Začínal na českých jezerech, v sedmnácti poprvé závodil na moři. Zhruba v té době zjistil, že by se chtěl jachtingu věnovat profesionálně, jezdit velké regaty. Jenže – loď stála milióny. Pro Milana Koláčka, nejúspěšnějšího českého sólového jachtaře, ale nešlo o zásadní problém: postavil si vlastní. A hned první závod, který se svojí lodí Follow me absolvoval, vyhrál.
Jak a kdy jste se k jachtingu dostal?
Zhruba v deseti letech. Můj táta tehdy začal stavět loď a já mu pomáhal. Později jsme spolu s bratrem začali jezdit na okruhových lodích. Nejdřív na českých jezerech, postupně jsme se dostali na moře. Nakonec jsem se stal součástí týmu, který reprezentoval Česko v off shore jachtingu [jachting na volném moři pozn. red.]. Pak jsem odešel na zkušenou do Irska, kde jsem pracoval na dvacetimetrové luxusní jachtě, a odtud na Nový Zéland. Tam jsem se dostal ke stavění závodních speciálů. Díky tomu jsem si pak mohl sám postavit loď na Minitransat – závod nejmenších lodí přes Atlantik. V nejmenší třídě sólových jachtařů jsem se pak pohyboval čtyři roky.
Proč jste se rozhodl pro sólový jachting?
Asi proto, že se radši spoléhám sám na sebe. Když udělám chybu, můžu za ni sám, a naopak, když se něco povede, jde o moji zásluhu.
Kdy jste si řekl, že se chcete věnovat jachtingu profesionálně?
Někdy kolem puberty, v době, kdy jsem začal jezdit s bráchou. Nadšení bylo veliké a pořád se zvětšovalo, chtěl jsem víc závodit a víc jezdit na moře.
Jak se člověk vlastně učí plachtit?
Je to podobné, jako když se učíte fotbal. Chodíte na trénink, který má nějakou strukturu, máte trenéra, který vás vede. Tréninky většinou probíhají ve skupině, děláme třeba rychlostní testy nebo trénujeme manévry kolem bójí. Je toho spousta.
Většina laiků vnímá jachting jako zábavu bohatých. Jak to ale vypadá v jachtařské špičce, jde především o lidi, kteří si to můžou dovolit, nebo spíš o sportovce?
Sportovci to jsou určitě, protože jachting je dost fyzicky náročný. Peníze jsou ale potřeba, to nepopírám. Jsou firmy, které se v jachtingu pohybují řadu let a samy si vybírají závodníky, kteří je budou reprezentovat. Pak je spousta závodníků, kteří si partnery musí hledat. Ale pokud má někdo finanční zázemí v rodině, není to určitě na škodu – jachting není levná záležitost. Rozhodně ale nejde o sport pro snoby. Zvlášť na vrcholové úrovni není pro snobství místo.
Podle čeho se pozná, že má jachtař formu?
Musíte znát perfektně loď, mít dobrou psychiku – když si věříte a říkáte si, že pojedete vpředu, udělá to hodně. V závodech jde o velmi těžké a náročné rozhodování. Sebevědomý člověk je schopný rychle se rozhodnout a jít do toho. Zatímco když váháte, naděláte akorát spoustu chyb.
Jsou závodníci, kteří mají od začátku možnost závodit na moři, ve výhodě?
Určitě je to pro ně snazší, trénují na moři, jsou v tom prostředí odmalička. V Česku trénují děti na jezeře, a když pak poprvé vyrazí na moře, bojují s tím. Já sám jsem poprvé závodil na moři v sedmnácti letech. Byla to taková huráakce, neměli jsme žádný tým, zázemí nebo trenéra, který by nás následoval na lodi. Vyjeli jsme z maríny na dvoumetrové vlny a koukali, co se to děje.
Když jedete závod přes Atlantik, jste celou dobu sám, nebo máte na dohled alespoň konkurenty?
Většinou je člověk úplně sám. Setkání jsou spíš dílem náhody.
Co se vám během takové plavby honí hlavou?
Myslím hlavně na samotný závod. Abych jel co nejrychleji, přemýšlím, jestli mám dobře nastavené plachty a podobně.
Jak dlouho závod trvá?
Závod Transat AG2R, na který se chystám v dubnu, se jede dvacet dní bez mezipřistání a je dlouhý šest tisíc kilometrů. Počítá se čistý čas a vyhraje ten, kdo první dojede.
Příjem nahrazený zaměstnavatelem – fajn, invalidní důchod – je hezké, že máme nějaké jistoty. Ale co si budeme povídat, člověk by měl hrát na jistotu, zvlášť pokud na něm závisí někdo další. Dobré pojištění může být k nezaplacení. Rádi vám pomůžeme vybrat.
Jak je to se spaním? Máte možnost spát v nějakém delším intervalu?
Většinou jde o krátké úseky v rozmezí deseti minut až hodiny. Dohromady se dá naspat tak kolem čtyř až pěti hodin denně.
Musíte asi počítat každé kilo, které do lodi dáte…
Bereme opravdu jen nejnutnější věci – vodu, jídlo, které máme přesně napočítané. Vedle toho vezeme taky nářadí, abychom byli schopní odstranit závady nebo spravit natrženou plachtu. A pak velkou lékárničku, kde jsou léky, šití nebo morfium.
Jak je to vlastně s pomocí – když si ji zavoláte, jste mimo závod?
Jak u kterého závodu. Já jezdím závody, které jsou bez pomoci. Musím být tedy naprosto soběstačný, co se týče zvolení kurzu i opravy lodi. Přivolání lékařské pomoci ale pravidla umožňují. Jenže v praxi se dost často stane, že závodník musí na záchranu dlouho čekat. Když si například Yann Elies zlomil stehenní kost, čekal na evakuaci z lodi dva a půl dne. Bohužel neměl sílu, aby se doplazil k lékárničce, takže strávil celé dva dny při vědomí a bez léků na bolest. Nebo Bertrand de Broc – ten si při závodě v Jižním oceánu ošklivě prokousl jazyk a musel si ho sám na lodi zašít.
Jste v lodi přivázaný? Protože nejhorší, co se asi může stát je, že z lodi vypadnete…
Samozřejmě, pokud je špatné počasí nebo jste na přídi, kde se přelívá velké množství vody, musíte být připoutaný, protože hrozí velké nebezpečí, že vás to spláchne. V takových momentech jde o život. Ve chvíli, kdy vypadnete z lodi, je konec. Jakmile teplota vody klesne pod deset stupňů, začíná to být kritické, jde o menší desítky minut. Pokud se teplota blíží nule, máte asi deset patnáct minut, než upadnete do bezvědomí.
Ještě v devadesátých letech měly lodě IMOCA problémy se stabilitou, překlápěly se a nevracely zpět. Tonyho Bullimora vytáhli z překlopené lodi asi po třech dnech. Raphael Dinelli stál přivázaný na lodi, která se otočila, přišla o stěžeň a pomalu se potápěla. Nezbývalo mu nic jiného než čekat, jak to dopadne. V podstatně na poslední chvíli ho pak zachránil jiný závodník.
Když vidíte na displeji bouři, obeplujete ji nebo kalkulujete s tím, jestli ji můžete projet?
Pokud nejrychlejší cesta vede napříč, tak jedu. Loď je stavěná, aby vydržela ledacos. Samozřejmě když to není nezbytně nutné, je dobré udržet ji vcelku.
Bojíte se v takových situacích?
Když je špatné počasí, mám tolik práce, že si to ani neuvědomuju. Není moc času přemýšlet co by kdyby, snažíte se prostě přežít.
Když se jachta položí, je pak opravdu schopná sama se narovnat?
Předně, spousta lidí si myslí, že plachetnici překlopí vítr. Ve skutečnosti ji překlopí vlny. A ano, loď se sice vrátí nazpátek, ale už není v té nejlepší kondici – třeba jí chybí stěžeň nebo je v ní díra. Nic moc pro závodění.
Ještě pořád si lodě stavíte sám?
Stavěl jsem jenom první. Na velké lodě, na kterých jezdím teď, je potřeba profesionální tým. Na stavbě takové lodi se podílí desítky lidí a jde o desetitisíce hodin práce.
Kolik taková loď stojí?
Nový speciál na Minitransat přijde až na 180 tisíc eur bez daně, takže zhruba pět a půl milionu korun. Figaro, na kterém jezdím dnes, je o polovinu levnější. IMOCA, tedy třída, do které směřuji, stojí zhruba tři až pět milionů eur nová. O generaci starší lodě je možné pořídit cirka za jeden a půl milionu eur.
„Strach mám vždycky. Nesmí být ale takový, aby mě ochromoval. Musí mě stavit do pozoru a udržovat ve střehu. Jednou jsem se propadl do trhliny a držel se nad hlubokou propastí jen na loktech, ale to spíš v člověku hrkne a snaží se z té šlamastiky co nejrychleji dostat. Na Nanga Parbatu na nás zase letěla lavina z výšky sedm a půl tisíce metrů. Když jsem viděl, jak se to na nás valí, tak jsem vlastně taky neměl strach, protože mi bylo jasné, že jsme mrtví.“
Nakolik dají technologie náskok před konkurencí?
Loď samozřejmě hraje velkou roli, současně ji ale musí mít v rukou člověk, který s ní umí. Třeba závody obvykle vyhrávají nové lodě. I zde je ale výjimka. Vincent Riou zvítězil v sezóně 2004/2005 se starší lodí, o generaci starší lodí… Je-li loď ještě starší, nemáte šanci závodit, ale můžete dojet, což se taky počítá. Dojet závod Vendée Globe kolem světa je velký úspěch, za celou historii se ho podařilo dokončit jen sedmdesáti lidem.
Na závod kolem světa se chystáte v roce 2020. Chcete ho dojet, nebo vyhrát?
V první řadě určitě dojet. Dá se předpokládat, že můj čas se bude pohybovat kolem osmdesáti dnů.
Kolik vlastně stojí příprava na takové závody?
Provoz sportovního projektu, který děláme letos a příští rok, stojí 120 tisíc eur ročně. Částka pokryje amortizaci, pojištění, stání lodi, logistiku i přípravy. Pětinu rozpočtu stojí jen plachty. Speciální materiály, speciální technologie. V roce 2018 mě čeká další závod – přípravy na něj trvají čtyři roky a spolkne rozpočet kolem tří a půl až čtyř miliónů eur. Aby všechno fungovalo, je potřeba sestavit tým profesionálů a zaplatit je.
Kolik lidí máte v týmu?
Jádro tvoří osm lidí, všichni profíci ve svém oboru. Každý má na starosti určitou část, od logistiky přes administrativu až po PR. Vedle toho s námi spolupracuje taky pár dobrovolníků. Celkem nás je zhruba patnáct.
Jak na takový závod sháníte peníze?
Většina firem, se kterými spolupracuji, mě podporuje už delší dobu. Většinou jde o lidi, kteří sdílí nadšení pro náš projekt. Samozřejmě potřebujeme velkou firmu, pro kterou bude mít spolupráce význam. Naštěstí se kolem jachtingu pohybují i velké mezinárodní firmy, takže se budeme snažit jednu z nich získat.
Hledáte partnery spíš na českém trhu?
Většinou se snažíme najít několik opravdu silných českých firem a vedle toho také pár velkých nadnárodních korporací, které oslovujeme přes české vedení. Co se týče partnerů, nevěnovali jsme tomu v minulosti příliš velkou pozornost. Soustředili jsme se primárně na projekt a výsledek. Jenže teď už se bavíme o velkém rozpočtu, takže si uvědomuju, že propagace je nezbytná součást toho, co dělám.
Milan Koláček je náš nejlepší sólový jachtař, v současné chvíli jediný, který je schopen se dostat až do světové špičky a držet s ní krok. Má všechno, co musí ti nejlepší mít: je cílevědomý, pracovitý, tvrdý sám na sebe, má potřebné sebevědomí, chuť se zlepšovat, znalosti a dovednosti, touhu vyhrávat a nikdy se nevzdává.
Vendée Globe je unikátní regata: sólo a nonstop závod kolem světa.
Přes 100 000 námořních mil, rychlosti dosahující až ke 40 uzlům (74 kilometrů v hodině) a vlny vysoké i 16 metrů.
Více: http://milankolacek.eu
Spoustu peněž stojí jen loď, máte ji pojištěnou?
Samozřejmě, existují přímo pojišťovny, které se na tenhle segment specializují. Když jedete v jednom nebo dvou lidech, je pojištění výrazně dražší, než když si pojistíte loď, na které je posádka a nezávodí se. Konkrétní částky dost souvisí s ohodnocením lodi. Pojistka lodi ceněné na dva miliony korun je 130 tisíc. Obecně se dá říct, že jde o sedm až osm procent ceny lodi.
Když se něco stane, máte jistotu, že pojišťovna škodu zaplatí bez ohledu na to, co se stalo, nebo zkoumá příčinu?
Většinou řeší už záchranu lodi. Pokud se ví, kde je, zaplatí pojišťovna záchrannou akci, plus pošle experta, který vyčíslí škody. Stejně tak, pokud se loď nenajde, zaplatí její cenu.
Musel jste už takovou věc řešit?
Řešil, ale pojišťovna naštěstí škodu uhradila. Pronajal jsem svoji loď jinému závodníkovi, který ji opustil, a loď jedenáct dní putovala po moři, než se dostala k pobřeží, kde se nám ji podařilo zachránit.
Jaké jsou vaše plány do budoucna, jak dlouho se dá dělat jachting na profesionální úrovni?
Závodění se můžu věnovat klidně do padesáti. Potom bych rád předával své zkušenosti dál…
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
