Nefunguje ti stát? Vezmi to do rukou sám. Motto, kterého by se docela snadno mohla zmocnit nově vznikající politická strana, která by se dušovala, že bude rozhodně o mnoho lepší než všechny současné. Nebo občanská iniciativa, která by vyzývala občany, aby znovu získali chuť aktivně ovlivňovat dění ve vlastní zemi. Jenže hesla z plakátů a plané řečnění nestačí. Pokud se má něco opravdu změnit, je třeba z líbivého motta udělat praktický návod pro všední den! A vzít si ho za svůj.
A právě takovou občanskou iniciativu v pravém smyslu slova, bez zbytečných řečí a úsměvů z plakátů, nám předvedl jistý senior z Brna. Na jeho počin upozornilo Občanské sdružení Masarykova čtvrť. Totožnost si prý onen důchodce zveřejňovat nepřeje a mediální vyjádření by poskytl sotva, a tak mu budeme i my říkat zkrátka „dědeček“.
Příběh dědečka a lavičky
Dědeček pravidelně vodívá svého vnuka do školky brněnskou Žižkovou ulicí kolem Gymnázia Matyáše Lercha. Nemohl si nevšimnout místních zanedbaných laviček. Však si nad nimi povzdechl i jeho malý vnuk. Nu, všimli a povzdechli si nejspíš i mnozí jiní. Jenže jen dědeček začal jednat. Nakoupil pár nových latěk a společně se zetěm a vnukem dali dvě lavičky do pořádku. A protože jim šla práce pěkně od ruky, pokračovali dál.
Nakoupili další šrouby a ještě dvacet latěk po sto dvaceti korunách. Průběh prací provázel nejeden kuriózní zážitek. Když dědeček shýbal nad prací bolavá záda, pohlavkovali ho kolemjdoucí připomínkami – a tak vyslechl, že bylo na čase, aby se lavičky začaly opravovat a že by nebylo od věci je taky natřít. Za obec tedy odvedl práci a navrch slíznul i její (trochu zkaženou) smetanu. A co čert nechtěl – při práci se poranil. Krve prý bylo jak na zabijačkovou polévku. Zrovna, když si ránu ošetřoval, nabídl mu pomocnou ruku kolemjdoucí mladík. Vyklubal se z něj student stavební fakulty, který se právě vrátil ze zkušené v Kanadě. S dědečkem strávil nad prací příštích pár hodin.
Uběhlo několik dní a dědeček vedl jako obvykle vnoučka do školky. A jaké bylo jeho překvapení. Dvě z opravených laviček někdo natřel. Za pár dní byly natřené všechny. A účtenku za druhou dávku latí nakonec zaplatilo Gymnázium Matyáše Lercha.
Dědečkův vnuk se tak stal jaksi mimoděk hybatelem změn. Svým povzdechem spustil řetězec překvapivých událostí. Brněnští díky tomu mají v Žižkově ulici pěkné nové lavičky.
Štastný řetězec bez byrokrata?
Kdyby se našlo takových dědečků, babiček, zeťů, snach, vnoučat a studentů stavařiny víc, vzniklo by také mnohem víc podobných řetězců. A v našich městech by to možná vypadalo docela jinak. Jenže – Společným jmenovatelem oněch řetězců by bylo, že se obejdou bez byrokrata a ouředníčka. Ano, právě bez těch úředníků, odborně-odborných odborníků z příslušných odborů a výborů, kteří mají věci obecní spolu se zvolenými zastupiteli na starosti. A za které je platíme. A tak se logicky nabízí otázka, k čemu by nám najednou všechen ten byrokratický aparát – a že ho máme pěkně urostlý – byl?
Chtěli byste ve městě víc zeleně? Co vám brání si ji vysázet? Schází vám před školou vašich dětí bezpečný přechod? Pak není nic jednoduššího než si zebru vlastnoručně namalovat. Ovšem v tomto případě doporučujeme pod rouškou noci, s kuklou na hlavě a v bezpečné vzdálenosti od městských kamer. On ostatně i náš dědeček mohl dopadnout bídně. Snaživý úředník by jistě našel paragraf, který by jeho počin kvalifikoval jako poškozování obecního majetku, ne-li rovnou rozkrádání (osud původních zchátralých planěk naší redakci není znám).
Slibovali jsme nadějný a inspirativní příběh. A taky jste ho od nás dostali. Jenže. Jako ostatně vždycky a se vším, je to složitější, než se zdá. A tak se vás ptáme, milí čtenáři: značí příběh našeho dědečka začátek (nový a lepší, protože ukazuje, že lidé možná nechají stěžování a řečnění, přiloží ruku k dílu a půjdou jeden druhému příkladem) nebo konec (definitivní a tragický, protože ukazuje, že co si občan neudělá sám, od drahého státního molochu a penězožrouta už zkrátka nedostane)?
Co si o tom myslíte vy? Zažili jste ve svém okolí podobný příběh? Jak se vám přístup našeho dědečka líbí? Byli byste ochotni sami přiložit ruku k dílu? Nebo se o to prostě mají starat jiní, a kdyby se kdekdo chápal iniciativy, tihle jiní by příliš zlenivěli? Své postřehy a nápady pište do diskuze. Nejzajímavější příspěvek odměníme knížkou od Grady.
Sdílejte článek, než ho smažem
Abychom udrželi kvalitu diskuze pro slušné čtenáře, je nutné se před vložením komentáře přihlásit. Jste tu poprvé? Pak se nejdřív musíte zaregistrovat. (Už jsem, ale zapomněl jsem heslo!)
Diskuze
20. 11. 2012 21:04 | Radka
Úředníkům bych psí hlavu nenasazovala. Před několika lety jsme chtěli v naší čtvrti maloměsta dětské hřiště. Takže jsme se domluvili s paní na příslušném odboru, zpracovali projekt, použitelný pro rozhodnutí rady a zastupitelstva i pro žádost o dotaci (včetně návrhu vybavení, rozpočtu apod.), spočítali děti ve čtvrti (bylo jich skoro 50) a sepsali žádost podepsanou dospělými zástupci všech domů. Takto vybaveni jsme vyrazili na jednání se starostou. Ke svému překvapení jsme se dozvěděli, že jsme zatím jediní, kdo žádá takto konstruktivně. Že jsou zvyklí na stížnosti, ale jen zřídka přijde někdo s konstruktivním návrhem, navíc podpořeným nabídkou spoluúčasti. Tu od nás nakonec město vůbec nechtělo - kromě příslibu, že si hřiště budeme sami spravovat, hlavně zakrývat pískoviště při odchodu :-) A i přesto, že dotace nevyšla, nám hřiště postavili.
Podle mě stojí za to popřemýšlet, co mohu pro změnu udělat sám / sama. I když to není tak jednoduché, jako si pěkně zanadávat na úředníky.
15. 11. 2012 22:14 | Johny
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
15. 11. 2012 11:00 | Fredy
Nechci Vám brát iluze, ale myslím si, že se dost pletete. Co si já pamatuji akce "Z", tak ty až tak moc dobrovolné nebyly a mnohdy ani zadarmo. Většinou se jednalo o nějakou záplatu tam, kde rudé hospodářství nestačilo. Pamatuji na stavbu jedné prodejny, kde minimálně polovina lidí dostávala nějakou odměnu a pak na přístavbu mateřské školky. Tam bylo nutno odpracovat nějaký počet hodin, jinak nebyla šance na umístění potomků. Kvalita takových "partyzánských" akcí byla odvislá od toho, kdo to řídil a pokud se toho moc nerozkradlo. Tak že mnohdy dost pochybná.
Tím ale netvrdím, že někteří takto dělali dobrovolně a s nadšením. Ostatně dá se to i pochopit. Když nebyl stát schopný zajistit vybudování třeba obecního vodovodu, či té, už zmíněné, prodejny, tak co měli dělat?
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
15. 11. 2012 9:56 | ZIKO
15. 11. 2012 9:17 | cml11
15. 11. 2012 17:16 | croco
Úředníci z městské části se například rozhodnou zařídit opravu (výměnu - oprava by byla pracnější) laviček. Začnou tím, že provedou předběžnou analýzu rozpočtových možností a určí předpokládanou cenovou náročnost (zjistí, kolik mají a pak buď zadají do googlu "lavička - cena," nebo to dopadne tak, že Honza zavolá Pepovi, ten má firmu, co to dělá a řekne mu to...). Potom právní odbor dostane za úkol vyhledat potřebné legislativní podklady (Vyhlášky všech ministerstev k čemukoliv, co by se kategorie "lavička" mohlo týkat - od podmínek poskytování a provozování veřejně přístupných zařízení MPSV až po aspekty zdraví občanů při užívání stanovených ministerstvem zdravotnictví). Na základě toho dojde k definování zadávací dokumentace k vyhlášení výběrového řízení, kdy je po zahrnutí všech vyhlášek nutno výrazně navýšit cenu za jeden kus (tedy buď celý projekt stojí mnohem více, nebo se lavičkami vybaví jedna ulice místo pěti - ta, kde bydlí nejvíc zastupitelů, kteří to potom schvalují). Potom to mohou všechny odbory, místní občanská sdružení, spolky pro ochranu invalidů a další subjekty připomínkovat. Potom už stačí modifikovat zadávací dokumentaci dle požadavků, a pokud jde vše hladce a zastupitelé schválí vypsání výběrového řízení, toto je úspěšně realizováno a vybrána vítězná firma, tak už zbývá to nejjednodušší - celý teoretický záměr realizovat. A Pak už jen odrážet kritiky celé zakázky o její neefektivnosti, předraženosti, odfláknutí prováděných prací a umístění laviček do nejméně frekventované lokality z původně uvažovaných. A to vše takto proběhne jen v tom nejideálnějším případě, kdy je, alespoň dle zákona, vše, jak má být. Zlatý dědeček. Ale ti úředníci jsou prostě v zajetí všech těch nařízení a paragrafů. Oni už nejsou schopní říct, tak víte co, je nás tady 50, pojďme tam alespoň v 10 lidech, za dopoledne to máme (a možná by je to těch pár hodin bavilo víc, než to papírování).
15. 11. 2012 15:41 | vaclav
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
15. 11. 2012 15:38 | Pavel
15. 11. 2012 12:41 | Jarkan
15. 11. 2012 8:36 | Fredy
Takových dědečků a babiček, ale i synů, dcerek je možno vidět skoro na každé druhé vsi. Kdo asi jiný by tam uklízel, sekl trávu, sázel kytky, nyní hrabal listí a v zimě prohrnoval silnice a ulice od sněhu?
Vesnice nemají technické služby se svým aparátem, nemají správu silnic opět se svým aparátem a ani háfo úředníků na radnicích. Prostě tam lidé bydlí, chtějí, aby se jim tam líbilo, tak to zkrátka dělají. Většinou zadarmo, což mnozí z města, kteří tam mají víkendovky, nechápou.
Na takových vsích ale málokdy jsou politické strany a starostu dělá ten, komu důvěřuje většina. Něco jako přímá volba a demokracie odspodu v jednom. Dříve se tomu říkalo angažovanost, dnes bych to nazval zájmem o své okolí, o místo kdy žijí a kde chtějí, aby se jim tam líbilo.
15. 11. 2012 8:13 | Timy
15. 11. 2012 7:42 | Nejmenovaný úředník města Brna
Zobrazeno všech 12 komentářů