RAMONA, TAMARA, VERA… Proč jsou vaše pasivní radiolokátory, které vyrábíte pro vojenské účely, pojmenované dívčími jmény?
Ano, zní to jako ženská jména. Avšak v prvních dvou případech se jedná pouze o krycí názvy – jsou to technické zkratky našich zařízení. Poslední, VERA, je skutečně ženské jméno. Zařízení bylo pojmenované po plukovnici Věře Perlingerové, hlavní architektce vojenského systému řízení letového provozu v České republice, která v tomto oboru pracovala přes čtyřicet let a novému sledovacímu systému byla kmotrou.
Vůbec první pasivní radiolokátor, který byl v Česku vyvinut, se ale podle žádné dámy, tedy v to alespoň doufám, nejmenoval. Kde se vzal KOPÁČ?
Ne ne, tohle jméno opravdu žádná slečna neinspirovala. (smích) Je to prostá zkratka sousloví Korelační pátrač.
Jak se vlastně v bývalé Tesle zrodila myšlenka vyrábět pasivní radiolokátory?
Na přelomu padesátých a šedesátých let přišel s myšlenkou využití časově-hyperbolického principu ke sledování letadel doc. Ing. Vlastimil Pecha, CSc., zaměstnanec tehdejšího brněnského Výzkumného pracoviště protiradiotechnické služby, který jej nechal patentovat. Na jím položených základech pak probíhal v Tesle vývoj nového druhu radiotechnického pátrače. Tak vznikl KOPÁČ, RAMONA a následně TAMARA.
Co se dělo po pádu komunismu?
Tesla prošla nepříliš šťastnou privatizací. Dlouho nebylo jasné, co bude. Nakonec se bývalí zaměstnanci Tesly dohodli a v roce 1994 založili společnost ERA. Úplně na počátku firma vyráběla jednoduché elektronické obvody, ale protože tu know-how stále bylo, rozhodli se navázat na tradici Tesly a vyrobili zcela nový produkt. Tak spatřila světlo světa první, ještě civilní verze sledovacího systému VERA, která našla uplatnění při řízení letového provozu. Teprve pak následovala její vojenská, širokopásmová varianta. Česká armáda byla prvním odběratelem tohoto nového sledovacího systému.
Názvosloví a historii máme za sebou. Teď by mě jako laika zajímalo, co děláte jinak a proč jste se právě vy za posledních dvacet vypracovali mezi celosvětovou špičku.
Náš sledovací systém nefunguje na principu klasického radaru. Přístroje nevysílají žádný signál a neměří tedy čas, za který se odražený signál vrátí. Proto se našim radiolokátorům říká pasivní. Nepoužíváme ani žádné rotující antény. Pro náš způsob určování polohy letadla je klíčové rozmístění více stanic v prostoru, který chceme sledovat. Žádná stanice sice nic nevysílá, ale zato sleduje–přijímá signály, které vysílají jednotlivá letadla. A protože je stanic v prostoru rozmístěných více, určujeme polohu podle doby, za jakou dobu signál k té které stanici dorazí. Tři stanice stačí k tomu, abychom určili polohu letounu v prostoru. Čtvrtá stanice pak ve spolupráci s ostatními pomůže určit aktuální výšku letounu. V podstatě jde o základní fyzikální principy, které se učí na druhém stupni základní školy.
Viktor Sotona začal svou profesní dráhu ve společnosti České aerolinie jako vedoucí inženýr rozvoje v technickém oddělení. Vystudoval obor Provoz letadel na Fakultě strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně a získal titul MBA na Sheffield Hallam University ve Velké Británii. Je členem několika profesních ATM pracovních skupin v organizacích EUROCAE and EUROCONTROL.
Během svého dvanáctiletého působení v ERA se Viktor Sotona vypracoval na ředitele obchodního úseku produktů pro řízení letového provozu (Air Traffic Management) a působil jako člen dozorčí rady společnosti. Za jeho vedení týmu obchodníků se výrazně zvýšil podíl firmy na trhu radiolokačních technologií a ze společnosti s převážně českou působností se stala mezinárodně uznávaná značka.
V čem je váš systém lepší než klasická aktivní radiolokace?
Jednak jsme podstatně levnější a zároveň i přesnější, protože jsme schopni aktualizovat polohu letadla mnohem rychleji než klasický radar, který musí vždy čekat, než se radarová anténa otočí kolem své osy. Tohle není klíčové u civilní dopravy, kdy letadlo vyjma start a přistání obvykle letí po jasné trase a ve stejné výšce. U sledování vojenských cílů, u nichž nikdy přesně nevíte, kdy letoun změní směr nebo výšku, je to ale zcela zásadní výhoda. Právě proto naše služby využívají vojenské jednotky a velká mezinárodní letiště, kde jsme schopni prostřednictvím našich systémů spolehlivě monitorovat pohyb letadel a vozidel po letištní ploše.
Takže dokážete odhalit řidiče cisterny, který zabloudí, a omylem se ocitne tam, kde neměl, nebo zabránit srážce dvou v mlze rolujících letadel?
Ano, pokud je cisterna vybavena velmi jednoduchou částí našeho systému, tak ano. Takové nehody se bohužel staly. Nedávno například v Itálii v Bologni, ale k asi největšímu podobnému neštěstí došlo na letišti Tenerife v roce 1977, kde se srazily dva Boeingy 747. O život tehdy přišlo 583 lidí. Do dnešních dnů jde o největší leteckou katastrofu v dějinách. Obecně ale platí, že nejlepší a nejefektivnější je kombinovat klasickou aktivní radiolokaci s našimi pasivními systémy. Využívají se tak dva zcela odlišné fyzikální principy. Pokud jeden systém přestane pracovat, jak má, druhý ho zastoupí.
Kromě letišť a armády ale dokážete tímto způsobem monitorovat letecký provoz na mnohem větších plochách…
Ano, pokrýváme například celou Namibii, což je území přibližně o rozloze Francie a Německa dohromady – více než 85 tisíc čtverečních kilometrů. Stačí na to pouhých 55 přijímacích stanic o velikosti malé ledničky umístěných třeba na klasických BTSkách – stožárech tamního mobilního operátora. Podobně fungujeme i na Novém Zélandu.
Proč zmíněné státy vybraly právě české řešení?
Jednak jsme mnohem levnější než tradiční radarová technika. Zároveň nepotřebujeme žádné obrovské radarové věže, takže i instalace je výrazně snazší. A to samé platí i o údržbě a nákladech na provoz. Některé z našich stanic navíc napájí solární panely, což umožňuje umístit stanici i ve velmi obtížně přístupných oblastech, a učinit ji tak nezávislou na místní infrastruktuře. Takové řešení je využíváno zejména v horských oblastech, kde klasické radarové systémy „nevidí“. Nejtěžší bylo přesvědčit klienty, že naše řešení je spolehlivé a funkční. Prvotní nedůvěra byla velká, ale nakonec jsme prorazili.
Naši selfmademani, kteří se se čtenáři Peníze.cz podělili o příběh své cesty k úspěchu:
Rozhovor s Karlem Janečkem: matematika ho katapultovala mezi superúspěšné Čechy. Teď se rozhodl bojovat s korupční chobotnicí...
Rozhovor s Tomášem Karpíškem: učí Čechy dobře jíst. Zakladatel sítě restaurací Ambiente, majitel podniku La Degustation Boheme Bourgeoise, autor konceptů Lokál a Čestr...
Rozhovor s Radimem Jančurou: Ten, kdo je bohatý a nekrade, si peníze zaslouží. Buďto je chytřejší, nebo pracovitější… Pokud nekrade! Což je bohužel v tomhle státě docela běžné.
Rozhovor s Martinem Pomothym: Příběh impéria filmových fanoušků. Návštěvnost Česko-slovenské filmové databáze vystoupala až k 1,7 milionu přístupů měsíčně...
Rozhovor s Tomiem Okamurou: v Japonsku začínal jako popelář, v Česku se stal milionářem...
Předchozí rozhovor s Tomášem Čuprem: po návratu z Anglie byl za vodou, aby ho však rodiče přestali posílat do práce, musel něco dokázat i doma – tak postavil Slevomat...
Mezi stovkami slevových serverů se našly desítky takových, co stály za řeč. A pak přišly agregátory, weby, které jejich nabídku dokázaly soustředit na jedno místo. O největším z nich jsme si povídali s Petrem Kováčikem: Skrz.cz: Jak se z víkendového koníčku stal milionový byznys.
Říkal jste, že využíváte základní fyzikální principy, které se učí na druhém stupni základní školy. Jak se tím pádem odlišujete od konkurence, která dělá to samé?
Princip, na němž naše systému fungují, rozhodně není žádným tajemstvím České republiky. V praxi už se využíval během první světové války k určování polohy dělostřeleckých baterií. V Československu a později v České republice jsme se ale na rozdíl od zbytku světa této problematice věnovali intenzivněji. Ostatní šli jinou cestou. Teprve v devadesátých letech vznikla v Americe společnost, jejíž produkty fungovaly na stejném principu, ale jen pro civilní dopravu. Za posledních deset let se pak počet konkurentů v civilní oblasti zmnohonásobil. A už se objevuje i konkurence ve vojenském využití. Je to vlastně klasická situace, před deseti patnácti lety sice nebyla konkurence, ale nebyl ani trh. Byli jsme pionýři. Když jsme trh vytvořili, objevila se konkurence. A my se s tím musíme vypořádat.
V čem je tedy vaše přidaná hodnota?
Stručně řečeno v referencích. Zatímco ostatní začínají, my máme za sebou desítky instalací, pracujících bez jediné poruchy. Vůbec první systém fungující na našem principu před nedávnem oslavil dekádu ostrého provozu. Najdete ho v Ostravě-Mošnově. Nyní jsme jako první dokázali pokrýt tak obrovské území, jako je Namibie. K tomu naše systému fungují třeba v Tádžikistánu nebo na Fiji. Zároveň máme také největší instalaci v rámci jednoho letiště – obsluhujeme celé madridské letiště. Tím získáváme náskok před ostatními.
V jakých státech najdeme vaše vojenské systémy?
Tohle vám bohužel nepovím. Ve smlouvách s jednotlivými armádami je vždy zakotvená přísná mlčenlivost.
Nespekulovalo se o využití vašich systémů během první války v Perském zálivu?
Spekulovalo, ale jsou to opravdu jen čiré domněnky. O Tamaře byly popsány stohy papíru a většina z toho jsou polopravdy…
… třeba, že TAMARA dokáže jako jediná odhalit americké stealth letouny.
Ano, třeba to.
A vidí je tedy, nebo ne?
Vidí je v případě, že letoun něco vysílá. Pokud by takový letoun přešel do úplně tichého režimu, tak bychom ho teoreticky odhalit nemohli. Hlavní výhoda našich systémů je ale stejně jinde. TAMARA či VERA samy nic nevysílají, proto nejsou vidět, a proto je velmi obtížné je lokalizovat a zničit. Kdykoliv vypukne moderní válečný konflikt, jsou radary vždy mezi prvními cíli. Přežívají obvykle jen prvních dvacet až třicet minut. Protivník, který nic nevidí, je bezbranný.
Kolik takový vojenský systém stojí?
Ceníková cena neexistuje. Každá zakázka je v podstatě originál a to platí jak v civilním, tak i ve vojenském sektoru. Vždy záleží na konkrétní oblasti pokrytí a požadavcích zákazníka, za jakým účelem vlastně náš systém pořizuje. Cenové rozpětí je tedy velmi široké.
A kolik jich stihnete za rok vyexpedovat?
Protože je vše stavěné podle potřeb klienta, jde o jednotky kusů. Na sklad vojenskou techniku opravdu nevyrábíme.
Zmiňoval jste, že máte celou řadu klientů v Africe, ale i v Jihovýchodní Asii. Byznys v těchto zemích funguje především díky osobním kontaktům. Svou roli ale hrají i všemožné alternativní pobídky. Jak se v těchto zemích prosazujete?
Naší hlavní výhodou je, jak jsem říkal, nízká cena řešení, které nabízíme. Pro chudší státy jsou navíc příjmy, které jim plynou z pronájmu letového prostoru pro dopravu, nezanedbatelné. A aby je maximalizovaly, potřebují levné, konkurenceschopné a bezpečné řešení umožňující leteckou dopravu sledovat. Mimochodem jednotlivé státy si v lákání leteckých společností, aby přelétávaly přes jejich území, silně konkurují. Navíc nabízíme i řešení, kdy instalaci a spuštění systému platíme kompletně my. Náklady se pak postupně umořují tím, že si necháváme procenta z každého zaplaceného poplatku.
Už jste prodali VERU nějakému soukromému subjektu?
Ne. Pan Abramovič nás ještě neoslovil. (smích) Našimi klienty jsou v případě vojenských systémů vlády nebo přímo armáda dané země. Prodej těchto systémů podléhá licenčnímu řízení a kontrole z hlediska vlády České republiky.
Srovnávat se vyplatí
Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění a financí. My počítáme, vy šetříte.
Sdílejte článek, než ho smažem
