Eliška Hašková Coolidge o morálce a hodnotách: Dvacet let jsme proflákali. Je nejvyšší čas to změnit!

Často mluvíte o tom, že se charakter každého z nás utváří během prvních třinácti let života. Co všechno si můžu pod tím, čemu říkáte charakter, představit?

Jde o pevné zakotvení v hodnotách, které utvářejí svět a společnost kolem vás. Pokud jste dítě, je tím světem především rodina. Naše schopnost a zodpovědnost předávat hodnoty ale bohužel stále více selhávají. Děje se tak nejen u nás, v České republice, ale v celém vyspělém světě.

Čím to je?

V Česku svůj díl viny jistě nesou čtyři desetiletí komunistické vlády. Během téhle doby hodnoty v pravém, čistém slova smyslu neexistovaly. Zkrátka tu nebyly. Samozřejmě tu i během komunismu žili mnozí lidé, kteří pro nás dnes mohou být vzory, jenže na ně se rychle zapomíná. Mnoho lidí tak dnes ve snaze dát svým dětem to, co sami neměli, zapomíná dávat to, co by dávat měli. Materiálno poráží morálku na plné čáře.

Mluvíte ale o úpadku morálky v celém vyspělém světě, tedy i tam, kde komunismus znali jen z knih, rozhlasu a televize?

Eliška Hašková Coolidge

Eliška Hašková Coolidge se narodila v Praze. Její dědeček František Hašek byl prezidentem burzy a jedním z hlavních akcionářů tiskového podniku Melantrich. V roce 1942 byl popraven nacisty. Její otec Josef Hašek byl po komunistickém převratu donucen zůstat ve Spojených státech. Mamince se s Eliškou a jejím bratrem podařilo utéct v roce 1949. V roce 1950 odjela Eliška za otcem do USA.

Na prestižní Georgetown University School of Foreign Service vystudovala s vyznamenáním obor diplomacie. Po studiích pracovala jako zvláštní asistentka pěti amerických prezidentů. Založila a řídila Kancelář prezidentských zpráv, jejímž úkolem je zajišťovat styk s veřejností. Po osmnácti letech přešla na ministerstvo zahraničních věcí USA, kde pracovala mimo jiné jako náměstkyně šéfa protokolu Spojených států a jako alternující zástupce velvyslance v Organizaci amerických států.

Eliška Hašková Coolidge hovoří pěti jazyky.

V 35 letech se provdala za významného amerického bankéře a o tři roky později se jim narodila dcera Alexandra. Po dvaceti letech se manželství rozpadlo a Eliška Hašková se musela postarat o sebe a svou dceru sama. V roce 1998 se ocitla na novém začátku. Po padesáti letech se společně s těžce nemocným tatínkem vrátila natrvalo do rodné země.

Prostřednictvím své agentury Coolidge Consulting Services napomáhá společenským i podnikatelským kontaktům mezi Českou republikou a USA a poskytuje poradenství v otázkách personalistiky, public relations, gastronomie a turistiky a zabývá se otázkami protokolu a etikety. Podílí se také na činnosti obecně prospěšných organizací, mimo jiné také členkou představenstva Klubu mecenášů Národního divadla TRIGA. Působí v Americké obchodní komoře a ve správní radě Amerického institutu pro politické a ekonomické systémy (AIPES). Byla oceněna cenou Významná Češka v zahraničí. Je patronkou projektu Manuál úspěšné ženy (MUŽ) a porotkyní soutěže Ocenění českých podnikatelek. V současné době se intenzivně věnuje výuce etikety a společenského chování.

Korupce hodnot je světová. Právě proto mě tak štve, když sem přijde nový velvyslanec Spojených států Norman Eisen a začne moralizovat, jak jsme na tom špatně. To mě uráží. Američané zapomínají, že touha jedince po vlastním prospěchu je zaslepující, pokud se neopírá o pevné základy. Skandály, jako byl Enron či chování investičních bankéřů během aktuální ekonomické krize, ukazují, že chamtivost vyhrává a že problémy v Americe jsou také hluboké. Američané dnes stejně jako my zapomínají, že všechno začíná u dětí. Jediný způsob, jak válku vyhrát, je vštěpovat a přesvědčovat děti, že přiznat chybu a poučit se z ní je lidské, že je důležité být otevřený a schopný naslouchat a že přiznat vinu není projevem slabosti, ale projevem síly. A samozřejmě bychom neměli zapomínat ani na to, že máme dvě uši a jednu pusu. Právě proto by se nám mělo lépe naslouchat než mluvit. V Americe ale na rozdíl od Česka stále existuje silná báze důvěry a víry, které se zde za totality vytratily.

V Česku bych k vašemu výčtu přidal ještě jednu vlastnost, nebát se vystoupit z řady…

Ano. Spousta lidí tu žije ve strachu. Když mladá dívka, absolventka Vysoké školy ekonomické, která se účastní soutěže Asistentka roku, kde jsem byla členkou poroty, na otázku: Co byste udělala, pokud byste na svém pracovišti objevila nějakou nepoctivost, odpoví: Asi bych dotyčnému řekla, aby už to nedělal, protože by se to mohl někdo dozvědět, je jasné, že je něco velmi špatně… Nebo když učitelka dá desetileté studentce jedničku z kompozice a holčička za ní poté sama přijde se slovy: Paní učitelko, já se moc omlouvám, ale vy jste v mé práci asi přehlédla chybu – což ji naučili rodiče – a odměnou za to jí je beze slova škrtnutá jednička, opravená na dvojku, něco tu opravdu nehraje. Samozřejmě i dospělí dělají chyby, v tom není problém. Chybu je ale potřeba uznat, přiznat a poučit se z ní. Pokud místo toho někdo potrestá dítě za osobní odvahu a projev cti, je mi smutno. Dívka měla přece dostat jedničku s hvězdičkou. Tyhle události se v dětech zapisují velmi silně a velmi hluboko. Proč bych se měla takhle zachovat příště, vždyť zase dostanu přes prsty… Přijde mi, že Češi neustále žijí ve strachu, že je někdo klepne, a tohle je důvod proč. Proto děti ve škole mlčí místo toho, aby diskutovaly. Bojí se, že řeknou hloupost, budou přistiženi, stanou se terčem posměchu.

Jak ale tuhle „náladu“ změnit?

Určitě se to nestane ze dne na den. Bude to proces. Stejně jako dokázali naši mysl změnit komunisté, musíme nyní pracovat na další proměně. Posledních dvacet let jsme proflákali, proto je nejvyšší čas. Spousta lidí sice zbohatla a dostala se do vysokých pozic, jenže za všechno se platí. I za úspěch, pokud není vyvážený hodnotami. A odnáší to dnešní generace dětí, která sice má, na co si vzpomene, jenže vyrůstá sama a bez hodnot. Proto jsem se rozhodla, že bych se měla nějak zapojit i já. Při ministerstvu školství se utvořila poradenská skupina SPIEV (Skupina pro implementaci etické výchovy), v níž mi bylo nabídnuto čestné členství. Ráda jsem přijala. Skupinu vede Jiřina Tichá, ředitelka odboru základního a předškolního vzdělávání MŠMT, dalšími členy jsou pak například Pavel Motyčka, Pavel Vacek, Jan Sokol či Tomáš Sedláček a ředitel obecně prospěšné společnosti Etická výchova, která byla pověřená ministerstvem k přípravě učebních materiálů pro výuku etiky, Dušan Drabina. Společně se již tři roky setkáváme a přemýšlíme, jak bychom mohli etiku znovu vrátit do školních lavic, a částečně tak suplovat rodinu. Bývalý ministr školství Josef Dobeš koncept, který jsme připravili, schválil, ale neposkytl na něj žádné finanční prostředky. Proto mě napadlo oslovit soukromý sektor s žádostí o finanční podporu a propojit tak stát, firmy a neziskovky dohromady.

S nápadem zapojit firmy jsem se rozhodla seznámit ředitele Americké obchodní komory, jíž jsem dlouhodobou členkou, a navrhla jsem mu, abychom členským firmám umožnili adoptovat školu pro etickou výchovu dětí a důvěru ve společnost. Tak se projekt s akronymem ASET (Adopt a School for Ethics in Our Children and Trust in Our Society) narodil. Jeho základem je partnerství ministerstva školství, které zastupuje Jiřina Tichá, Americké obchodní komory, již reprezentuje Lucie Vrbová, a neziskové organizace Etická výchova, kterou vede Dušan Drabina. Společně jsme vytvořili brožuru a nyní už běží pilotní program na školách v Praze 6 za podpory Letiště Praha.

Co je cílem projektu?

Předně je jasné, že musíme přesvědčit jak profesory na školách, tak rodiče, že rozšíření morálního chování si vyžaduje úzkou spolupráci mezi učiteli, dětmi a rodiči. Bez rodičů to nepůjde. Musíme je zapojit do dění ve škole. Etická výchova, o.p.s, s podporou ministerstva školství, má již připravené vzdělávací materiály a učební pomůcky. Připravené jsou zároveň krátké skeče, scénky, které živě ilustrují, co je etické a co ne.

Pokud bych se chtěl jako firma do projektu zapojit, kolik to bude stát?

Náklady jedné společnosti na jednu školu se pohybují okolo 130 tisíc korun na dva až tři roky. To je pro firmu v rámci CSR (Corporate Social Responsibility – společenská odpovědnost firem) malý vklad, který určitě stojí za to, abychom z našich dětí utvořili zodpověděné a pracovité občany. Klíčové přitom je, že projekt neklade žádné požadavky na státní kasu a daňové poplatníky. Vše financuje soukromý sektor. Vlády se mění a s nimi i názory. Soukromý sektor v tomto funguje mnohem lépe.

Jak by vlastně etická výchova měla probíhat?

S dětmi se musíme především bavit. Nesmí to být strohý předmět, v němž se budou jednostranně předávat informace. Inspirativními hrami a představeními, v nichž budou uvedeny konkrétní případy, se do výuky zapojí celá „školní rodina“. Bude to týmová práce. Když jsem se nedávno účastnila jedné hodiny etické výchovy v Kyjově, brzy jsem zjistila, jak moc práce nás čeká. Paní učitelka rozdělila třídu na tři skupinky – otce, matky a děti, a uvedla situaci slovy: Jak to u vás doma vypadá, když přinesete špatnou známku. Skupinka dětí si začala vytahovat opasky z kalhot a sprostě na sebe nadávat. Naprosto chyběla rodinná komunikace.

Dětem a nejen jim vždycky pomáhají příklady, vzory. Kde je ale dnes hledat? V politice? Ve velkém byznysu? Koho můžeme dětem nabídnout?

Propojeno: Koho si vážit?

Hledali jsme spolu s Pavlem Kohoutem, Tomiem Okamurou, Patrikem Nacherem a dalšími chytrými hlavami vzory, lidi kterých bychom si mohli a měli vážit mezi podnikateli a finančníky českými i světovými, živými i mrtvými. Jak to dopadlo?

• Očima expertů: Můžeme si mezi podnikateli a finančníky někoho vážit?

Pokud dnes hodnoty selhávají, musíme se vrátit do minulosti. Pro mě byl životním vzorem můj dědeček, který dal život za to, čemu věřil, pro Američany by to mohl být Thomas Jefferson, shodou okolností před šesti generacemi dědeček mé dcery. Právě on řekl počátkem 19. století, že Naše mladá demokracie může mít ty nejlepší zákony a tu nejdokonalejší ústavu, ale pokud selžou způsoby, tak selže jak ústava, tak zákony. Vzory ale žily a žijí v našich českých rodinách v minulosti i dnes. Možná je zastiňují lidé, kteří si náš respekt nezaslouží, ale jsou tu. Změna rozhodně nepřijde z vládních kruhů, shora. Musíme ji objevit ve svém nitru. Jen tak se k záchraně hodnot a důvěry připojíme.

Schází nám tu podle vás víra a pocit národní hrdosti?

Ano. Ale všechno je to spojené. Jak můžete po dětech chtít, aby vstaly, když se hraje národní hymna, pokud nevstanou, když vejde starší člověk do místnosti? Chybí respekt a ohleduplnost a ty do společnosti vrátíme, jen když se nad tím každý z nás zamyslí a každý přiloží ruku k dílu. Je to proces. Ale musí se někde začít. 

Srovnávat se vyplatí

Kalkulátor.cz je srovnávač, který lidem šetří peníze ve světě energií, pojištění, telekomunikací a financí. My počítáme, vy šetříte.

Porovnat nabídky dodavatelů

Sdílejte článek, než ho smažem