Člověk-šváb? Čím to, že Andrej Babiš přežije všechno

Ministr financí, místopředseda vlády a předseda ANO Andrej Babiš přečkal jen za poslední půlrok dva skandály, jaké ještě nedávno dělaly z premiérů a volebních lídrů nezaměstnané.

Stanislav Gross nedokázal v roce 2005 přesvědčivě vysvětlit, jak se s manželkou zvládli složit na byt za čtyři miliony. Konečná. Miliardář Babiš letos v březnu nedokázal přesvědčivě vysvětlit, jak je možné, že o Čapím hnízdu vždy mluvil jako o svém projektu a svém nejlepším nápadu, a přitom farma zároveň získala padesátimilionovou evropskou dotaci určenou malým a středním firmám. Jedeme dál a čeština je bohatší o frázi „nějaká firma z holdingu“.

Mirek Topolánek v roce 2010 neobratně zauvažoval, jestli pod tlakem dřív ucukne Žid, nebo gay. Znovu konečná. Minulý týden Babiš neobratně zpochybnil, že by byl tábor v Letech, ve kterém zemřelo 326 vězňů a ze kterého se deportovalo do Osvětimi, koncentrační. Znovu jedeme dál a čeština je bohatší o nonšalantní hlášku „šup a byl tam“. (Vávra se Šteindlerem se musí tlouct do hlav, že je to nenapadlo první.)

Když už porovnáváme výkony Babiše a jeho předchůdců, zkusme si ještě představit, že by se elektronickou evidenci tržeb pokoušel živnostníkům vnutit Jiří Paroubek. Mezi vajíčky by se na něj snesl patrně i nějaký ten šutr, dlažební kostka, psací stroj.

Ale Babiš nic. Jako by byl z teflonu. Po prezidentovi je přes mírný pokles popularity stále druhým nejdůvěryhodnějším politikem a z lodi ANO se na plavbě k volebnímu vítězství neozývá jediný vzpurný hlásek. Co se změnilo?

I Ovčáček se má co učit

Za prvé: spolustraníci Grosse a Topolánka věděli, že předsedové přicházejí a odcházejí a že tím, kdo má nakonec poslední slovo o jejich schopnosti splácet hypotéky, jsou voliči. V případě ANO něco takového neplatí. Andrej Babiš se nezodpovídá svým spolustraníkům, ale oni jemu. Nefungují ve vztahu kolega-kolega, bratr-bratr nebo soudruh-soudruh jako ve stranách vybudovaných zezdola, ale ve vztahu lenní pán-vazal. Proto na zlehčení romského holokaustu, jaké si donedávna dovolil jenom Tomio Okamura, veřejně nereagovali ani dvě jindy pravdoláskařské tváře ANO, ministr spravedlnosti Robert Pelikán a brněnský primátor a místopředseda strany Petr Vokřál.

Za druhé: novináři už nejspíš přišli o schopnost končit kariéry předsedů vládních stran. Nejčtenější z deníků, které se označují za seriózní, se skandálům svého majitele nevěnuje skoro vůbec. Ten poslední odbyla Mladá Fronta Dnes 3. září krátkou zprávou s krotkým titulkem Práce pro Romy? Babiš se kaje a dvěma dopisy čtenářů o dva dny později, ve kterých se píše, že Babiš není popírač holokaustu a že udělal chybu politickou, ne věcnou (sic).

Protibabišovská média jako Reflex a Echo mají naopak standardně nasazený tak hysterický tón, že je v důsledku úplně jedno, co Babiš dělá. Definitivní konec naší svobody a soukromí plus diktatura Anofertu, neomarxistů, Bruselu anebo všech dohromady přichází už několik let každý týden. Připomíná to ten komiks Rychlých šípů, ve kterém výrostci na koupališti tak dlouho provokovali křikem o pomoc, až se jeden z nich opravdu utopil, protože jeho volání nikdo nebral vážně.

Za třetí a nakonec: Babišovo nadání tvářit se jako ublížený jelimánek a zároveň schopnost jeho marketingového týmu cokoliv zahrát do autu jsou dohromady darem od Boha. Zatímco jiný velikán post-truth politics, Jiří Ovčáček, se v Peroutkovi hňácá druhým rokem, na Babišově facebooku se pár desítek hodin po trapásku s vyvražďováním Romů začala řešit jeho masarykovská bradka. Kdyby Babiš ráno dřepl na hrob Milady Horákové, vykálel se tam do svatováclavské koruny a utřel se Haškovou zlatou z Nagana, večer už sbírá lajky za fotku s Krajčem a lidi pod ní nadávají na Kradouska.

Andrej Babiš za pouhé tři roky ve vrcholné politice prokázal nejsilnější schopnost přečkat jakýkoliv výbuch ze všech porevolučních politiků. Říká se, že pokud by nějaký živočich přežil jadernou válku, byli by to švábi. Představuju si, jak se Babiš vysouká z ruin ministerstva financí a začne si švábům na troskách Prahy stěžovat, že ho ti blbečci pořád vytrhávali z kontextu.

Sdílejte článek, než ho smažem