Zdroj: Pleska / Midjourney
Klíčovým prvkem nové úpravy je vedle procesního zrychlení také odklon od dřívějšího rozdělení forem péče na výlučnou, střídavou a společnou. Novela ruší nutnost zjišťování příčin rozvratu manželství či povinnost jmenovat kolizního opatrovníka.
Novela účinná od 1. ledna 2026 výrazně posiluje koncept tzv. smluveného rozvodu, který se stává preferovaným způsobem ukončení manželství zejména v případech, kdy jsou manželé rodiči nezletilých dětí. Zákonodárce tím reaguje na nadměrnou formalizaci rozvodových řízení a potřebu minimalizovat soudní spory, jež mají nepříznivý dopad nejen na samotné manžele, ale především na jejich nezletilé děti.
Smluvený rozvod vychází z předpokladu, že manželé jsou schopni dosáhnout shody na zásadních otázkách spojených s rozvodem, zejména na uspořádání poměrů k nezletilým dětem, vypořádání majetkových poměrů a případném výživném mezi rozvedenými manžely. Pokud mají rodiče nezletilé děti, nově se řízení o rozvodu manželství spojuje s řízením o úpravě poměrů k nezletilým dětem.
Významnou změnou je mimo jiné také odpadnutí podmínky, že spolu manželé minimálně šest měsíců nežijí. Tato změna umožňuje rychlejší stabilizaci rodinných poměrů, což má zásadní význam právě pro nezletilé děti. Dlouhodobá nejistota ohledně rodinného uspořádání a bydlení bývá pro děti zatěžující a může prohlubovat konflikty mezi rodiči. Možnost ukončit manželství smluveným rozvodem bez zbytečných časových průtahů tak napomáhá dřívější stabilizaci rodinné situace.
V řízení o smluveném rozvodu není vyžadována osobní účast manželů u soudu. Jednání se nařizuje, ale není nutný výslech, což znamená, že lze jednat i v nepřítomnosti účastníků, nutná je ale jejich včasná omluva. Tím odpadá nutnost znovu otevírat konfliktní či citlivá témata, což přispívá ke snížení emoční zátěže manželů. Nepřímo tím dochází i k ochraně nezletilých dětí, které jsou často negativně ovlivněny eskalací rodičovských sporů vyvolaných samotným soudním řízením.
Ne všechny manželské vztahy ale lze ukončit na základě dohody a právní řád nadále poskytuje ochranu i v situacích, kdy mezi manžely přetrvává zásadní konflikt.
Oblast péče o děti představuje největší koncepční změnu, kterou novela přináší. Nová právní úprava opouští dosavadní kategorizaci forem péče a klade důraz na faktické naplňování rodičovské odpovědnosti oběma rodiči, nikoli na formální zařazení dítěte do určitého typu péče.
Novela akcentuje princip rovnocenné péče obou rodičů jako výchozího modelu uspořádání poměrů k nezletilým dětem. Nejde přitom o zavedení povinného režimu ani o preferenci určitého časového rozdělení péče, ale o zdůraznění rovnosti rodičů a zachování vazeb dítěte k oběma z nich.
Základním východiskem nové úpravy je předpoklad, že oba rodiče mají právo i povinnost podílet se na péči o dítě, a to i po rozvodu manželství. Dítě má právo na rovnocennou péči obou rodičů, stejně jako rodiče mají právo na rovnocennou péči o své dítě. Rozhodování se tak přesouvá od volby konkrétní „formy péče“ k posouzení, jakým způsobem budou rodiče v každodenním životě dítěte vykonávat své rodičovské role.
V případě, že se rodiče dohodnou, že dítě zůstane v péči obou rodičů, soud o tom rozhodne, aniž by určoval rozsah péče každého z nich. V případě, že takto nerozhodne, určí rozsah péče každého z rodičů a je-li to nutné v zájmu dítěte, může soud určit konkrétní podmínky péče rodiče o dítě, například které osoby smí, nebo naopak nesmí být při péči přítomny.
Dosavadní praxe ukazovala, že spor o „formu péče“ se často stával hlavním předmětem konfliktu mezi rodiči, zatímco skutečné potřeby dítěte zůstávaly v pozadí. Nová úprava se snaží tomuto trendu zabránit tím, že soustředí pozornost na konkrétní obsah péče, nikoli na její formální označení.
I když bude jeden z rodičů pečovat o dítě ve výrazně menším rozsahu než druhý rodič, stále se jedná o péči, nikoli styk. Příkladem je situace, kdy je dítě v péči otce každý druhý víkend v měsíci a po zbytek měsíce je v péči matky – i v takovém případě o dítě oba rodiče pečují, pouze každý z nich v jiném rozsahu.
Z toho plyne zásadní důsledek, nebude totiž možné rozhodnout o svěření dítěte do péče pouze jednoho z rodičů, aniž by současně došlo k zásahu do rodičovské odpovědnosti druhého rodiče. Autoritativní vyloučení péče je nově přípustné pouze v návaznosti na zásah do rodičovské odpovědnosti.
Novela výslovně pracuje také s konceptem nepřímého styku rodiče s dítětem, který zahrnuje zejména telefonický, elektronický či jiný obdobný kontakt. Nepřímý styk je chápán jako nedílná součást výkonu rodičovské odpovědnosti, nikoli jako její náhrada.
Zvláště v situacích, kdy přímý kontakt dítěte s rodičem není možný nebo je omezen, představuje nepřímý styk významný nástroj pro zachování rodičovské vazby. Právní úprava tím reaguje na proměnu společenských a technologických podmínek a zohledňuje potřebu kontinuálního kontaktu dítěte s oběma rodiči.
Rodiče jsou povinni ohledně tohoto kontaktu plně spolupracovat a poskytovat si součinnost. Pokud je to v zájmu dítěte nutné, lze nepřímý styk rodiče s dítětem nebo právo rodiče na informace o dítěti po dobu, po kterou pečuje o dítě druhý rodič, upravit i soudním rozhodnutím a konkrétně určit podmínky tohoto styku.
V občanském zákoníku je nově výslovně upraveno pozastavení rodičovské odpovědnosti v zájmu dítěte. K tomuto zásahu může soud přistoupit tehdy, hrozí-li v důsledku výkonu rodičovské odpovědnosti narušení citového či psychického vývoje dítěte a nelze-li tuto hrozbu odvrátit jinými, méně invazivními prostředky.
Důvody pro pozastavení leží na straně dítěte, nikoli v zaviněném či protiprávním jednání rodiče. Pozastavení rodičovské odpovědnosti je vyhrazeno výjimečným situacím, kdy je v zájmu dítěte dočasně vyloučit nebo omezit kontakt s rodičem a kdy byly vyčerpány veškeré dostupné možnosti nápravy vztahu mezi dítětem a rodičem.
Soud může při takovém zásahu stanovit podmínky styku rodiče s dítětem, a to včetně určení místa styku nebo účasti dalších osob. Tento nástroj umožňuje soudu zachovat kontakt dítěte s rodičem v kontrolovaném a bezpečném režimu, je-li to v zájmu dítěte možné. Úprava přímého (osobního) styku rodiče s dítětem soudním rozhodnutí je možná pouze v souvislosti se zásahem do rodičovské odpovědnosti.
V případě, že se rodiče dohodnou na rovnocenné péči bez určení jejího rozsahu, není nezbytné, aby bylo rozhodováno o výživném, pokud to žádný z rodičů nenavrhne. Právní úprava tím respektuje schopnost rodičů dohodnout se na zajištění potřeb dítěte i bez autoritativního zásahu soudu.
Tento přístup však předpokládá, že rodiče jsou fakticky schopni spolupracovat a že mezi nimi existuje alespoň implicitní shoda o způsobu hrazení nákladů spojených s péčí o dítě. Absence soudního rozhodnutí o výživném tak neznamená absenci vyživovací povinnosti jako takové, ale její realizaci mimo soudní rámec. Soud může schválit dohodu rodičů o péči bez určení jejího rozsahu, přičemž současně rozhodne o výživném.
Pokud soud přistoupí k určení rozsahu péče o nezletilé dítě, rozhoduje současně vždy i o vyživovací povinnosti rodičů. Určení rozsahu péče vytváří pevnější procesní rámec, v němž je nezbytné stanovit, jakým způsobem se rodiče budou podílet na finančním zajištění dítěte. Rozsah péče je v tomto případě jedním z relevantních kritérií pro určení
výživného, nikoli však kritériem jediným. Soud přihlíží zejména k odůvodněným potřebám dítěte a k možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům obou rodičů.
V současné době již není obligatorní, aby bylo dítě v případě rodičovské dohody zastoupeno kolizním opatrovníkem. Tato změna vychází z předpokladu, že rodiče, kteří jsou schopni dosáhnout dohody o poměrech k dítěti, jsou zpravidla schopni zajistit i ochranu jeho práv v rámci soudního řízení.
V případech, kdy rodiče předkládají soudu dohodu, zastupují dítě v řízení jako jeho zákonní zástupci. Kolizní opatrovník je jmenován jen v případě, že je zde pochybnost o střetu zájmů. Tento procesní model klade zvýšené nároky na odpovědnost rodičů a na kvalitu jejich komunikace s dítětem, zejména s ohledem na jeho věk a rozumovou vyspělost.
Nezletilé dítě má právo participovat v řízení i v případech, kdy není zastoupeno kolizním opatrovníkem. Participaci dítěte v těchto situacích zajišťují rodiče, kteří jsou povinni dítěti poskytnout přiměřené informace o probíhajícím řízení a o jeho obsahu. Součástí této informační povinnosti je také poučení dítěte o jeho právu požádat o jmenování opatrovníka, pokud by mělo za to, že jeho zájmy nejsou rodiči dostatečně chráněny.
Prozatímní úprava poměrů zcela nahrazuje dosavadní využívání obecného předběžného opatření. Cílem nové úpravy je vytvořit procesní nástroj, který bude lépe odpovídat specifikům rodinně právních sporů, zejména potřebě rychlosti, stability a ochrany nejlepšího zájmu dítěte.
V oblasti péče o nezletilé nově přichází v úvahu dva procesní postupy, a to rychlé předběžné opatření určené pro nejurgentnější situace, kdy je dítě bezprostředně ohroženo, a prozatímní rozhodnutí, které slouží k dočasné stabilizaci poměrů dítěte v případech, kdy není nutný okamžitý zásah, avšak nelze vyčkat na konečné rozhodnutí.
Prozatímním rozhodnutím nelze dítě umístit mimo péči rodičů nebo osoby blízké, s výjimkou zákonem stanovených případů. Rozhodnout lze na návrh i bez návrhu, před zahájením řízení, i v jeho průběhu, přičemž všem účastníkům včetně nezletilého musí být umožněno se vyjádřit, dítě je zastoupeno kolizním opatrovníkem.
Nová úprava zavádí také procesní omezení proti zneužívání tohoto institutu. Neurčitý nebo bezdůvodný návrh soud odmítne bez výzvy k doplnění a bez jednání. Pokud je návrh odmítnut nebo zamítnut, lze nový návrh podat nejdříve po třech měsících, jinak se k němu nepřihlíží.
Péče o nezletilé děti se v roce 2026 již řídí principem rovnocenné péče rodičů, přičemž se upouští od formálních kategorií výlučné, střídavé či společné péče. Rozhodující je praktických schopnost rodičů podílet se na každodenním životě dítěte a zajistit jeho potřeby. Nepřímý styk a nové procesní nástroje, jako jsou prozatímní rozhodnutí či rychlá předběžná opatření, umožňují pružně reagovat na potřeby dítěte a jeho práva.
V praxi to znamená, že úspěšný rozvod vyžaduje především otevřenou komunikaci, ochotu k dohodě a zaměření na nejlepší zájem dítěte. Tím, že se manželé dokážou soustředit na konkrétní potřeby dítěte místo formalit, lze dosáhnout efektivního a co nejméně stresujícího ukončení manželství.
Věra Kovandová
Sdílejte článek, než ho smažem
