Pamatujete na film The Social Network, „volně inspirovaný“ zákulisím Facebooku? Pak už víte, co znamená trendy slůvko start-up. Je to začínající firma, jejíž majitelé hledají „opakovatelný a škálovatelný obchodní model“, zkrátka: chtějí dobýt svět.
Facebook odstartoval před osmi lety na vysokoškolských kolejích, a když letos v květnu vstoupil na burzu, jeho hodnota dosáhla sta miliard dolarů. Zakladatelům k tomu pomohli i investoři, kteří výměnou za podíl lili do firmy peníze i zkušenosti. Leč investorů v Česku není tolik, co v Křemíkovém údolí, a tak se ministerstvo průmyslu a obchodu rozhodlo „start-upům“ pomoci. Je v tom hned pět háčků.
Státní Fond rizikového kapitálu, který má fungovat od letoška do roku 2015, nabídne mladým a hladovým firmám dohromady miliardu a půl korun, převážně z evropských zdrojů. U vkladů nad pět milionů bude ovšem požadovat alespoň 30procentní účast soukromých investorů. Chce tak pobídnout tuto jinde běžnou formu podpory podnikání – a taky si pojistit, že nad začínajícími podnikateli bude bdít někdo doopravdy zainteresovaný.
No výborně, konečně stát vkládá peníze tam, odkud se to vrátí, radujete se? Ale kdepak. Důležité tu – opět – není „dostat zpět“, ale „proinvestovat“.
► Na stopu Fondu rizikového kapitálu mě před pár dny přivedly vyplašené reakce účastníků podnikatelské konference Startup Summit. Před dravými kapitalisty tam sázel ministerský úředník Marian Piecha jednu perlu za druhou. Hlášky jako „No my ty peníze jednoduše musíme vyčerpat!“ (zdroj) nebo „Nedostatek prostředků? My budeme mít opačný problém, tady se dostane na každého a ještě víc,“ (zdroj) naznačují, jak to asi bude s vybíráním projektů a snahou zhodnotit investice.
► Druhý problém fondu s tím úzce souvisí. Jak už před půl rokem upozornil internetový podnikatel Jan Bárta, takhle stát může komukoliv – Janouškovi, Hrdličkovi – v podstatě nabídnout šek na svých 3,5 milionů za cenu 1,5 milionu. Dobré zhodnocení, ne? Tomáš Paták z ministerstva průmyslu a obchodu mě sice ubezpečil, že fond bude podléhat dohledu České národní banky a dalším regulím. Chybí ale právě ty pojistky, které zmiňoval Bárta – například omezení účasti pouze na opravdové investory s viditelnými úspěchy z minula. „Náš fond je od počátku připravován tak, aby koinvestiční schéma umožňovalo spolupráci s širokým spektrem soukromých investorů – jak institucionálních, tak soukromých osob. Nechceme vytvořit fond pro vyvolené – to by nebylo transparentní ani efektivní,“ kontroval nám e-mailem Paták.
Co je tedy pořád špatně? Připomínám, že start-up není tradiční firma. Většina jich spálí peníze a zkrachuje. Nikoho za to nelze potrestat, je to daň za riziko. Ministerstvo má tedy v ruce „miliardu a půl“, která se musí proinvestovat, a fungování nových firem mu pomůžou hlídat huráinvestoři bez zkušeností, zato třeba s kamarády mezi dodavateli „nepostradatelného“ softwaru. Nezvládnu být klidný.
► Třetí svízel spočívá ve fungování evropských dotací. Praha je pro ně příliš bohatý region. Fond proto bude podporovat jen ty firmy, které fungují mimo hlavní město. To samozřejmě není úplně fér k Pražákům, kteří mají ambiciózní plány a neláká je ostravský vzdoušek. Bude to ale svazovat ruce i mimopražským firmám, které vzbudí zájem dalších investorů – a ti je budou potřebovat přetáhnout do bohatšího regionu, třeba kvůli logistice. Smolík.
► Čtvrtý argument si lze vytáhnout z nosu na přednášce o tržní ekonomice. Když daníte úspěšné firmy – jedno, že v jiných evropských zemích – a peníze lijete do těch – prozatím – neúspěšných, neberete tak náhodou prostředky tomu, kdo ví, jak je zhodnotit, a nehážete je po hrstech na ty, kteří to netuší?
► Hlavní výtka na konec: fond řeší následek problémů, ne jejich příčinu. V tiskovce se píše: „Takovým způsobem [investováním do začínajících firem] totiž vznikly společnosti jako je třeba Apple nebo Google. Být to ovšem v České republice, nápady zakladatelů těchto firem by dodnes byly jen na papíře, protože tu dnes — zatím — není nikdo, kdo by jim věnoval prostředky do začátku.“
V Česku ale investoři jsou. Dokazuje to televizní pořad Den D a soukromé inkubátory jako je StartupYard. Volný vstup na český trh mají i investoři ze zbytku Evropské unie. Podle svobodných, tržních rozhodnutí českých i zahraničních vlastníků kapitálu se však zdá, že jsou obrazy Františka Kupky nebo nájemní domy na Břevnově lepší investicí než začínající firmy. Proč? Možná tu chybí podnikatelský duch – pro absolventy škol bývá často přitažlivější vidina teplého místa u zavedené firmy než riskantní cesta za bohatstvím. Možná že lehce xenofobní české prostředí není tak přátelské k mezinárodním týmům jako nedaleký kosmopolitní Berlín. Možná jsou korupce, byrokracie a složitý daňový systém tak vážnou brzdou podnikání, že odklánějí miliardy korun směrem od inovativních firem do obrazů a činžáků. Možná mezi začínajícími podnikateli převažuje vzor „debil ze Dne D“, který sní o milionech bez práce, za „jeden chytrý nápad“.
Státní miliony pro start-upy tak budou fungovat jen jako bublina deformující realitu, dočasně ji měnící v podnikatelskou pohádku. Ministerstvo nebuduje středoevropské Křemíkové údolí – ale Křemílkové údolí.
Jak to udělat jinak? Nabízí se laciná rada: chtělo by to méně snahy „zdanit a zregulovat to, co se hýbe, a dotovat to, čemu se hýbat nedaří“.
Jenže láska k dotacím se léčí hůř než náklonnost k opiu. Když už tu tedy je miliarda a půl „na ty inovace“, co s ní? Snad přestat házet peníze po lopatách na následky a raději je investovat do odstranění příčin. Tam, kde tiká dlouhodobý obří problém české ekonomiky. Ze škol tu totiž lezou absolventi, kteří dokážou svým západním vrstevníkům konkurovat jen tím nejhorším, čím se konkurovat dá. Cenou. Ale o tom příště.
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
