Zdroj: Shutterstock
Vzácné mince můžeme rozdělit do dvou skupin. Buď je jich málo, tedy se jich málo vyrazilo (nebo u starších málo dochovalo, na to je ale euro mladá měna). Nebo jich je málo, protože se mezi lidi dostaly vlastně omylem – jde o zkušební ražbu nebo ražbu s vadou.
Klasická ukázka chyboražby je hned z prvních dní eura, z roku 2002. Mince na sobě má vyraženou hodnotu 1 cent, ale ve dražbě se prodala za 6600 eur. Tedy za šestsetšedesáttisíckrát víc.
Nebo za třistatřicettisíckrát víc? Těžko říct. On je to totiž víc dvoucent než cent: je ražený z plíšku na dvoucent, je tedy velký jako dvoucent, na lícní straně má jako všechny italské dvoucenty motiv někdejší turínské synagogy Mole Antonelliana.
Jenže na rubovou stranu dopadlo razidlo, které minci přiřklo nominální hodnotu centu jednoho.
Když se taková mince objevila – v sadách mincí, které se daly koupit, ještě než se eurem začalo platit – začal poplach. Jednak v mincovně, která se snažila zjistit, kolik takových kusů jí mohlo utéct, jednak u italské finanční policie – a pak se taky horečně začala snažit i jedna aukční síň, které se nakonec podařilo získat šest chybně vyražených kusů.
Záhy jí ale byly zabaveny a až po jedenácti letech (!) rozhodl soud, že nejde o padělky, které by úřady měly právo konfiskovat, ale o chyboražby. Brzy na to majitelé jednu z mincí nabídli v dražbě s vyvolávací cenou 2500 eur. Vyšplhala na zmíněných 6600 eur.
Chyboražba: plíšek dvoucentrový, líc dvoucentový, rubová strana s nominálem jednocentová
Kolik mincí z pokažené série přišlo do oběhu, se neví. Odhaduje se to na několik desítek, možná 100, nepočítaje v to asi 30 kusů, které zbavila Guardia di Finanza.
Takové omyly se v mincovnách stávají: máme třeba eurocenty se dvěma rubovými stranami. Nebo naopak se dvěma lícovým. Právě takový francouzský eurocent jsme viděli v nabídce online numismatického obchodu, a přestože byl ve vysloveně mizerném stavu, nabízeli ho za téměř 1000 eur; za prakticky stejnou cenu byl docela zachovalý dvourubý dvaceticent.
K tomu můžeme přidat různé zmetky, které nějak prošly přes kontrolu: mince, kde razidlo netrefilo dobře plíšek a nechalo třeba na jedné straně širší a na protější užší okraj. Bimetalické mince (to jsou ty, co mají jako naše padesátikoruna vnitřek a okruží z různých materiálů), kde si nedobře sedl vnitřek mince a okruží. Bimetalické mince, které vůbec nejsou bimetalické, protože okruží i střed jsou nedopatřením ze stejného kovu, a tak dále.
Chyboražby mají jednu výhodu: poznáte je docela snadno. Jakou mají cenu, to si nechejte poradit, ale u euromincí byste mohli mít na pár tisícovek štěstí.
Pak jsou tu mince, které jsou vzácné, ačkoli jsou v pořádku. Prostě se jich udělalo málo.
Situaci začínajícím sběratelům komplikuje, že každá země eurozóny si může razit a razí svoje mince, se svým aversem. A že někdy námět obmění nebo vymění. A že kromě zemí eurozóny si svoje mince můžou razit ještě čtyři další země, kde se eurem platí: Andorra, Monako, San Marino a Vatikán.
Přirozeně se vemlouvá myšlenka, že právě malé země budou vydávat málo mincí – a ty pak budou vzácné.
Nejčastěji je to tak, že malá země skutečně řadu let vydává mince jen v malém množství, do setů pro sběratele. Tyto sady mají garantovanou kvalitu (nebo superkvalitu) a stojí víc, než by odpovídalo nominální hodnotě. V oběhu je samozřejmě běžně nepotkáte.
A pak jednou za čas taková země udělá výjimku a nechá si narazit pořádnou várku mincí. Třeba San Marino sice nevydává svoje mince každý rok. Ale když už, tak to jsou zpravidla náklady aspoň ve stovkách tisíc kusů nebo rovnou v milionech. Podobně to má i Andorra a Monako.
Sede vacante: stolec se uvolnil. Takhle jeden stát upozornil, že právě nemá hlavu. Vatikánské euro z roku 2005.
Abychom uzavřeli čtveřici států, které sice nejsou přímo členy měnové unie, ale mají s ní domluveno, že jednak budou eurem platit a jednak můžou vydávat vlastní euromince, musíme ještě pohovořit o Vatikánu.
S výjimkou padesáticentů, které mívají ve Vatikánu někdy náklady i milionové, se mince do oběhu moc nedávají. Takže cokoli jiného než padesáticent najdete, je aspoň trochu vzácné. A případné sbírání si můžete i užít, protože Vatikán už má na běžných oběžných mincích pátý motiv.
Na prvních vatikánských mincích byl papež Jan Pavel II., na třetích papež Benedikt XVI. Mezi nimi Vatikán nechal v roce 2005 vyrazit mince s motivem svatého stolce: sede vaccante, psalo se na nich, ta židle je volná. Po Benediktovi přišel na stolec i na mince současný papež František II., který ale rozhodl, že napříště už bude na mincích jenom vatikánský erb. Tím asi legrace končí.
I mince některých větších zemí můžou být docela dost vzácné. takovým případem jsou drobné mince – jedno- a dvoucentovky – ražené v zemích, kde se v obchodech zaokrouhluje na pěticenty.
Je to třeba Finsko, tam se centové a dvoucentové mince razí ročně jen v desítkách tisících kusů. Zase spíš jen pro potřebu sběratelů, kteří si kupují celou sadu mincí z daného roku.
Finský lev na turecké šavli. Tenhle finský eurocent ještě vzácný není. Pochází z doby, kdy se ve Finsku ještě neazokrouhlovaly nákupy na pěticenty, a drobné se razily každý v milionových nákladech. Tajímavé to začíná být od roku 2014 dál
Podobně i Nizozemsko, kde se nákupy v obchodech zaokrouhlují stejným způsobem, vydává nejmenší mince už jen do sad pro sběratele. Stejně jako Irsko, Itálie, Belgie nebo Slovensko a Litva, kde se na pěticenty zaokrouhluje od poloviny roku 2022.
Není moc pravděpodobné, že byste se s takovou mincí setkali jen tak. Sběratelé si většinou radši sady drží pohromadě. A že by snad někdo tyhle mince pouštěl do oběhu?
Mimochodem, proč se vlastně chytilo tohle zaokrouhlování? Důvod je stejný, jako má naše zaokrouhlování na celé koruny spojené s koncem haléřových mincí: výroba takových mincí přijde na mnohem víc je hodnota mincí. Prostě se to nevyplatí. Může se ale vyplatit projít krabičky, kam jste staré haléře dali dětem na hraní: Zbyly vám haléře? Jak poznat vzácné desetníky a dvacetníky.
Padesátilibrovka ze severoirské Ulsterské banky. V obchodech ji moc nepotkáte, ale je to finalista soutěže o nej bankovku.
Zmiňované Finsko ovšem dává v posledních letech do oběhu vůbec málo mincí. Důvod je ten, že v obchodech se hotově platí jen něco přes čtvrtinu nákupů, tedy podle dat z loňska. O dva roky dřív to byla dokonce ani ne pětina nákupů, to ale ještě mohlo mít co do činění s covidem.
Jsou ale země, které peníze nevydávají ani tak k placení, ale jako suvenýry a sběratelské předměty. Dokonce si je můžete s pořádným příplatkem objednat na dálku – to jsou třeba některé z liber, které vydává Spojené království. Například ty z ostrova Man jsou fakticky víc k tomu, aby se vydělávalo na jejich prodeji turistům a sběratelům než k placení.
O to pěknější se ale pak ty peníze někdy dělají. Často je najdeme mezi finalisty soutěže o nejhezčí bankovky:
Speciální kategorie, která laikům ještě víc komplikuje možnost vyznat se ve vzácných eurech, jsou pamětní dvoueurovky.
Nenechte se zmást tím, jak fungují pamětní mince, které připravuje Česká národní banka. Ty v oběhu nepotkáte. Jsou to sice zákonná platidla, ale nikdo s nimi neplatí. Dělají se z drahých kovů a prodávají za mnohem víc, než jaký je jejich nominál. Například nejbližší emise, která nás čeká, je stříbrná stovka s motivem nejvyššího státního zastupitelství. Obchodníci ji v předprodeji nabízejí za cenu někde mezi 500 a 600 korunami.
Pamětní dvoueurovky jsou ale zvláštní hybrid. Jsou jak pamětní, tak zároveň oběžné.
Každý stát, který eura vydává, může až dvakrát ročně nechat vyrazit dvoueurovky, které na národní straně budou mít speciální motiv. Plus se nadto můžou udělat pamětní dvoueurovka evropská, společná pro všechny státy – to se stalo zatím pětkrát. Tyhle mince jsou stejné na lícní straně, ale stejně vypadá i strana s nominálem: jen nápisy jsou ve státních jazycích jednotlivých zemí.
Různé státy přistupují k pamětním mincím různě: některé je razí ve velkém množství, které normálně pustí do oběhu. Možná si vzpomenete, měli jsme v Česku taky takovou. V roce 2000 se razily desetikoruny a dvacetikoruny se speciálním „mileniálním“ motivem. Někdy, když lidé na takovou minci narazí, myslí si, že je vzácná. Není. Paradoxně je mnohem vzácnější její obyčejná sestra se stejným vročením: těch „speciálních“ se v roce 2000 narazilo veliké množství, obyčejných proti tomu jen málo. Víc jsme o tom psali tady: Nemáte v peněžence poklad? Jak poznat vzácné koruny.
Některé státy ale dávají u pamětních dvoueurovek přednost malým sériím, které se prodávají jen ve výborné nebo perfektní kvalitě, s přirážkou, pochopitelně.
A tyhle kousky časem můžou pěkně vyrůst na ceně.
Protože je ale sběratelství vášeň, vzpouzí se jednoduché logice. Není to tak, že by mince, kterých je nejmíň, byly automaticky nejžádanější, nejpoptávanější, a tedy nejdražší.
Krásně je to vidět na příkladu mincí z Monaka, kde si na malosériovou produkci pamětních dvoueurovek potrpí.
Zkuste hádat, za kterou jsou dnes kupci ochotni dát nejvíc? Není to ta s nejnižším nákladem, naopak. Důvod je jednoduchý: města a hrady nevyvolávají tolik emocí jako slavné herečky. A už vůbec ne v Americe, odkud se mince s Grace Kellyovou objednávaly ve velkém. Ostatně vzpomeňte si, jak šly na dračku pseudobankovky s Karlem Gottem: Mein Gott! Cena bankovky vyskočila na 15 tisíc. Experti kroutí hlavou.
Přehled nejcennějších pamětních dvoueurovek najdete v galerii:
Gabriel Pleska
Jakou cenu má vaše nemovitost?
Získejte na pár kliknutí jediná certifikovaná data o realitním trhu a rozhodujte se na základě správných informací.
Sdílejte článek, než ho smažem
