Slatiny. Slum v srdci Prahy

Petra Dlouhá | rubrika: Reportáž | 29. 6. 2015 | 2 komentáře
„Před válkou se do vašeho rajonu odvažovali policisté jen na koních, a vždy ve dvou!“ hřímá od tabule učitel Igor Hnízdo. My jdeme po svých, bez uniformy, bez koně. Vyzbrojeni krabičkou cigaret v kapse. Nesmrtelná kolonie Slatiny. Revír výrostků z Obecné školy, slum uprostřed Prahy, se nepodařilo zahubit žádnému režimu. Život tu svérázně tepe dál.
Slatiny. Slum v srdci Prahy

Předehra, o pár týdnů dřív. „Vítejte v Riu de Janeiru uprostřed Prahy. Taxikáři sem odmítají po soumraku jezdit, pomoci se tu nedovoláte,“ vykládá Petr Ryska, průvodce a autor projektu Praha Neznámá. Je velikonoční pondělí 2015, chumelí. Petr pořádá komentovanou vycházku po Slatinách pro asi dvacet nadšenců. Na chvilku vypínám diktafon a zahřívám ruce v kapse. Petr nasadí kapuci. Mezi předčítáním úryvků z Karla Čapka, který kouzlo Slatin objevoval pětaosmdesát let před námi, utrousí, že tak ošklivé počasí tu ještě nezažil. „Dneska to bude teprve zážitek, ta syrovost,“ libuje si.


Inspirovali nás

Petr Ryska: Praha Neznámá

O pražských čtvrtích a zákoutích mluví s nakažlivým nadšením. Petr Ryska vás provede chudinskou kolonií uprostřed Prahy, honosnou Ořechovkou i historickým Novým světem. Ukazuje metropoli jinak. Prahu prozkoumává od dětství. Pěšky prochodil všech 112 čtvrtí. Před dvěma lety založil blog Praha Neznámá a začal se o poklady odkrývané pod konvenční maskou metropole dělit. Z blogu se stal web. A z Petra Rysky průvodce – nadšenec, který po večerech a o nedělích ukazuje Pražanům tvář města z nového úhlu pohledu.

Petr Ryska

Čekání na Rosenheima

Znovu se do Slatin vracím o pár týdnů později. Slunný jarní podvečer. Tentokrát už bez Petra, ale samozřejmě ve dvou, jak jinak; sama bych se neodvážila. Přicházíme Elektrárenskou ulicí. Jako byste ve vzduchu ucítili závan minulosti, záchvěv čehosi důvěrně známého. Ale marně z hlavy dolujete odkud. Tam na rohu stával zmrzlinář. A ten činžák… Jasně, tam bydlel Tranďák. A tuhle hospodu kluci vykouřili, aby táta Hrušínský přestal mastit karty a šel domů. Dějiště Obecné školy. Filmové i skutečné. Zdeněk Svěrák do ní opravdu chodil. V přízemních pavilonech se už dvacet let neučí. Je z nich squat.

Obložení z hnědých prken oprýskané. Areál obehnaný pletivem. Díru najdete snadno, není tu náhodou – řez je veden vodorovně a pak kolmo dolů, s chirurgickou přesností. Pro průměrnou postavu akorát. Protahujeme se dovnitř. A jsme tam. Území nikoho, ale rozparcelované na mikrosvěty, každý pavilon je obydlen. První je otevřený. Nápis na dveřích křičí Táhni! Nejsme doma. Nedáme si říct, opatrně vcházíme. Nedávno tu hořelo. Po Rosenheimově lavici ani stopy. V první místnosti špinavý gauč zasypaný odpadky. V druhé uprostřed marastu i běžnější vybavení: postel, šampon, na věšáku helma na kolo. Na ohořelém trámu visí růžový telefon. Dětská hračka – někdo tu má smysl pro humor. Ať je to, kdo je to, dneska není doma. Čekat na něj nebudeme.

Třináct vrahů

Prolézáme dírou v plotě ven. Přeběhneme most přes železnici. A jsme ve Slatinách. Prvorepubliková kolonie leží na pomezí Michle, Strašnic a Záběhlic. Kousek od centra Prahy, přesto dokonale oddělená od zbytku světa. Nepřístupná – ve všech smyslech. Vede sem jediná příjezdová cesta. Odjakživa lákala kriminální živly.

V hlavě mi zní vyprávění Petra Rysky. Dvacátá léta minulého století. Republika je teprve děcko, v Praze se horečně staví. Lidé houfně přicházejí hledat obživu, ale činže jsou horentní. Zedníci, řemeslníci a nezaměstnaní se usazují na slatinských polích. „Příbytky stavějí sami. Z použitých cihel, prken, trámů, železničních pražců, dehtové lepenky a papundeklů nebo z opuštěných vagonů. První domek na Slatinách vyroste v roce 1924. Další v čase hospodářské krize zasypou jako lavina celé údolí Slatinského potoka.“ Řada stavení vzniká načerno. Dostanou jen nouzová čísla. V domcích jak pro trpaslíky se tísní celé rodiny. Staví i bourá se živelně – to ostatně na Slatinách platí dodnes.

Táhne to sem galerku. „Mezi místními se traduje, že jednu dobu tu žilo třináct hledaných vrahů.“ Komunisti chtějí chudinskou kolonii – vřed z časů buržoazní republiky – zlikvidovat. „Kdo domek zbourá a ruiny odklidí, dostane byt ve městě.“ Všechno marné, na Slatinách se žije dál.

Varan a koňačka bonzačka

Ze všech stran štěkot. Ostrého hlídače, dva nebo tři tu má snad každý. Ploty důkladně zašpérované, často ozubené ostnatým drátem. Přesto na mě podvečerní Slatiny dýchají zvláštní idylou. Vtom se proti mně vyřítí běsnící psisko. Velké jako kůň, vzteklé jako pes. „Varane! Zpátky!“ Stojím jak zařezaná a modlím se, ať mě Varan neroztrhá na cucky. Přibrzdí, ale nakonec se rozhodne, že si mě ke svačině nedá. Dneska ne. Panička, kyprá blondýna kolem padesátky, ženská od rány, ve Slatinách vyrostla. „Žila tu moje babička, rodiče, teď jsem domek zdědila já,“ povídá, když vleče Varana zpátky za plot. „Jsou to plíce Prahy, já bych jinam nešla.“ I když už kolonka, jak zdejší kolonii říkají, není, co bývala. „Dřív se tu všichni znali, nekradlo se.“ Znovu se mi vybaví vyprávění Petra Rysky – tenkrát místní chodili krást jinam. Za první republiky se tu o pořádek starala domobrana. „Teď sem nalézají bezdomovci, feťáci a kriminálníci. Někteří místní je u sebe nechávají dělat na zahradě za buřt a pivo. A oni přitom obhlídnou terén,“ vykládá starousedlice.

Ji ale nikdo neokrade. „Hlídá soused, je pořád doma. Ten by vám mohl vyprávět…“ A už nás vede přes ulici. „Pane Drnek, paní píše reportáž o Slatinách, odpovíte jí na pár otázek, jo?“ vyjedná bez mrknutí. Starý pán se po chvilce nesmělosti rozpovídá. Je mu třiasedmdesát. Žije tu patnáct let. Domeček, dřevěnou chatičku, postavil vlastníma rukama. „Ale všechno legálně, mám na to štempl,“ hájí se preventivně. Pozemek má v nájmu. Když si ho vyhlídnul, bylo na něm smetiště. Tenkrát se tu ještě stavět smělo, dneska už úřad povolení nevydává. Když chtěl pan Drnek přistavovat (bez štemplu), naprášila ho koňačka, co jezdila s kočárem na Staromák – z maringotky opodál. Takže brzy boural. „Dělala tu zle, intrikovala, pak utekla někam do západních Čech.“ Na památku zůstal panu Drnkovi flastr za nelegální odběr elektřiny. Bonzovala, jak mohla.

Jiná sousedka – nechci jmenovat, ale bydlí támhle za rohem – na něj brala pistoli. „Je trochu mešuge. Šedesátiletá bába a pořád honí chlapy na Karlíně.“ Jedna z těch, která u sebe za bakšiš nechává nádeničit novodobé obyvatele Slatin – nelegály a bezdomovce, kteří zabírají opuštěné přístřešky nebo na zbořeništích z plachet, krabic a kůlů budují nová provizoria.

Na výpravě do chudinské kolonie

Z výpravy přinášíme samozřejmě také řadu fotografií. Nebylo naším cílem fotit bídu – ani by to nebylo fér, řada lidí v někdejší kolonii žije život středních vrstev. A o to šlo. O atmosféru houževnatosti, s jakou se tu lidé brali a berou o svůj osud.

Na kafe s ochočeným holubem

„Mně si nefoťte,“ zardí se u branky pan Drnek. „Ale kluka můžete… Vojto, vylez!“ zavelí starý pán směrem k chajdě. A je venku. Jako když vyskočí dobře stavěný, poctivě živený králík z hrubě šitého, stísněného klobouku. Je mu dvacet a učí se na kuchaře. Poslechne tátu, vyfotit se nechá, ale se sklopenýma očima. Rychle mizí uvnitř. Manželka – o třicet let mladší než pan Drnek, je v práci. Dělá v kostymérně jednoho z pražských divadel.

V chatce malé jako dlaň se s rodinou tísní ještě macatá křížená rotvajlerka, zrzavej voříšek a ochočený holub. Mává nám křídly nad hlavou a pan Drnek ho žene ze dveří, když v konvičce na sporáku vaří vodu na kafe. Ve vzduchu je cítit plyn, z bomby. Skromná linka, na plotně pekáč s kuřetem, kamínka, ve vitríně knížky, stůl a u něj postel místo sezení. Spává na ní manželka. Pan Drnek má vedle kamrlíček, kam se nevleze víc než jedna postel. Vzadu malá koupelnička, voda se ohřívá na kamnech. A nahoře nad schůdky půdička, kde má ležení kluk. „Jsem rád, že ho máme. Ale řeknu vám, byla to blbost pořizovat si ho na starý kolena. To byste nevěřili, kolik toho sežere,“ zašveholí jeho táta. Shání, co by nám nabídnul. „Sušenky? Okurky? Limonádu?“ Spokojíme se s kávou. Než zbyde jen lógr u dna, stihne pan Drnek odvyprávět snad celý svůj život.

Párkrát se zeptá, jaký vlastně máme rok. Jinak mu to pálí. To jen tady na Slatinách čas plyne trochu jinak. Od jara, kdy se osází záhony, do zimy, kdy se jen topí a topí. Letopočty pro pana Drnka, který už leta nevytáhnul z chudinské kolonie paty, nehrajou zvláštní roli. Nákupy ve městě obstará žena. Dneska se vrátí pozdě. Odpoledne nastartovala bílou oktávku a odjela do práce. Večer zůstane ve městě na televizi. Asi v hospodě nebo u známých. Auto později najdu na fotkách z první návštěvy Slatin.

Mercedes u chatrče

Že působí oktávka vedle prostinké dřevěné chajdy nepatřičně? Je za třicet tisíc, na splátky. Navíc, jste na Slatinách… Kdyby na chleba nebylo, jezdit se bude. Mercedes u chatrče, to je jeden z místních fenoménů. Taky je tu snad největší počet autodílen na metr čtvereční v Praze. A dodávky. Potkáte je na každém rohu. K čemu slouží, těžko odhadovat. Bydlí tu dost dělníků a řemeslníků, kteří se spokojí se skromným příbytkem. Jiné slatinské boudy nejspíš slouží jako úřadovny pro méně poctivé podnikání – překladiště bůhvíčeho.

Pomalu se s panem Drnkem loučíme, u dveří překračujeme rotvajlerku. Hoví si na prahu, na zádech jí sedí holub. „Tak ať máte šťastnější život, než já,“ volá za námi pán domu.

Cestou ze Slatin míjíme pěkně upravené zahrádky, domečky čistě nahozené, i spáleniště a barabizny. Na pozemku u potoka, Slatinky – jak mu říkají místní, stával domek Rosenheimových. Skutečně tu žili. Dneska je tam jen zahradní altán s blankytně modrými dvířky.

Za první republiky se do domečků o pár metrech kromě rodiny vlezli ještě podnájemníci; spali na půdičce nebo v přístavcích – podlouhlých dřevěných kůlničkách přiléhajících k domku. Spousta z nich ještě stojí.

Někteří místní nás hlasitě zdraví. Jiným příchozím se radši vyhnout, ví bůh, co si prohnali žilou. Smráká se a vracejí se do Slatin na noc.

Rafanda neuhne

Zpátky zase přes most, kolem obecné školy. Projdeme sousední kolonií Pod Bohdalcem – Rafandou. Jen o trošku víc nóbl než Slatiny. „Žádný režim, ani prvorepublikový, ani protektorátní, ani socialistický a konec konců ani ten dnešní si s koloniemi Pod Bohdalcem a Na Slatinách neuměl poradit. Zlikvidovat se je prostě nepodařilo. O houževnatosti místních psal už Karel Čapek: Nemá vodu a jedinou studnu na nádraží prý jim chtějí zavřít. Ale Rafanda neuhne, zřídila se sama a poroste dál na svazích Bohdalce,“ slyším Petra Rysku.

Pomalu se vracíme do přítomnosti. Míjíme ubytovnu Sedmidomky, zřízenou před pár lety pro neplatiče, obehnanou vysokým modrým plotem s ostrými hroty jak v base, a policejní stanici vedle. Projdeme pod viaduktem… Vítejte zpátky v moderní pulzující Praze, kousek od nákupního centra a fotbalového stadionu v Edenu. Stýská se vám po Slatinách? Mně taky.

Šátrám v kapse. Nedotčená krabička cigaret… „S focením buďte opatrná. Místní to nesou nelibě, vyběhnou na vás,“ varoval mě Petr Ryska. Proto beru cigarety – doufám, že když dojde na nejhorší, bude tahle měna platit. Vůbec na ni nedošlo. Když jsme chtěli panu Drnkovi oplatit pohostinnost, mávnul rukou a radši si ubalil vlastní. 

Srovnávat se vyplatí

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.

Sdílejte článek, než ho smažem

Líbil se vám článek?

+38
AnoNe
Vstoupit do diskuze
V diskuzi je celkem 2 komentářů

Nejlevnější aplikace na trhu. Zpracujte si daňové přiznání pro fyzické osoby v roce 2024 v jednoduché online aplikaci. Pro naše čtenáře exkluzivní sleva 10 %.

DníHodinMinutVteřin
Slevový kód: PENIZE1O
Vyplnit přiznání

Pokud chcete řešit daně po staru, máme pro vás chytré formuláře.

A tohle už jste četli?

Petr Ryska: Chci v lidech vzbudit hrdost na jejich čtvrť

25. 4. 2015 | Petra Dlouhá | 2 komentáře

Petr Ryska: Chci v lidech vzbudit hrdost na jejich čtvrť

O pražských čtvrtích a zákoutích mluví s nakažlivým nadšením. Petr Ryska vás provede chudinskou kolonií uprostřed Prahy, honosnou Ořechovkou i historickým Novým Světem. Ukazuje metropoli... celý článek

Pražákům zlevní MHD o tisícovku ročně. Málo! Ať jezdí zadarmo

19. 2. 2015 | Gabriel Pleska | 31 komentářů

Pražákům zlevní MHD o tisícovku ročně. Málo! Ať jezdí zadarmo

Ano, jsem Pražák a nechci živit auto. Všude jezdím emhádéčkem, které za mě z víc než tří čtvrtin už teď platí Praha. Děkuju tedy všem Spolupražákům, kteří (by) do socky v životě nesedli,... celý článek

Su pragocentrista

19. 9. 2014 | Michal Kašpárek | 9 komentářů

Su pragocentrista

Moraváci můžou Hudečkovi hrozit Věstonickou venuší, ale jiný recept na národní úspěch, než je úspěšná Praha, nemají.

Tomáš Hudeček o pražském dopravním podniku: Takové náhody se v životě běžného člověka nestávají!

26. 11. 2011 | Martin Vlnas

Tomáš Hudeček o pražském dopravním podniku: Takové náhody se v životě běžného člověka nestávají!

„V soukromém sektoru mají podnikatelé tendenci víc vydělávat, u firem hospodařících s veřejnými prostředky je obrovský úspěch už setrvání na svém. Ani to management podniku nedokázal,“... celý článek

Partners Financial Services