Diskuze o budoucnosti EU

Na zasedání Evropské rady v Nice v prosinci 2000 přijali nejvyšší představitelé členských zemí EU Prohlášení k budoucnosti Unie, v němž vyjádřili svou ambici prohloubit a rozšířit debatu o budoucnosti Evropy. Jako hlavní témata budoucí debaty summit určil:

• zavedení a monitorování přesnějšího vymezení kompetencí mezi EU a členskými státy

• statut Charty základních práv EU

• zjednodušení smluv

• úloha národních parlamentů v evropské architektuře.

Debatu oficiálně zahájila v březnu 2001 vystoupení premiérů obou členských zemí, které v průběhu roku 2001 zastávaly předsednictví Evropské unie, Görana Perssona (Švédsko) a Guy Verhofstadta (Belgie). Již v průběhu Mezivládní konference 2000, která připravovala Smlouvu z Nice, přednesli zásadní projevy k budoucnosti Evropy německý ministr zahraničí Joschka Fischer a francouzský prezident Jacques Chirac. Jejich příspěvky představují dvě hlavní alternativy budoucnosti evropské integrace: zatímco Fischer se přihlásil k vizi evropské federace, Chirac obhajoval myšlenku „Evropské unie národních států“. Oba státníci se naopak shodli, že nadcházející rozšíření Unie ve svém důsledku povede ke vzniku určité formy „vícerychlostní Evropy“. Do debaty se postupně zapojili i představitelé dalších členských i kandidátských zemí včetně České republiky. Narozdíl od minulosti, kdy o podobě smluv a tím i o směřování evropského integračního procesu rozhodovali takřka výlučně reprezentanti vlád členských zemí v rámci takzvaných mezivládních konferencí, se tentokrát usilovalo o jiný model, který by posílil transparentnost i demokratickou legitimitu celého procesu. Debata o budoucnosti Evropy měla být co nejširší a zúčastnit se jí měli nejen zástupci vlád, ale také dalších politických proudů, zájmových skupin, odborné i laické veřejnosti. V členských i kandidátských zemích Unie vznikla národní diskusní fóra (v České republice se hlavní platformou stalo Národní fórum (link na formum.doc) pod záštitou Senátu PČR), na celoevropské úrovni byla debata institucionalizována v podobě Konventu o budoucnosti EU. Jeho hlavním cílem je příprava návrhu nové ústavy/ústavní smlouvy EU, který by se měl stát podkladem pro jednání mezivládní konference v roce 2004.

Konvent o budoucnosti Evropské unie

Předchůdcem dnešního Konventu o budoucnosti EU se stal Konvent, který v letech 1999-2000 připravoval Chartu základních práv EU. Konvent o Chartě měl celkem 62 plnoprávných členů, kteří zastupovali vlády a parlamenty členských zemí (15 resp. 30 delegátů), Evropský parlament (16) a Evropskou komisi (1), a předsedal mu bývalý německý prezident Roman Herzog. Zástupci dalších institucí EU měli pozorovatelský status a do debaty se mohli zapojit i představitelé kandidátských zemí, odborné veřejnosti a občanské společnosti. Fórum prokázalo, že metoda konventu může významně přispět k transparentnosti i legitimitě tohoto typu rozhodování na půdě Evropské unie.

Vznik a mandát Konventu

O ustavení Konventu o budoucnosti Evropské unie rozhodlo zasedání Evropské rady v Laekenu v prosinci 2001. Deklarace k budoucnosti Evropy přijatá na laekenském summitu vymezuje cíle a složení Konventu. Má 102 členů, jeho činnost je rozvržena do tří semestrů a hlavním úkolem je vypracovat návrh ústavní smlouvy (ústavy) EU, případně jiná doporučení pro příští Mezivládní konferenci. Podle původního harmonogramu měl být závěrečný dokument předložen soluňskému summitu EU v červnu 2003. Konvent tedy nemá samostatnou rozhodovací pravomoc, avšak vzhledem ke svému reprezentativnímu složení disponuje vysokou politickou legitimitou. I proto se (oproti původnímu mandátu z Laekenu) jeho ambicí explicitně stalo vypracování návrhu evropské ústavy. Ke kompetencím a ústavě více zde

Složení Konventu

Jak stanovila Laekenská deklarace,(která vymezila témata a otázky pro Konvent), každá členská i kandidátská země (celkem 28 zemí) vyslala do Konventu tři zástupce. Jeden vždy reprezentuje vládu, dva zastupují národní parlamenty. Každý člen Konventu má svého alternáta. Pokud jde o účast na jednáních pléna i pracovních skupin, mají alternáti téměř rovnoprávné postavení s řádnými členy Konventu. Evropský parlament zastupuje šestnáct „europoslanců“, Evropskou komisi komisaři Michel Barnier a Antonio Vitorino. Celkem má tedy Konvent 105 členů. Postavení zástupců kandidátských zemí se liší v tom, že v případném hlasování nebudou mít možnost zablokovat konsensus delegátů členských zemí. Pozorovatelský statut mají zástupci poradních orgánů EU, Výboru regionů a Hospodářského a sociálního výboru.

Činnost Konventu

Činnost Konventu je rozdělena do tří fází: naslouchací (od února do července 2002), analytická (2. pololetí 2002) a formulační (1. pololetí 2003). Mezníkem v jeho činnosti se stal 28. říjen 2002, kdy předsednictvo předložilo návrh struktury budoucí ústavní smlouvy. Začátkem tohoto roku se pak na půdě Konventu otevřela diskuse na téma nejcitlivější, kterým je reforma systému institucí EU. Tím vstoupila práce Konventu do své třetí, rozhodující fáze, v níž se diskutuje nad návrhy znění jednotlivých článků budoucí ústavní smlouvy. Plenární schůze jsou obvykle dvoudenní a konají se v bruselském sídle Evropského parlamentu. Zpočátku probíhaly přibližně jednou měsíčně, od druhého semestru zpravidla jednou za tři týdny. Jejich kalendář a program připravuje předsednictvo a samotné plenární zasedání řídí buď předseda Konventu Valéry Giscard d’Estaing, nebo jeden z jeho zástupců. Z časových důvodů může vystoupení jednotlivých speakerů v plénu trvat jen 3 minuty. I proto probíhá většina komunikace mezi členy Konventu po internetu; na oficiálních stránkách Konventu sekretariát zveřejňuje všechny podstatné dokumenty i konkrétní příspěvky delegátů.

Dosavadní činnost

Po vyřešení procedurálních otázek proběhla úvodní diskuse na téma „co očekáváte od Evropské unie“. Během prvního semestru Konventu se na plenárních zasedáních diskutovalo o poslání EU, rozdělení kompetencí, subsidiaritě, roli národních parlamentů, problematice vnitra a justice, občanské společnosti, o problematice mládeže a o zahraniční a bezpečnostní politice EU s důrazem na její mezinárodní roli. Na jaře 2002 také působilo osm tematických diskusních skupin sdružujících nevládní organizace a občanskou společnost (sociální okruh, akademický, ekologický, vztah občanů a institucí, regiony a místní samospráva, lidská práva, rozvojová pomoc a kultura). V průběhu prvních dvou pololetí své činnosti Konvent postupně ustavil celkem 11 pracovních skupin, které měly za úkol diskutovat o důležitých tématech, která nemohla být na plenárních zasedáních probrána do potřebné hloubky. Skupiny se pravidelně scházely po dobu několika měsíců a delegáti zde měli mj. příležitost konfrontovat své názory a představy s představiteli institucí EU a dalšími aktéry evropské politiky. Na závěr své činnosti zveřejnila každá pracovní skupina závěrečnou zprávu, která obsahuje konsensuální doporučení pro jednání pléna Konventu a uvádí i další návrhy, které ve skupině zazněly. Závěrečné zprávy pracovních skupin pak tvořily podklad pro debaty na plenárních zasedáních až do začátku roku 2003. V některých otázkách se daří mezi členy Konventu nalézt široký konsensus. Existuje například všeobecná shoda na tom, že by Unie měla získat explicitní mezinárodně-právní subjektivitu a že stávající systém smluv by měla nahradit nová základní/ústavní smlouva. Do ní by měla být včleněna také Charta základních práv. Zjednodušeny by měly být právní nástroje a rozhodovací mechanismy Unie a měla by být určena jasnější pravidla pro vymezení a revidování okruhu kompetencí, které na Unii přenášejí členské země. V Konventu existuje široká podpora pro důslednější aplikaci a kontrolu dodržování principu subsidiarity. Na kontrole se budou podílet národní parlamenty (politická kontrola ex ante) a Evropský soudní dvůr (soudní kontrola ex post). Je nutné posílit koherenci, transparentnost a efektivitu společného působení navenek. Obdobně je třeba posílit i spolupráci v oblasti současného 3. pilíře (spravedlnost, vnitro).

Pracovní skupiny Konventu:

1. Subsidiatita

2. Charta základních práv EU

3. Právní subjektivita

4. Národní parlamenty

5. Doplňující kompetence

6. Ekonomické otázky

7. Vnější vztahy

8. Obrana

9. Zjednodušení smluv

10. Prostor svobody, bezpečí a spravedlnosti

11. Sociální Evropa

Národní fórum v České republice

V politickém diskursu posledních let vystupuje zásadním způsobem do popředí koncept občanské společnosti. Jakkoli nepanuje jednota v otázce vymezení daného pojmu[1], vezměme za bernou minci neutrální definici Ernesta Gellnera, který označuje pod tímto termínem soubor nevládních institucí, který je dost silný, aby mohl fungovat jako protiváha státu, a zatímco ponechává státu funkce garanta míru a arbitra zásadních zájmů, zabraňuje mu atomizovat zbytek společnosti a ovládnout ho.[2] Vývoj usilující o zohlednění názoru občanských sdružení samozřejmě nezůstal bez ohlasu ani v prostředí evropských institucí, jejichž aktivity v tomto směru povzbudil v mnoha ohledech patrný nezájem či nespokojenost občanů s děním na evropské scéně. Jasné vyjádření vůle vtáhnout širší veřejnost do tohoto dění představuje zejména Bílá kniha o veřejné správě (White Paper on European Governance), zveřejněná Evropskou komisí v červenci 2001. Také Laekenská deklarace, jež stála u počátku existence Konventu o budoucnosti Evropy, počítala s potřebou zohlednit v jednání Konventu i názory zájmových skupin, které mnohdy reprezentují nikoli zanedbatelné množství občanů. Deklarace přitom vyzvala k ustavení tzv. Fóra, které na evropské úrovni paralelně s jednáním Konventu zastřeší široké spektrum iniciativ a subjektů občanské společnosti, jimž se naskytne možnost zasáhnout prostřednictvím vlastních podnětů do jednání o podobě nové ústavní smlouvy EU. Explicitně vyjmenovává partnery sociálního dialogu, reprezentanty podnikatelských kruhů, nevládních organizací a akademií jako účastníky Fóra, kteří mohli být „slyšeni či konsultováni“ (heard or consulted) při projednávání specifických témat v souladu se zásadami stanovenými předsednictvem Konventu. V členských i kandidátských zemích došlo postupně rovněž k formování národních platforem, na jejichž půdě zástupci jednotlivých zájmových skupin představili vlastní pohled na budoucnost společné Evropy v návaznosti na okruhy problémů, jimiž se Konvent o budoucnosti Evropy zabýval. V České republice převzal roli garanta Národního fóra Výbor pro evropskou integraci Senátu. Při tomto rozhodnutí hrála důležitou roli i bohatá tradice veřejných debat a setkání s tematikou evropské integrace na senátní půdě. K ustavení spíše neformálního Národního fóra došlo v květnu 2002 za účasti zástupců územní i zájmové samosprávy, zaměstnavatelů, odborů, církví, akademických a odborných institucí i širokého spektra občanských sdružení. V průběhu příprav prvního zasedání českého Národního fóra představovaly z hlediska sledu vybíraných témat i technicko-procedurálních aspektů (délka zasedání, počet a výběr účastníků) cenný zdroj inspirace také zkušenosti z jiných kandidátských zemí, zejm. Slovenska, Polska a Slovinska. Dne 16. května 2002 se v jednacím sále Senátu za přítomnosti členů zákonodárného sboru sešlo na 50 reprezentantů veřejnoprávních korporací a vybraných nevládních organizací. První zasedání Národního fóra nazvané prozaicky „Budoucnost Evropské unie“ bylo zahájeno úvodním slovem předsedy senátního Výboru pro evropskou integraci Ing. Jiřího Skalického, poté vystoupili delegáti reprezentující ČR na půdě Konventu o budoucnosti Evropy. Se svým pohledem na nejdůležitější úkoly, které před Evropskou unií stojí, seznámili posluchače představitelé České konference rektorů, České biskupské konference, Svazu měst a obcí, Českomoravské konfederace odborových svazů, Svazu průmyslu a dopravy ČR a Evropského hnutí. K předneseným příspěvkům se rozvinula diskuse, do které někteří z přítomných účastníků aktivně vstoupili, vznášeli dotazy na přednášející či vystupovali s vlastními náhledy na projednávanou problematiku. Stenografický záznam stejně jako některé příspěvky účastníků Národního fóra se posléze objevily na nově zprovozněných internetových stránkách „Senát a budoucnost Evropy“ které přinášejí informace k aktivitám druhé parlamentní komory v dané oblasti. V návaznosti na první zasedání Národního fóra[3] oslovil počátkem června 2002 předseda Výboru pro evropskou integraci zástupce zájmových skupin účastnících se činnosti Národního fóra. Ve svém dopise nastínil perspektivy debaty s reprezentanty občanské společnosti a vyzval adresáty k podávání návrhů témat, o nichž by mělo být v rámci Národního fóra diskutováno. Na základě obdržených podnětů se ukázalo být vhodné rozdělit aktivity Národního fora do dvou forem.

Veřejná slyšení

Formou veřejných slyšení pokračoval v návaznosti na výše připomenuté první zasedání cyklus debat vedený se všemi účastníky Národního fóra k tématům projednávaným Konventem. Scénář osvědčivší se již při prvním setkání (tj. vystoupení odborníků či zástupců zájmových skupin následované referáty českých delegátů na Konventu a závěrečná diskuse) převzala i další veřejná slyšení. Podzimní zasedání (26.9.2002) se soustředilo na problematiku „Rozdělení kompetencí mezi EU a členské státy“. Po úvodním akademickém bloku založeném na vystoupení předních domácích odborníků na evropskou tematiku (Doc. Zbyněk Švarc, Doc. Lenka Rovná, PhDr. Ivo Šlosarčík) následovaly reakce a postřehy českých delegátů na Konventu a veřejná rozprava k tomuto tématu. Řečníci představili způsob rozdělení kompetencí Unie (výlučné a sdílené, popř. doplňkové), který v systematické podobě nahradí v nové ústavní smlouvě dosavadní ne zcela přehledný soubor unijních kompetencí, které jsou dnes rozesety na různých místech zakládacích smluv. V pořadí třetí veřejné slyšení uspořádané v čase vánočním (12.12.2002) bylo zasvěceno „Rozhodovacímu procesu v EU a jeho aktérům“. V úvodu vystoupil president Hospodářské komory ČR Dr. Ing. Jaromír Drábek, který připomněl, že namísto vytváření nových institucí Unie je zapotřebí zefektivnit působení těch stávajících. Následný projev delegáta Poslanecké sněmovny na Konventu Ing. Jana Zahradila vyzdvihl klíčovou roli, kterou sehrávají národní parlamenty při demokratické legitimizaci rozhodovacího procesu v EU. JUDr. Milan Hulmák ze Západočeské university v Plzni popsal přítomným způsob zjednodušení nástrojů evropského práva, s nímž přišla příslušná pracovní skupina Konventu. Čeští delegáti na Konventu následně seznámili posluchače s aktuálním vývojem jednání tohoto sboru a celý blok byl zakončen diskusí s občany. Následující, únorové (20.2.2003) veřejné slyšení Národního fóra se zaměřilo na další problematiku, která vzbudila na Konventu značný zájem. „Ochrana práv občanů EU“ se má v budoucnosti zakládat na dvou dokumentech – Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Chartě základních práv z Nice, která by měla být zakotvena v nové ústavní smlouvě EU. Vládní alternátka Doc. Lenka Rovná přiblížila vývoj debaty nad zmíněným tématem na Konventu a JUDr. Vladimír Balaš (Ústav státu a práva AV ČR) se zamyslel nad kontroverzností některých ustanovení Charty, zejm. ve sféře regulace hospodářských a sociálních práv. V Chartě rovněž zakotvené právo na dobrou správu, jehož podstatu osvětlil přítomným JUDr. Jiří Grygar, náleží naopak ke kladně hodnoceným přínosům tohoto dokumentu. Závěrečné veřejné slyšení „Evropa jako hodnotové společenství“ zakončilo sérii „plenárních zasedání“ Národního fóra. Na rozdíl od počátečních spíše technických témat veřejných slyšení se sice tentokrát jednalo o otázku více „ideální“, leč neméně poutající zájem veřejnosti. Přední představitelé politického i kulturního života (Petr Pithart, Tomáš Halík, Karel Schwarzenberg a Ludvík Vaculík) připomněli význam kulturní mnohotvárnosti Evropy, jejíž hodnoty se v mnoha ohledech staly hodnotami universálními. Řečníci se shodli, že zejména tradice antické, křesťanské a osvícenské sehrály klíčovou roli při formování evropské civilizace. Vedle těchto veřejných slyšení uspořádal Výbor pro evropskou integraci ještě jedno setkání širšího formátu – 10.3.2003 se v prostorách Rytířského sálu Valdštejnského paláce uskutečnila mezinárodní konference „Konvent a evropská ústava“. Akce pořádaná ve spolupráci s občanským sdružením Europeum za podpory Ministerstva zahraničních věcí ČR měla reprezentativní charakter daný zejména přítomností řady předních delegátů Konventu. Postřehy Alojze Peterleho, Huberta Haenela, Caspara Einema, Elmara Broka, Danuty Hübnerové a Sörena Lekberga, zaměřené na aktuální průběh jednání Konventu, se doplňovaly s vystoupením reprezentantů České republiky - Jana Kohouta, Jana Zahradila a Josefa Zieleniece. Akademickou sféru zastupoval Prof. Ferdinand Kinsky z Mezinárodního centra pro evropskou integraci (CIFE) v Nice.

Odborné diskuse Vedle výše připomenutých zasedání širšího formátu se pod hlavičkou Národního fóra uskutečnila řada kulatých stolů vycházející ze společenské poptávky po diskusi o více „úzkoprofilových“, specializovaných tématech, souvisejících s proměnami Evropské unie v době vstupu České republiky do EU. Jednalo se jednak o debaty nad evropskými politikami, které procházejí zásadními proměnami (společná zahraniční a bezpečnostní politika, společná zemědělská politika, hospodářská spolupráce, sociální politika, ochrana životního prostředí), stranou ovšem nezůstaly ani diskuse o Chartě základních práv či podpoře rodinného života v kontextu evropské integrace. Na uspořádání řady těchto akcí se významným způsobem podílely i subjekty participující na činnosti Národního fóra, ať již šlo o Hospodářskou komoru, Soudcovskou unii ČR a další organizace. S ohledem na strukturu Národního fóra Výbor pro evropskou integraci také zaštítil rozpravu k problematice proměny postavení dvou profesních skupin (soudci a advokáti) v kontextu našeho vstupu do EU. S ohledem na existenci dvou poradních orgánů Unie, které slouží k prosazování zájmů hospodářského sektoru, partnerů sociálního dialogu, popř. územní samosprávy (Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů EU) uspořádal Výbor pro evropskou integraci dvě diskusní konference věnované roli českých zástupců v těchto orgánech.[4] Závěrem je třeba připomenout, že celkový počet subjektů účastnících se aktivit Národního fóra průběžně stále rostl. V červnu 2003, kdy spolu se završováním činnosti Konventu dospěla k závěru i existence Národního fóra, na jeho činnosti participovalo více jak 70 zájmových skupin různého charakteru – od partnerů sociálního dialogu přes organizace stavovské a regionální samosprávy, církve, akademické a odborné instituce až po občanská sdružení velice širokého rozpětí zájmů. Vzhledem k pozitivním ohlasům ze strany veřejnosti neznamená ovšem završení série 5 veřejných slyšení, 12 odborných diskusí a mezinárodní konference pod hlavičkou Národního fóra ukončení vzájemně obohacujícího dialogu. I v nadcházejícím období Výbor pro evropskou integraci zamýšlí různými způsoby zvyšovat zájem občanů o dění na evropské scéně a přispívat k vzájemné reflexi postojů politické reprezentace a občanské veřejnosti.

Zdroj: EUROSKOP - oficiální server Ministerstva zahraničních věcí ČR informujícím o integraci ČR do EU (www. euroskop.cz), Delegace Evropské komise v ČR (www.evropska-unie.cz)