Zóna zdravého uznání

Je docela dobře možné, že ještě někdy nějaký našinec něco vyhraje nebo někde padne, zkrátka že se někdo dostane skrz svoji práci do zpráv. Nachystal jsem pro ten případ návod, se kterým se nám možná konečně jednou podaří neudělat z vcelku standardní události aféru a nezadělat na několikadenní výměnu silných slov:

Všimněte si, kolik zuřivých přestřelek v poslední době vzniklo jen tím, že někdo někomu neprojevil dostatek uznání. Huml Kvitové, Macek vojákům, Chomsky disidentům nebo loni Mládek živnostníkům. To se může stát. Jenže podobně blbé, jako mít pro někoho uznání málo, je mít ho moc. Což je bohužel obvyklý protiúder. Inteligentní lidé se v těch vášních promění v rozdrážděné kohouty a argumenty nemají šanci. Přesně tohle se ve všech zmíněných případech nakonec dělo tak dlouho, než zúčastněným došla energie.

Prosvištíme si proto několik obratů, kterým je lepší se vyhnout. Začneme těmi nalevo od zóny zdravého uznání:

„Vždyť za to dostane zaplaceno, tak jakýpak copak!“ — Michelangelo dostal zaplaceno za vymalování Sixtinské kaple, Neil Armstrong za let na Měsíc. Peníze se nevylučují s hrdinstvím, umem ani géniem, naopak práce na plný úvazek odváděná zadarmo se jaksi vylučuje s bydlením pod střechou.

„To by dokázal každý.“ Jo. Důležité je tam to „by“.

„To nic není, protože například…“ — Jistě, sportovci dřív trénovali po 14hodinové práci v továrně, husité neměli bezpilotní letadla… a tak dál, kdepak ty dnešní modelky. — Víte, co je ještě horší než prvoplánová relativizace? Holokaust!

Když aplaus ztrapňuje

Mezi okopávači kotníků člověk snadno podlehne dojmu, že musí být ke každému, kdo něco dělá — říkejme jim s Pressfieldem „profíci“ — naprosto nekritický. Nejen, že se pak těžko debatuje, ono to samotným profíkům bývá nepříjemné. Narazil jsem nedávno na pilota, kterého uráží potlesk po přistání, protože to je přece jeho práce, ne magie. (Chválili vás někdy prarodiče za to, jak „válíte s počítačem“, jakmile jste otevřeli prohlížeč? Takový trapný pocit to asi je.)

Vážíte si někoho za jeho či její práci? Správně. Ale navzdory tomu, nebo spíš právě proto:

Nelžete a nezveličujte. Živnostníci například podle některých svých horlivých zastánců levitují pět čísel nad chodníkem („od státu nic nedostávají“). Uráží to ty podnikatele, kteří vědí, že jim stát nějaké služby poskytuje — a můžou a musí proto vyžadovat lepší poměr mezi jejich kvalitou a cenou.

Nepožadujte pro svoje idoly zvláštní zacházení. Jestli zmatenou úvahu na Žena-in chápu správně, mohlo by nám stačit, že nás Petra Kvitová reprezentuje, a mohli bychom jí proto dát pokoj s občanskými povinnostmi. (V téhle souvislosti taky připomínám pravidelné kampaně za speciální důchod pro bývalé olympioniky.) Reprezentuje ale přece úplně každá česká firma: takové Kostelecké uzeniny zná za hranicemi dík logu víc lidí než kanoisty z Londýna 1948. — Odmítat privilegia neznamená nemít respekt, vznášet správné věcné připomínky neznamená narušovat majestát.

A nakonec: nerozněžňujte se. V soukromém vláknu na Facebooku jsem zahlédl štkaní nad padlými vojáky doslova titulovanými „naši chlapci“. To už je moc. Byli to dospělí chlapi, kteří věděli, že můžou padnout, ale taky že budou muset zabíjet, pokud to bude nutné. Dojměte se nad nimi, ale nebalte je do plenek.

Buď jsi hejtr, nebo groupie

V poslední knížce Vladimíry Dvořákové jsem narazil na teorii „posttotalitního syndromu“, nesnesitelné „kombinace mindráku a arogance“. Přijde mi to trefné. Nemyslím, že bychom tím byli nakažení všichni, ani neházím vinu na totalitu: jen se podle mě skutečně dá čekat, že společnost po staletí svázaná nastavením „drž se radši zpátky“ nebude umět zdravě reagovat na to, že se někdo zpátky nedržel. Že se jakýsi mindrák promítne do dvou extrémů: výkony a činy jsou buď důvodem k zášti, nebo ke zbožštění. S porcí zevšeobecnění: buď jsi hejtr, nebo groupie.

Uprostřed mezi extrémy čeká zóna zdravého uznání. Respekt každému, kdo se do ní dokáže trefit: okoukat to od ostatních se tu totiž moc nedá.

Dlouhodobý investiční produkt

Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.

Založte si DIP

Sdílejte článek, než ho smažem