Zadavatelem záhadných billboardů s arabskými nápisy se ukázal být Člověk v tísni. „Cílem je vyvolat debatu s veřejností, zda je dobré pomáhat lidem v zahraničí,“ ohlásil Jan Mrkvička.
Přeložíme si to: „Máme minimální sdělení, zato maximální touhu přitáhnout pozornost. Udělali jsme kvůli ní něco, co nedokážeme obhájit, nebo třeba jenom vysvětlit. Těžko říct, jestli jsme nad tím vůbec přemýšleli. Nemáme jasnou představu, jaké následky by to mohlo nebo mělo mít. Tak nás nepruďte, pokud to dopadne nějak jinak. Nebo vlastně jakkoliv.“ Přesně to fráze vyvolat debatu znamená, jak už ukázali předchozí vyvolavači debat:
Místostarosta městské části Brno – Bohunice Milan Hrdlička v říjnu přirovnal migranty k nenažraným slimákům. Ale netahejte ho za slovo: chtěl jen „otevřít diskuzi.“ (O migraci se tu poslední dva roky vůbec nediskutovalo, tak díky, že můžem!)
Miloš Zeman křivě nařkl Ferdinanda Peroutku ze sympatií k Hitlerovi. Jenže to není důležité. Důležité je, „že se otevřela debata o jedné z nejostudnějších stránek našich dějin.“ (A co je vlastně na druhé republice ostudného? Strana národní jednoty jen otevřela diskuzi o zeštíhlení demokracie.)
Výtvarník Ondřej Bělica v květnu diamantovým lanem odřízl roh pohraniční pevnůstky. Chvíli to vypadalo, že má nějaký mladý umělec kuráž nastrouhat národní fetiš – jenže pak to začal hrát do autu na ovčáčka: chtěl „otevřít debatu“ o tom, jak s pevnostmi „nakládat a využít je.“ (Ještě že Kurt Cobain stihl dřív umřít než vysvětlit, že Smells Like Teen Spirit měla otevřít mezigenerační dialog.)
Když si to tak rekapituluju, milí otevírači diskuzí, nejste překvapivě často paradoxně zaskočení tím, že vaše výroky a činy diskuzi opravdu vyvolaly? A když už vás mám takhle na drátě – fakt máte pocit, že je otevřených diskuzí málo?
Podle Googlu se už u nás diskuzí otevřelo 23 500 a k tomu 4380 debat, vyvolalo se jich 13 700 a 2470, zahájilo 5610 a 1600. Vedeme diskuzi o Andreji Babišovi, Miloši Zemanovi, prezidentských kandidátech, samotné přímé volbě a rozděleném národu, o 17. listopadu, levné práci a sexuálním obtěžování. Dokonce vedeme diskuze za jiné státy: o americké politické korektnosti, německé imigrační politice a norské podpoře elektromobilů.
Mohl by to být fajn export, jenže z třísměnného diskuzního provozu lítají zmetci. Kdy jste si naposled u nějaké diskuze řekli, že byla intelektuálně povznášející a někam vás posunula – že bylo dobře, že proběhla? I výměny názorů předních publicistů v poslední době připomínají filmy Yorgose Lanthimose, ve kterých se postavy celou dobu navzájem týrají, aniž by to dávalo zřejmý smysl. Utrpení končí teprv ve chvíli, kdy Jan Macháček s klením odkráčí nebo když naopak někam dorazí Martin Jaroš konstatovat, že mají pravdu obě strany.
Co v Česku opravdu chybí, nejsou další diskuze – ale lidi, kteří by dokázali uzavřít ty staré. Publicisti a umělci, kteří mají nejenom téma, ale i postoj, který se nebojí obhajovat. Politici s mandátem prosadit konkrétní věci. Neziskovky, které peníze na kampaň za otevření diskuze o pomoci lidem v zahraničí rovnou pošlou lidem do zahraničí, protože diskuzi uzavřelo založení Společnosti národů před sto lety.
Pokud nevíte, jak na to, inspirujte se tímhle sloupkem, který přesvědčivě a definitivně vyhlásil, že kdo se schovává za „otevírání diskuze“, je dacan. Netřeba o tom dál debatovat, vyřešeno, tečka.
Sdílejte článek, než ho smažem
