Vývoj institucí Evropské unie a proces integrace

Proces evropské integrace byl poznamenán neustálým vývojem a změnami již od založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) v roce 1952. Evropské společenství uhlí a oceli bylo projektováno jako základna pro zachování míru a prosperity na kontinentu, který byl v té době poznamenán hlubokými rozdíly mezi politickými a ekonomickými systémy. Postupem času se počet členských států více než zdvojnásobil a nyní má Společenství 15 členských států. Evropská unie navíc před nedávnem vyzvala ke vstupu i nové kandidátské státy. Dne 2. října 1997 podepsaly hlavy členských států nebo předsedové jejich vlád novou Smlouvu pro Evropu, Amsterodamskou smlouvu. Jejím cílem je zajistit, aby politika a způsob práce Evropské unie zůstaly v souladu s potřebami občanů a aby práce institucí byla efektivní i v budoucí rozšířené Evropě. Dále byla v oblasti Společné zahraniční a bezpečnostní politiky přijata taková úprava, která Evropské unii umožní naplnit její roli v mezinárodní politice. Instituce představují vyjádření vůle vytvářet „stále pevnější unii lidu Evropy“, vycházející ze sdílení politické odpovědnosti: Komise navrhuje, Evropský parlament doporučuje, Rada ministrů rozhoduje a Soudní dvůr rozhoduje spory. Evropská rada, která sestává z hlav států nebo vlád a z předsedy Komise a která se schází nejméně dvakrát ročně, je politickým orgánem, jehož smyslem je dát Unii potřebný stimul pro její další rozvoj a určovat obecné směřování její politiky. S rozšiřováním odpovědnosti Evropské unie se rozrůstaly i její instituce a rostl jejich počet. Evropský parlament je nyní volen přímo a získal nové pravomoci, Evropský účetní dvůr hraje klíčovou roli při kontrole financí, Evropská investiční banka se stala důležitým finančním zdrojem pro hospodářský rozvoj, Hospodářský a sociální výbor potvrdil význam diskuse a spolupráce mezi sociálními partnery, Výbor regionů reprezentuje regionální zájmy v Unii, Evropský ombudsman dozírá na dobrou praxi při činnosti institucí Společenství a hlavním cílem Evropské centrální banky je péče o cenovou stabilitu.

Jak se ve Společenství rozhoduje?
Unie může jednat jen v rámci pravomocí udělených jí Smlouvami, s nimiž členské státy vyjádřily svůj souhlas v ratifikačním procesu, a to buď v referendu nebo při hlasování v parlamentu. Při rozhodování o jednání Společenství v určité oblasti upravené Smlouvami je k dispozici několik procedur. Dvě hlavní procedury lze zjednodušeně popsat takto: V rámci procedury spolurozhodování, které se používá např. při rozhodování o vnitřním trhu, dopravní politice, politice životního prostředí nebo výzkumných programech, předloží Komise návrh, většinou vypracovaný po konzultaci se zainteresovanými stranami. Tam, kde je to vhodné, je konzultován Výbor regionů nebo Hospodářský a sociální výbor. Text je přijat, pokud má zaručen souhlas jak Evropského parlamentu, tak Rady, která rozhoduje kvalifikovanou většinou. V rámci procedury konzultací předloží Komise návrh, který je pak konzultován s Evropským parlamentem, Hospodářským a sociálním výborem a s Výborem regionů. Rozhodnutí je poté přijímáno Radou buď kvalifikovanou většinou (například v oblasti zemědělství), nebo jednomyslně (například v oblasti daní).

Co změnila Smlouva z Nice?
Smlouva z Nice znamená novou etapu příprav na rozšíření Evropské unie o země střední a východní Evropy, Středomoří a pobaltské státy. Tato smlouva, která doplňuje existující smlouvy, vstoupí v platnost po ratifikaci všemi členskými zeměmi, a to buď schválením v parlamentu nebo referendem. Složení a působení evropských institucí a orgánů bylo schváleno v padesátých letech, když Unie sestávala pouze ze šesti členů (Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Německo a Nizozemsko). Od té doby se Unie rozšířila čtyřikrát a dnes sestává z patnácti členských zemí (zakládající šestka a Dánsko, Řecko, Španělsko, Irsko, Rakousko, Portugalsko, Finsko, Švédsko a Spojené království). S výjimkou zavedení přímých voleb do Evropského parlamentu v roce 1979 však nikdy od založení Evropského společenství nedošlo k rozsáhlejší reformě institucí. Do současného procesu rozšíření se zapojilo celkem 13 zemí, a to Bulharsko, Kypr, Česká republika, Estonsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko, Malta, Polsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko a Turecko. Mezivládní konference, která připravila změnu Smluv schválenou na zasedání Evropské rady v Nice dne 11. prosince 2000, měla odpovědět na rozhodující otázku: za jakých podmínek může Evropa fungovat efektivně, když se počet členů téměř zdvojnásobí? Úkolem této mezivládní konference tedy bylo provést nejpotřebnější vylepšení institucionálního rámce.

Jak byla Smlouva měněna?
Smlouvy, na kterých je Evropská unie založena, mohou být pozměňovány tzv. Mezivládní konferencí (IGC) zástupců vlád členských států, svolaných za účelem dosažení shody na těchto změnách. Poslední mezivládní konference byla zahájena 12. února 2000 a skončila dohodou na zasedání Evropské rady v Nice (7. – 11. prosince 2000). Stejně jako v případě předchozí mezivládní konference (jejímž výsledkem byla Amsterodamská smlouva) byly přípravné práce prováděny skupinou zástupců vlád členských států a Evropské komise. Porad se účastnili také dva poslanci Evropského parlamentu. Několikrát se setkali také ministři zahraničních věcí patnácti členských zemí a těchto rozhovorů se účastnila také Komise. Konečná rozhodnutí o změnách Smluv byla učiněna hlavami států nebo vlád členských států, kteří se setkali na zasedání Evropské rady. Tohoto setkání se zúčastnil také předseda Evropské komise. Několik týdnů po dosažení shody na znění, 26. února 2001, byla Smlouva z Nice dne podepsána hlavami států nebo vlád. Po podpisu každé smlouvy následuje ratifikační proces, který v případě Smlouvy z Nice trval 2 roky. Každý členský stát musí ratifikovat Smlouvu v souladu se svým ústavním pořádkem (ratifikace v parlamentu nebo referendum). Smlouva z Nice vstoupila v platnost 1. února 2003.

Co dál?
Ke Smlouvě z Nice byla připojena i deklarace o budoucnosti Evropské unie. Reformy z Nice sice připravily institucionální systém EU na přijetí kandidátských států, ale stále zde zůstává potřeba širší a důkladnější debaty o budoucnosti Unie. Debata se rozvinula za švédského předsednictví, úsilí belgického předsednictví vyvrcholilo na zasedání Evropské rady v prosinci 2001 přijetím tzv. Laekenské deklarace, která dala diskusi o budoucnosti EU konkrétní obrysy. Deklarace má tři kapitoly:

Evropa na křižovatce: analýza současného stavu v EU, posouzení úspěchů i problémů demokracie a úlohy EU v globalizovaném světě, očekávání evropských občanů; Úkoly a reformy v obnovené EU: další demokratizace a zprůhlednění EU, lepší rozdělení a stanovení kompetencí v EU, zjednodušení nástrojů EU, cesta k ústavě pro evropské občany; Konvent o budoucnosti EU:

o jmenování pana Giscarda d’Estainga předsedou konventu a pana Dehaena a pana Amata jako místopředsedů;

o konvent bude sestávat z 15 představitelů hlav států a vlád členských zemí (jeden za každý členský stát), 30 poslanců národních parlamentů (dva za každý členský stát), 16 poslanců Evropského parlamentu a dvou zástupců Komise;

o kandidátské země budou zastoupeny stejným způsobem jako současné členské státy (jeden představitel vlády a dva poslanci národního parlamentu), ale nebudou moci zabránit případnému konsensu členských států EU;

o konvent se na svém slavnostním zahajovacím zasedání sejde dne 1. března 2002, kdy jmenuje své prezidium a přijme jednací řád. Její jednání budou zakončena za rok;

o konvent vypracuje závěrečný dokument, který navrhne buď různé možnosti dalšího postupu spolu s údajem o tom, jakou mají podporu, nebo doporučení, dojde-li ke konsensu. Spolu s výsledkem vnitrostátních diskusí o budoucnosti EU bude tento závěrečný dokument představovat východisko pro jednání mezivládní konference, která přijme definitivní rozhodnutí;

o pro organizace zastupující občanskou společnost (sociální partneři, podnikatelská sféra, nevládní organizace, akademické kruhy apod.) bude otevřeno fórum v podobě strukturované sítě organizací, jimž budou pravidelně předávány informace o jednání konventu.

Práce Konventu se završila 10. července 2003 slavnostním podpisem návrhu nové ústavní smlouvy. V říjnu 2003 bude pod vedením Italského předsednictví svolána další Mezivládní konference, která se bude zabývat navrženými změnami a připraví konečnou verzi ústavní smlouvy. Této Mezivládní konference se jako právoplntaní členové zůčastní i představitelé nových členských států (Česká repuiblika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko, Slovinsko), zatímco představitelé kandidátských zemí (Bulharsko, Rumunsko, Turecko) se jí mohou zúčastnit jako pozorovatelé.

Charta základních práv Evropské unie byla vyhlášena v Nice v prosinci 2000. Charta stanovuje občanská, politická, ekonomická a sociální práva evropských občanů. Práva vycházejí ze šesti principů: důstojnost, svoboda, rovnost, solidarita, občanská práva a spravedlnost. Tato práva čerpají ze základních práv a svobod zakotvených v Evropské konvenci na ochranu lidských práv a základních svobod a z ústavních tradic členských států Evropské unie. Charta má tvořit nedílnou součást ústavní smlouvy Evropské unie.

Zdroj: Delegace Evropské komise v České republice (http://www.evropska-unie.cz)