Stát kvůli chybám úředníků každoročně vyplácí stovky milionů korun jako náhradu škod. Lidé, kteří jsou za tyto škody – a tedy odliv peněz ze společné kasy – odpovědní, však mohou zatím zůstat v klidu: všechno za ně zacálujete vy! Stát má sice právo vymáhat peníze, které jako odškodné zaplatil, po chybujícím úředníkovi, v praxi však toto právo téměř nevyužívá. Jde o ostudu politiků a smůlu našich peněženek. Politici si s tím však hlavu rozhodně nelámou, vždyť kolik lidí si při pohledu na titulek v novinách Ministerstvo bylo za chybné rozhodnutí odsouzeno antimonopolním úřadem k milionové pokutě uvědomí, že pokutu vlastně platí ze svých daní?
Já to přece říkal vždycky...
A přece – na konci července přišel předseda sněmovního výboru pro veřejnou správu Stanislav Polčák (TOP 09) s tím, že připravuje novelu zákona, podle které by měl stát povinnost vymáhat vzniklou škodu na úředníkovi, který ji svou chybou způsobil. Média se rázem zaplnila výroky politiků o tom, že se jedná o krok správným směrem a že oni tento návrh budou rozhodně podporovat.
Ano, jedná se o krok k lepšímu, ale jak je možné, že se k němu poslanci hlásí až teď? Řízení s úředníky, kteří předváděli mizerná rozhodnutí, přece nikdy nic nebránilo. Proč tedy po zaměstnancích státu, kteří předváděli mizerná rozhodnutí, takřka nikdy nikdo nic nechtěl? Titíž politici, kteří dřív ve svých funkcích hmotnou odpovědnost po svých chybujících podřízených nevymáhali, nyní hovoří o tom, jaká je to samozřejmost. A my bychom jim za to měli zatleskat?
V zákoníku práce jasně stojí: „Zaměstnanec, který odpovídá za škodu podle § 250 je povinen nahradit zaměstnavateli skutečnou škodu, a to v penězích, jestliže neodčiní škodu uvedením v předešlý stav. Výše požadované náhrady škody způsobené z nedbalosti nesmí přesáhnout u jednotlivého zaměstnance částku rovnající se čtyřapůlnásobku jeho průměrného měsíčního výdělku před porušením povinnosti, kterým způsobil škodu. Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může zaměstnavatel požadovat i náhradu ušlého zisku.“ V čem je tedy problém? Proč vlastně vymýšlet něco nového, když tyto principy šlo na státní zaměstnance a politiky vztáhnout už dřív?
Ať za chyby svého úředníka zodpovídá i politik
Nemělo by se však na chybující článek, tedy na daného úředníka, který problematické rozhodnutí podepsal, hledět v širší perspektivě? Neměl by i za něj zodpovídat jeho nadřízený? Proč by například v některém z výrazně chybujících ministerstev neměla být potrestána celá jeho vertikální struktura – malým úředníčkem počínaje a ministrem konče? Vezměme si jako příklad třeba zákaz provozování sjezdovek a vleků na Pradědu, který ministerstvo životního prostředí udělilo jednomu jesenickému podnikateli. Ten se svých práv dovolával u soudu, který mu dal za pravdu a přiřknul mu nárok na náhradu škody ve výši 37 milionů korun.
I kdyby se dohledal úředník, který za chybným zákazem stojí, tak po něm stát může požadovat jen čtyři a půl platu. Kdo si ale vybral úředníka na tuto pozici? Vezměme mu taky pár platů. A kdo byl tenkrát ministrem životního prostředí? Miloš Kužvart? Tak ať k pokutě přisype taky něco ze svého. To samé platí o Bohuslavu Sobotkovi, který jako ministr financí roky zadržoval příspěvky za volby, na které měla nárok politická strana Evropští demokraté. Stát nakonec musel zaplatit odškodnění 1,1 milionu korun.
Kdo zaplatí za tragicky zfušované státní zakázky?
A proč by se stejný princip nemohl vztáhnout i na státní zakázky, v těch každý rok vyletí komínem dokonce desítky miliard korun. Například v době, kdy byl ministrem dopravy Aleš Řebíček, se realizovalo hned několik projektů, které měly být financovány z evropských dotací. Evropská komise však kvůli přístupu českých úřadů a porušování pravidel pro získávání dotací, nevyplatí za stavby ani korunu. Stát tak přišel o 11 miliard, které musí uhradit ze svého. Ať pan Řebíček místo investování do ztroskotaného fotbalového klubu radši zaloví v peněžence a smázne nějaký ten milion. Čtyři úřednické platy, o které možná přijde zodpovědný úředník, daňovým poplatníkům moc nepomůžou.
Nebo další známý „výtečník“. Během působení Ivana Langera v čele ministerstva vnitra byla schválena zakázka firmě Dočista na chemické čištění a praní prádla za 80 milionů korun. Na zakázku nebyla řádně vypsána soutěž, v dozorčí radě firmy jste mohli najít známého ministra Langera a stát jí vyplatil téměř o polovinu více, než bylo nutné. Letos v létě navíc Úřad pro ochranu hospodářské soutěže udělil za tento případ ministerstvu vnitra pokutu půl milionu korun. Co je ale půl milionu proti ztrátě, kterou zakázka způsobila? Navíc i těch 500 tisíc budeme muset zaplatit my, naštěstí vlastně sami sobě.
Po stopách dalších podezřele předražených státních zakázek, pochybných výběrových řízení a podobných klasik našeho státního aparátu, se snad ani nemá cenu vydávat. Ve většině případů bychom totiž nemohli hovořit jen o hmotné odpovědnosti a pokutě, ale o trestní odpovědnosti a kriminálu. A jak často u nás chodí za korupci někdo sedět?
Sdílejte článek, než ho smažem
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno