Zdroj: Shutterstock
Od popálenin horkou kávou z fast foodu až po legendární „sušení“ kočky v mikrovlnce – takové extrémní případy prý často končí požadavky na vysoké odškodné. Ve skutečnosti je ale většina těch absurdně popisovaných historek od reality dost vzdálená.
Kdo by neslyšel o ženě z USA, která se divila, že se opařila čerstvou kávou. V online světě se stala symbolem „americké přecitlivělosti“ a terčem pohoršení nad intelektuálními schopnostmi běžného Američana.
Skutečnost je ale trochu jiná. Poškozenou spotřebitelkou byla 79letá Stela Liebecková, která si v takzvaném drive-through zakoupila kelímek kávy. Řídil její vnuk, který po převzetí objednávky zaparkoval vozidlo na parkovišti, aby si mohla do kávy přidat cukr a smetanu. Auto nemělo držáky nápojů, tak si Američanka umístila kelímek mezi kolena a víčko otevřela. Při této operaci vylila obsah kelímku na svá stehna, čímž si způsobila vážná poranění.
Výsledkem byly popáleniny třetího stupně, transplantace kůže, osmidenní hospitalizace a následná dvouletá léčba. Jako kompenzaci žádala 20 tisíc dolarů, přičemž zhruba polovinu z této částky činily náklady vynaložené na akutní léčbu, zbytek pak na navazující péči. Řetězec v reakci nabídl 800 dolarů.
V soudní při argumentoval advokát Liebeckové tím, že McDonald’s podle interních instrukcí prodával kávu o teplotě 82–88 °C. To bylo nejen více než v řadě jiných podniků, ale také kvůli tomu došlo k velmi rychlému vzniku popálenin. Podle důkazů, které advokát prezentoval, káva o teplotě 88 stupňů způsobí popáleniny třetího stupně za tři sekundy, zatímco káva o teplotě 82 stupňů za 10 až 12 sekund a nápoj o teplotě 71 stupňů dokonce až za 20 sekund. To by poškozené spotřebitelce dalo dostatek času, aby polité oblečení sundala dříve, než by závažné popáleniny vznikly.
V soudním řízení se také objevily důkazy o předchozích stížnostech spotřebitelů, kteří se rovněž kávou popálili. McDonald’s na tyto stížností nereagoval konkrétním opatřením, které by zamezilo podobným případům do budoucna, i proto soud nakonec došel k závěru, že si řetězec počínal nedbale a na vzniku újmy se podílel z 80 %.
Soud nakonec paní Liebeckové přiznal náhradu újmy ve výši 160 tisíc dolarů a zároveň přiznal i takzvanou sankční náhradu škody ve výši 480 tisíc dolarů (porota původně požadovala 2,7 milionu jako sankční náhradu škody odpovídající tržbám za prodej kávy v řetezci McDonald’s za dva dny). Při odvolacím řízení došlo k mimosoudní dohodě, jejíž podrobnosti nejsou známy.
V návaznosti na příběh Stely Liebeckové se objevilo několik dalších případů, které rovněž skončily u soudu. Řetězce rychlého občerstvení na základě těchto zkušeností povětšinou začaly používat kelímky z pevnějšího materiálu a čitelnější varování o vysoké teplotě nápoje. Některé z nich také přistoupily ke snížení teploty prodávané kávy.
Reklamy na pivo Bud Light z devadesátých let lákaly na tropické pláže, krásné ženy a bezstarostnou zábavu. Právě tyto „dokonalé“ obrazy přivedly v roce 1991 jistého Richarda Overtona k soudu. Tvrdil, že spoty jsou klamavé, protože slibují životní styl, který pivo ve skutečnosti nezajistí.
Podle něj reklama vyvolávala falešná očekávání, způsobila mu duševní újmu i finanční škodu, a proto požadoval od výrobce, společnosti Anheuser-Busch, odškodné přes 10 000 dolarů.
Soud však žalobu označil za neopodstatněnou. Uvedl, že reklamy Bud Light patří do kategorie takzvaného puffingu – tedy reklamního přehánění, které není právně postižitelné, protože rozumný spotřebitel chápe, že tropický ráj a krásné ženy nejsou doslovným slibem výrobce. Overton se snažil později svůj postup obhájit tím, že chtěl upozornit na vliv podobných reklam na děti a mladistvé, ale ani tento argument soud nepřesvědčil.
Případ tak skončil jako další ukázka hranice mezi marketingovým přeháněním a skutečnou klamavou reklamou: hranice, která bývá pro spotřebitele i právníky často stejně kluzká jako mokrá láhev piva z televizní reklamy.
Klamavý marketing byl terčem zájmu i v případu hromadné žaloby proti výrobci energetických nápojů Red Bull. Případ přitom nelze označit za obžalobu standardního přehánění běžného v reklamních kampaních.
Slogany typu Red Bull vám dává křídla a vizuály s výkonnostní symbolikou měly podle žaloby vytvářet dojem vědecky podložených nadstandardních účinků – například zvýšení koncentrace, rychlejší reakce nebo fyzickou i mentální výdrž. V realitě ale nápoj obsahuje podobné množství kofeinu jako běžná káva, bez prokazatelných „křídel“.
V roce 2014 společnost Red Bull souhlasila se smírným vyrovnáním ve výši 13 milionů dolarů, přičemž každý spotřebitel, který si produkt zakoupil v určitém období, mohl žádat 10 dolarů v hotovosti nebo voucher v hodnotě 15 dolarů na další nákup. Firma přitom vinu výslovně neuznala, ale zavázala se k úpravě marketingové komunikace, aby nevzbuzovala klamná očekávání.
Případ se stal symbolickým precedentem. Ukázal, že i „poetické“ reklamní slogany mají své hranice, pokud spotřebitele přesvědčují o účincích, které nemají žádný vědecký základ.
Voděodolnost mobilních telefonů se stala dalším z případů, kdy se hranice mezi marketingem a realitou setřela. V roce 2020 uložil italský antimonopolní úřad společnosti Apple pokutu ve výši 10 milionů eur za klamavou reklamu na odolnost iPhonů vůči vodě.
Apple ve svých kampaních prezentoval modely iPhone 8 až iPhone 11 jako zařízení, která vydrží ponoření do vody až do hloubky čtyř metrů po dobu 30 minut. Tato tvrzení však vycházela z laboratorních testů provedených v destilované vodě – tedy za zcela ideálních podmínek, které se s běžným používáním v reálném světě nedají srovnat.
V praxi si ale spotřebitelé stěžovali, že iPhone po kontaktu s bazénovou, mořskou či obyčejnou vodou z kohoutku přestal fungovat. Reklamace ovšem Apple systematicky odmítal s tím, že záruka se na poškození kapalinou nevztahuje. Úřad proto dospěl k závěru, že firma uváděla spotřebitele v omyl – nešlo sice o přímou lež, ale o zamlčení zásadních okolností, které měnily význam sdělení.
Apple nakonec zaplatil pokutu ve výši 10 milionů eur a musel upravit reklamní komunikaci, aby byla přesnější.
A znáte ten „hororový“ příběh o ženě, která se pokusila usušit svého domácího mazlíčka v mikrovlnné troubě a poté vysoudila odškodné za chybějící varování v návodu?
Tak to se ve skutečnosti nikdy nestalo. Respektive buďme přesní – bohužel ne, že by se nikdo o takovou hrůzu nikdy nepokusil, ale nikdo za to nevysoudil odškodné kvůli chybějícímu varování výrobce. Naopak si vysloužil trest za týrání. Přesto tento hoax koluje po světě celou řadu let – často s obměnami, kde se střídá kočka, pudl či jiný nešťastný mazlíček.
Tento příběh patří mezi nejrozšířenější městské legendy o údajné „americké hlouposti“ a přehnané ochraně spotřebitelů. Právě jeho popularita ale dobře ilustruje, jak snadno se fikce může proměnit v realitu, pokud do ní zapadá naše představa o soudních absurditách.
Další z legendárních historek, které se dodnes vydávají za skutečné soudní případy, vypráví o Američanovi (někdy o ženě), který si během jízdy karavanem zapnul tempomat, vstal od volantu a šel si dozadu uvařit kávu. Vozidlo samozřejmě sjelo ze silnice a havarovalo. Následně měl řidič zažalovat výrobce, protože v návodu údajně nebylo uvedeno, že „tempomat nenahrazuje autopilota“.
Příběh se začal šířit v 90. letech – původně v řetězových e-mailech a bulvárních článcích – jako údajný důkaz americké „žalobní posedlosti“ a hlouposti spotřebitelů.
Mezi další městské legendy, které se dodnes objevují v článcích o absurdních soudních sporech, patří historka o zloději, který si měl podle popisu vysoudit odškodné poté, co se zranil při vloupání.
Podle verzí tohoto příběhu měl údajně spadnout ze střechy domu, kde se snažil vloupat, nebo být kousnut psem, zatímco se snažil ukrást majetek. Následně měl údajně zažalovat majitele domu a požadovat odškodné za zranění, protože nebylo zajištěno bezpečné prostředí.
Ve skutečnosti žádný takový soudní případ nikdy neexistoval. Příběh se poprvé objevil v 70. a 80. letech v tiskovinách a později se šířil e-mailem a internetem, často jako „důkaz“ americké právní absurdity.
Ovšem existuje skutečný případ Thomase Bucketta z Velké Británie, který spadl ze střechy školy, na kterou vnikl neoprávněně, a utrpěl vážná zranění. Jeho rodina se sice snažila získat odškodné od radnice, která školu spravovala, soud ale jeho nárok zamítl právě kvůli neoprávněnému vstupu mladíka.
Pavla Adamcová
Sdílejte článek, než ho smažem
