ale prostě o zdanění transakcí. Zdůrazněme ale, že pořád jde o zdanění transakcí prováděných finančními institucemi, nikoli jejich klienty.
Návrhy, co učinit s penězi vybranými prostřednictvím takové daně, už existují. Pokud by se daň aspoň ve významné části takzvaného západního světa zavedla, nešlo by o nijak malé částky: na sumu v řádech stovek miliard dolarů si dost lidí brousí zuby. Některé návrhy například hovoří o použití daně pro rozvoj chudých zemí, další o příspěvcích na ekologii, další rovnou o vyrovnání dluhu některých zemí.
Zdá se tedy, že se původní idea daně se dávno někam vytratila. V dobách na počátku 20. století, kdy bankovní domy mnohdy ještě patřily jednotlivým lidem, bylo jejich chování v některých aspektech možná morálnější než dnes. Například starý pan Morgan, finančník s ostrými lokty, který se s nikým příliš nemazlil, patřil mezi první, kdo sháněl peníze pro banky v potížích – aby nebyli klienti banky poškozeni a nebyla tím narušena důvěra v bankovní systém.
Dnes je vlastnictví bank typicky rozmělněné mezi tisíce akcionářů. Pokud už někdo vlastní jednotky procent akcií nějaké banky, stává se jejím klíčovým akcionářem. Celkově trend vede k tomu, že v bankách nevládnou ani tak akcionáři, jako spíš jejich manažeři. Ti mají pak minimální odpovědnost – teoretickou i skutečnou. Pokud se nebude ústavu dobře dařit, o nic nepřijdou. Ano, možná v rámci odměňování dostali nějaké akcie nebo opce (respektive sami si je udělili), ale své vlastní původní prostředky do akcií těžko investovali. Navíc prosím zavzpomínejte, který ze šéfů bank byl skutečně postižen za to, že se nechoval jako řádný hospodář. Máte aspoň jednoho?
Ruku na srdce – taková situace není jen v bankách, ale i v mnoha podnicích.
Podívejme se na další příklad z nedávné minulosti. Když se v jedné jurisdikci zavedly limity na odměny vrcholných manažerů bank, jedna z největších světových bank záhy přestěhovala své sídlo do jiné země. To ukazuje na jednu z velkých slabin možného zdanění finančních transakcí – muselo by být zavedeno celosvětově, což je zcela nereálné.
Co by tedy mohlo být řešením situace, kdy některé finanční transakce či spekulace mohou v ekonomice následně přivodit nemalé otřesy? Až na tohle někdo přijde, dostane Nobelovu cenu.
Domníváme se, že jedním z fungujících opatření by mohlo být prohloubení funkce právního státu – tedy státu, kde efektivně funguje implementace i vymáhání právních norem. To je něco, čemu jsme nejen u nás v Česku ještě hodně vzdáleni.
Právní řád mnoha zemí už nyní zná odpovědnost při hospodaření či jen nakládání s cizím majetkem. Pokud by byla tato ustanovení důsledně uplatňována, vytvořilo by to tlak jak na manažery (velkých) firem, tak také na různé správce aktiv a investiční poradce. Dnes je tato odpovědnost spíš teoretická. Právo by se v takovém případě muselo důsledně vymáhat a muselo by platit pro malé i pro velké.
Zdá se vám to utopické? Uznáváme, na nobelovku to není. Tak otevřme diskuzi, kdo má jiný nápad.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
2. 6. 2012 7:45, JZ
Objem finančřních transakcí je odhadován na více jak 80 násobek HDP. Jenom málokdo si může dovolit dovozovat, že jde o finanční toky sloužící reálné ekonomice a nejde o spekulativní operace, nezdaněné odsávání kapitálu z ekonomiky.
V diskuzi je celkem (11 komentářů) příspěvků.