Očima expertů: Divočina na trhu spotřebitelských úvěrů! Je čas zasáhnout?

Zadluženost českých domácností neustále roste. Na konci letošního února to bylo už 1,119 bilionu korun. Přestože se většina domácností zadlužuje především kvůli bydlení, výraznou část dluhu tvoří také spotřebitelské úvěry. Ne každý zájemce o úvěr je uspokojen v bance, takže se obrací na nejrůznější úvěrové společnosti. Podmínky na trhu nebankovních půjček ale připomínají pořádnou divočinu. Dlužník se může kvůli pár tisícovkám dostat do pořádné šlamastiky. A jelikož si Češi půjčují rádi a s finanční gramotností na tom nejsou zrovna nejlépe, je počet „úvěrových selhání“ až strašidelně vysoký. Jak jim ale předcházet?

Měl by stát zasáhnout?

Na tom, že si někdo půjčí peníze, není přirozeně nic špatného. Horší je, že si spousta lidí půjčuje za naprosto iracionálních podmínek, které by se daly bez mrknutí oka označit za lichvu. Pořád je dost a dost budoucích dlužníků, kteří při podpisu smlouvy nevěnují pozornost výši RPSN, poplatkům za pozdní splátky či celkové částce, o kterou půjčku přeplatí. Úvěroví žraloci si můžou spokojeně mnout ploutve.

Dohled nad spotřebitelskými úvěry má Česká obchodní inspekce. Jak ale Peníze.cz upozorňovaly, množství kontrol, které inspekce ročně vykoná, je v poměru k počtu uzavřených úvěrů kapka v moři. A pokuty za nalezené prohřešky jsou spíš směšné. Větší postih za klamavou reklamu či špatně sestavenou smlouvu tak zatím úvěrovým společnostem příliš nehrozí.

Měl by stát zpřísnit dohled nad touto oblastí finančního trhu a víc chránit spotřebitele? Nebo jsou naopak už teď lidé před vlastní nezodpovědností a hloupostí chránění až příliš? Co si myslí odborníci, které oslovil server Peníze.cz? 

PAVEL SOBÍŠEK

hlavní ekonom UniCredit Bank

Nebankovní poskytovatelé spotřebních úvěrů mají na trhu své místo. Pořád je lepší, když fungují přes oficiální kanály a regulátor o nich má přehled, než kdyby byli nadměrnou regulací zahnáni do šedé zóny. Mezi domácnostmi se vždycky najde určité procento, které se zachová finančně neodpovědně – přecení své síly a budou vytloukat klín klínem. Snížit uvedené procento je snad možné finanční osvětou domácností ze strany státu, ČNB a podobně, ale určitě ne zvýšenou regulací poskytovatelů půjček.

TOMÁŠ PROUZA

ekonom

Určitě ano. Musí se zlepšit informační povinnost, aby lidé skutečně věděli, k čemu se upisují, Česká obchodní inspekce musí přestat hrát mrtvého brouka a skončit s kontrolami prováděnými jen na oko, musí být nastaveny stropy sankcí a pokut a soudy musí začít postihovat lichvu. Jen tak se může něco změnit. Ovšem pochybuji, že na kterýkoliv z těch kroků stát najde odvahu, protože jde o příliš mnoho peněz…

TOMÁŠ SOKOL

advokát

Ve svobodné zemi lze samo poskytování úvěrů regulovat jen velmi limitovaně. Nebankovní sektor je ostatně různorodá skupina poskytovatelů úvěrů, v níž jsou mimo jiné i subjekty vlastněné bankami, které tak minimalizují ekonomické riziko pro banky jako takové. A proč je regulovat, když problém není na jejich straně, ale na straně těch, kteří se chovají nezodpovědně k vlastnímu majetku? A co s těmi, kteří si půjčují rozumně? A jak je odlišit? Pomocí zákonů a úředníků nějakého nového úřadu? Ostatně, chce-li se někdo opravdu důsledně zcela zruinovat ve jménu nějakého spotřebního nesmyslu, stejně mu v tom nikdo nezabrání. Jinou věcí je postupné odbourávání „finanční infantility“, nejlépe poukazováním na její důsledky.

PETR TEPLÝ

ekonom

Ano, vyšší angažovanost státu v tomto segmentu je potřeba, současná regulace nebankovního trhu spotřebitelských úvěrů v České republice není optimální. Ačkoliv poskytovatelé a zprostředkovatelé spotřebitelských úvěrů měli za povinnost do 31. 12. 2011 nahlásit vázanou živnost s předmětem podnikání Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru u příslušného živnostenského úřadu, považuji to za nedostatečné. Nebankovní subjekty by měly být licencovány (například Českou národní bankou či ministerstvem financí) a měly by tak projít určitým filtrem, aby se oddělilo zrno od plev. Problém je, že se licencování nikdo nechce ujmout a přehazuje se jak horký brambor mezi centrální bankou, Českou obchodní bankou, ministerstvem a finančním arbitrem. V současnosti pracujeme s kolegy na Univerzitě Karlově a se společností EEIP na aktualizaci projektu Navigátor bezpečného úvěru, který si klade za cíl pomoci lidem zorientovat se na trhu spotřebitelských půjček v Česku. Svým způsobem tak alespoň částečně suplujeme nedokonalou regulaci státu v tomto tržním segmentu.

PETR MACH

ekonom

Regulace spotřebitelských úvěrů nikomu nepomůžou. Když stát úvěry omezí nebo zakáže, pouze vytvoří širší černý trh lichvářů. Každý musí nést odpovědnost za své lehkomyslné rozhodnutí žít na dluh. Pokud si někdo chce vzít úvěr na novou televizi a riskovat, že v exekuci přijde o byt či auto, je to jeho právo. Vláda hlavně musí přestat zadlužovat Českou republiku. Kdyby totiž vláda omezovala půjčky soukromníkům a sama dál zadlužovala tuto zemi, kázala by vodu, a pila víno.

ALEŠ TŮMA

analytik společnosti Partners

Pokud by chtěl stát narovnat podmínky s ostatními finančními službami, které jsou regulované velmi přísně, potom ano. Z pohledu spotřebitele ale nic nemůže nahradit finanční gramotnost. Regulace sama o sobě tedy mnoho nevyřeší, dokud nebude půjčování si na dovolenou nebo dokonce na splácení jiné půjčky naprosté společenské tabu. Ale budiž, pokud chceme chránit lidi před nimi samými, zaveďme daň z bůčku, povinné nošení helmy při rytí záhonu a namísto nezodpovědného náhodného výběru životních partnerů (což může mít také značné finanční dopady!) státní Úřad pro seznamování a dohazování.

MARTIN PROKOP

ekonom, analytik Next Finance

Velká část domácností využívá spotřebitelských úvěrů k tomu, aby si mohla splnit nějaký svůj sen. Bohužel realita následně není zase tak růžová. Spotřebitelské úvěry mohou bez problému domácnost uvrhnout do dluhové pasti. Iracionalita těchto úvěrů mnohdy spočívá v tom, že si půjčujeme na zboží, jehož doba životnosti je kratší než doba splacení daného úvěru. Mnohdy si Češi půjčují na dovolenou nebo na dárky. A k tomu se nebojí ani vysoké ceny tohoto spotřebitelského úvěru, který samotný nákup výrazně prodražuje. Je to ale spíš společenský problém. Všechno chceme mít velice rychle. Chceme mít rychle novou televizi, nový telefon nebo nové auto. Nikoho ale nenapadne, že spolu s úroky můžeme za dané zboží zaplatit celkem o desítky procent více. Bohatství takto zadlužených domácností se tak nezvyšuje, ale naopak se snižuje. Role státu by ale neměla být v regulaci tohoto odvětví. Jeho role by měla být spíš vzdělávací. Především u spotřebitelských úvěrů domácnosti doplácejí na nízkou finanční gramotnost. Domácnosti si nedokážou přesně spočítat, kolik celkem za daný úvěr zaplatí. Jakmile bude mít domácnost všechny potřebné informace, potom se dokáže racionálně rozhodnout, zda je pro ni spotřebitelský úvěr vhodný, či nikoliv.

JAN TRAXLER

ekonom, ředitel FINEZ Investment Management

Jsme snad národ malých dětí, které potřebují vodit za ručičku přes přechod? Když je někdo „blbej“, tak ať si „nabije hubu“. Jinak se nepoučí. Z principu jsem proti regulacím.

JIŘÍ SKUHROVEC

ekonom, analytik EEIP

Neregulovat – tím se jen vytlačí nejnebezpečnější segment trhu (tedy nejrizikovější půjčky) definitivně z legálního pásma. Zoufalý občan, kterému už ani horší leasingovky nepůjčí, si prostě půjčí na zastávce autobusu a úplně bez smlouvy – k tomu povede regulace, která rizikové věřitele s lichvářskými úroky formálně zakáže. Lepší cestou je podle mě osvěta a palčivá zkušenost. Myslím, že i nižší příjmové skupiny v Česku pomalu získávají na finanční gramotnosti – a přijdou na to, od koho si není dobré půjčovat, aniž je stát bude vodit za ručičku. Pravda, někteří na to přijdou bohužel až po trpkých zkušenostech.

LUKÁŠ KOVANDA

ekonom a publicista

Mnozí z nás jsou rozlícení, že finanční instituce poskytují půjčky věru lichvářské; lidé se mnohdy dožadují, aby stát s těmi lichváři zatočil. Jenže to znamená, že bychom se vzdali části odpovědnosti za svá rozhodnutí. Převezme-li za nás odpovědnost stát, jsme „chráněni“ před sebou samými, před svou neochotou finančně se vzdělat či shromáždit dost informací. Na druhou stranu se tak pravomoci státu rozšiřují o další oblast, již může byrokraticky regulovat, do které nám může úředník „kecat“. Zvyšuje se tedy i korupční potenciál úřednictva a napojených pseudopodnikatelů. To chceme? Není lepším řešením prosazovat začlenění předmětu finančního vzdělávání do do výuky na druhém stupni základních škol? Není lepším řešením zavedení předmětu, který by žákům vštěpoval, že lpění na materiálních statcích, jakýsi fetiš na materii, není klíčem k dlouhodobému životnímu uspokojení (jak docela spolehlivě prokazuje řada odborných studií psychologických či ekonomických – takzvaná „ekonomie štěstí“), a že tudíž v žádném případě nemá smysl se nerozumně zadlužovat jen proto, abychom si pořídili novou televizi, větší vanu nebo rychlejší vůz. Každý chce mít víc, mít se lépe, to je přirozená lidská touha, motor hospodářského vzestupu, avšak tato tužba musí mít svoji míru. Tu by mohl vštěpovat právě ten nový školní předmět, ona „ekonomie štěstí“, když už náboženství ztratilo svoji někdejší autoritu.  

PATRIK NACHER

provozovatel serveru www.bankovnipoplatky.com

Regulovat je potřeba tam, kde trh selhává a kde zákazník (klient, spotřebitel) nemá ze své pozice šanci ovlivnit situaci. V tomto případě jde o vymezení základních pravidel, co všechno by měl klient vědět, než si vezme úvěr, a co by mu nemělo být zatajováno – úroková sazba, poplatky, RPSN, penále, způsoby zajištění, způsoby řešení sporů a podobně. Nikdy to ale nebude tak, že tato nebo podobná informační povinnost úvěrové instituce stoprocentně ochrání spotřebitele před nekalými či podvodnými aktivitami. Ruku v ruce s tím se musí šířit osvěta a vzdělávání klientů, je v jejich vlastním zájmu být obezřetný, důsledný, spíše podezíravý a nedůvěřivý, ale hlavně trpělivý a asertivní.

Za nesmysl považuji regulovat úvěry a půjčky jako takové či regulovat cenovou nebo úrokovou politiku. Mimochodem z praxe jasně vyplývá, že regulace se může paradoxně obrátit proti spotřebitelům v tom, že mají pocit, že jsou chráněni nějakým předpisem či zákonem a odpadá přirozená a intuitivní pozornost a opatrnost. Prozíravý, ostražitý, náročný a vzdělaný spotřebitel je tou nejlepší cestou. Efektivnější je mít pod kůží, že se nemám zadlužovat a utrácet za zbytečnosti, zkrátka nechovat se jako dnešní státy západní civilizace, než mít bláhový pocit, že mě nějak zachrání regulace trhu.

A jaký je váš názor? Měl by být trh nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů přísně regulován státem? Napište nám do diskuze.

Sdílejte článek, než ho smažem