Pilířová struktura EU
Evropská unie se někdy přirovnává ke společnému domu, ve kterém evropské národy žijí pod jednou střechou v míru, spolupráci a prosperitě. Struktura této trochu složité stavby se často přibližuje připodobněním Unie k antickému chrámu...
Evropská unie se někdy přirovnává ke společnému domu, ve kterém evropské národy žijí pod jednou střechou v míru, spolupráci a prosperitě. Struktura této trochu složité stavby se často přibližuje připodobněním Unie k antickému chrámu. Jako každá stavba, která má přetrvat do budoucích věků, i EU potřebuje pevné základy – společné hodnoty a cíle. Z nich vyrůstají tři pilíře, představující jednotlivé politiky Unie. Jejich svorníkem, střechou, pod níž se odehrává život ve společném evropském domě, jsou instituce EU.
První pilíř – Evropské společenství
Evropské společenství je nejstarším a nejsilnějším pilířem EU. Jeho počátky jsou spjaty se vznikem Evropského společenství uhlí a oceli (Pařížská smlouva z roku 1951), Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (Římské smlouvy z roku 1957). Cílem Evropského společenství je podle článku 2 Smlouvy o ES podpora harmonického, vyváženého a trvale udržitelného rozvoje hospodářského života, vysoké úrovně zaměstnanosti a sociální ochrany, rovného zacházení s muži a ženami, trvale udržitelného a neinflačního růstu, vysokého stupně konkurenceschopnosti a konvergence ekonomické výkonnosti, vysoké úrovně ochrany a zlepšování kvality životního prostředí, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářské a sociální soudržnosti a solidarity mezi členskými státy.
Hlavním nástrojem k dosažení těchto cílů je vytvoření jednotného vnitřního trhu s takzvanými čtyřmi svobodami – volným pohybem osob, zboží a kapitálu. S vnitřním trhem úzce souvisí vytváření hospodářské a měnové unie. Od roku 1999 používá dvanáct členských zemí EU společnou měnu euro. Do prvního pilíře dále náleží společné politiky v oblasti zahraničního obchodu, zemědělství a dopravy a patří sem i řada dalších, koordinovaných a tzv. podpůrných politik.
Po vstupu v platnost Amsterdamské smlouvy (1999) se ze třetího do prvního pilíře přesunuly záležitosti azylové a přistěhovalecké politiky, celní spolupráce a soudní spolupráce v občanskoprávních věcech. Do rámce EU byly začleněny i takzvané Schengenské dohody z let 1985/1990 o úplném odstranění kontrol na společných hranicích signatářských zemí. ES tak získala mnohem větší pravomoci v oblasti volného pohybu osob.
První pilíř má tzv. supranacionální neboli nadnárodní charakter. To znamená, že členské státy EU delegují na ES/EU část své národní suverenity. V oblastech, které vymezuje Smlouva, jsou pak společné zájmy členských zemí uskutečňovány prostřednictvím orgánů ES/EU. Nejdůležitější z nich jsou Rada, Parlament, Komise a Soudní dvůr. Podle Smlouvy může být většina rozhodnutí přijímána tzv. kvalifikovanou většinou – rozhodnutí jsou schválena i tehdy, když několik členských zemí hlasuje proti. Na rozdíl od jiných mezinárodních organizací tak stát může být někdy vázán pravidlem, pro jehož přijetí nehlasoval. Důležitá rozhodnutí však musí být schválena jednomyslně.
ES, narozdíl od EU jako takové, má právní subjektivitu a v některých oblastech může uzavírat mezinárodní smlouvy. Má také vlastní právní řád, pro který se používá francouzský termín acquis communautaire. Acquis je nadřazen národnímu právu členských zemí.
Druhý pilíř – Společná zahraniční a bezpečnostní politika
Druhý pilíř zahrnuje všechny oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky. Od 70. let členské země ES v oblasti zahraniční politiky spolupracovaly prostřednictvím mechanismu tzv. Evropská politická spolupráce, od vstupu v platnost Maastrichtské smlouvy (1993) Evropská unie vytváří Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku (SZBP). Právním základem SZBP je Hlava V Smlouvy o EU. Podle článku 11 je cílem SZBP zabezpečovat společné hodnoty, základní zájmy, nezávislost a integritu Unie, posilovat její bezpečnost, zachovat mír a posilovat mezinárodní bezpečnost, podporovat mezinárodní spolupráci a rozvíjet a upevňovat demokracii a právní stát, jakož i respektování lidských práv a základních svobod.
Druhý pilíř EU má mezivládní charakter, rozhodovací i výkonné pravomoci zůstávají v rukou členských zemí. O většině záležitostí se rozhoduje jednomyslně. Hlavním orgánem v rámci SZBP je Rada, která sdružuje ministry zahraničí členských zemí. Strategická rozhodnutí přijímají hlavy členských zemí na zasedáních Evropské rady, tzv. summitech EU.
Amsterdamská smlouva ve snaze posílit koordinaci a prezentaci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU vytvořila funkci Vysokého představitele pro SZBP, který pomáhá Radě s koordinací SZBP a může Unii zastupovat navenek. Od roku 1999 tento post zastává bývalý generální tajemník NATO Javier Solana.
Podle článku 17 Smlouvy o EU Evropská unie postupně vytváří společnou obrannou politiku. Šedesátitisícové Síly rychlé reakce EU, které by měly být plně funkční do konce roku 2003, budou plnit tzv. Petersberské úkoly, definované jako humanitární a záchranné mise, mise k udržení míru a mise bojových jednotek k řešení krize, včetně nastolování míru. Cílem EU je, aby se její Evropská bezpečnostní a obranná politika co nejlépe doplňovala s NATO.
Třetí pilíř – Policejní a justiční spolupráce v trestních věcech
Třetí pilíř, jehož právní základ tvoří Hlava VI Smlouvy o EU, pomáhá při vytváření Evropské unie jako prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Jeho jádrem je policejní a soudní spolupráce v trestních věcech a spolupráce při předcházení a potírání rasismu a xenofobie. Negativní jevy, na které EU v rámci třetího pilíře zaměřuje svoji pozornost, zahrnují organizovanou i neorganizovanou kriminalitu, obchod s lidmi, trestné činy proti dětem, obchod s drogami, obchod se zbraněmi, korupci a další. I třetí pilíř má mezivládní charakter a také v jeho rámci je nejdůležitějším orgánem Rada ministrů. Prostředky, kterými zde Unie dosahuje svých cílů, tvoří spolupráce policejních, celních a justičních orgánů členských zemí, spolupráce prostřednictvím agentur Europol a Eurojust a postupná harmonizace trestního práva.
Význam třetího pilíře EU vzrostl po teroristických útocích na New York a Washington z 11. září 2001. Členské státy Unie nyní přikládají mnohem větší důležitost ochraně své vnitřní bezpečnosti společnými silami.
Politiky EU
Orgány Evropské unie nemohou přijmout libovolné rozhodnutí jen na základě svého uvážení. Unie působí pouze v oblastech, které vymezuje Smlouva. Těmto oblastem se říká politiky EU. Klíčovou oblastí jsou takzvané společné politiky. To jsou oblasti, ve kterých členské státy zcela delegovaly své pravomoci na orgány Evropské unie, resp. Evropských společenství (Radu, Parlament a Komisi). Mezi společné politiky dnes patří společná obchodní politika, společná zemědělská politika, společná dopravní politika a pro 12 členských zemí eurozóny i měnová politika.
Oblastem, kde členské státy přenesly svou působnost na orgány EU/ES jen částečně, říkáme komunitární neboli koordinované politiky. Mezi ně patří především jednotný vnitřní trh, regionální (strukturální) politika, ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí, energetická politika a podpora výzkumu a technologického rozvoje.
Společné politiky
Koordinované politiky
Spolupráce v oblasti druhého a třetího pilíře
Dělba pravomocí mezi EU a členské země
Při dělbě pravomocí mezi Evropskou unii a členské státy je stále větší důraz kladen na princip subsidiarity. Podle něj mají být rozhodnutí přijímána na co nejnižší úrovni státní správy/samosprávy. V podmínkách EU jde především o tzv. vertikální rozdělení pravomocí mezi Unii a členské státy. To může být nastaveno jedním ze čtyř následujících způsobů:
V oblastech s tzv. výlučnými kompetencemi má Evropská unie v podstatě monopol na tvorbu pravidel. Členské země zde mohou přijímat rozhodnutí jen s povolením EU. Jde především o oblast zahraničního obchodu, cel, měnové politiky (pro země eurozóny) a část problematiky vnitřního trhu.
V oblastech s tzv. sdílenými kompetencemi mohou členské země vydávat vlastní legislativu jen tehdy, pokud zde již neexistuje společná evropská úprava, případně jako doplněk k ní. Sem náleží mj. oblast čtyř svobod vnitřního trhu, zemědělství a rybolov, doprava, sociální politika, ochrana životního prostředí, hospodářská soutěž, daně, občanství Unie, ochrana spotřebitele, politika na podporu hospodářské a sociální soudržnosti a vízová, přistěhovalecká a daňová politika.
Doplňující kompetence má Evropská unie v oblastech, kde svou činností podporuje politiku jednotlivých členských zemí. I když EU v některých oblastech s doplňujícími kompetencemi působí velmi aktivně, jádro pravomocí zde zůstává v rukou národních vlád. Do této kategorie náleží např. hospodářská politika, zaměstnanost, vzdělání, věda a výzkum, ochrana veřejného zdraví, kultura nebo celní spolupráce.
Ostatní oblasti zůstávají zcela v kompetenci členských zemí. Evropská unie v nich nemá právo přijímat rozhodnutí. Členské země například samy rozhodují o své vnitřní organizaci, systému veřejné správy, organizaci svých bezpečnostních složek, justice, zdravotnictví, výši mezd atd.
Zdroj: EUROSKOP - oficiální server Ministerstva zahraničních věcí ČR informujícím o integraci ČR do EU (www. euroskop.cz), Delegace Evropské komise v ČR (www.evropska-unie.cz)
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
