Zdroj: Shutterstock
Když tuzemští statistici před pár dny zveřejnili červencovou inflaci, kroutili ekonomové i centrální bankéři nevěřícně hlavou. Nikdo nečekal, že spotřebitelské ceny stoupnou meziročně až takhle výrazně – o 3,4 procenta.
Zaskočení jsou i jinde. Třeba v Německu. Míra inflace tam v červenci vylétla dokonce ještě výrazněji – na 3,7 procenta, což je nejvýše od začátku 90. let.
Rapidní inflační tlaky roku 2021 jsou globální záležitostí. Citelná inflace představuje ozvěnu pandemie. Jako když přijdeme po čtrnácti dnech nemoci do kanceláře a musíme – ještě navíc oslabení prodělanou nemocí – dohánět, co jsme během těch dvou týdnů zameškali, vyřizovat všechny maily, a přitom ještě řešit běžnou denní agendu. Také máme méně času, jsme zahlceni, čas je nám drahý. Čas zdražuje.
Ve světě nyní zdražuje čas, zboží a služby. Planeta dohání ztracený loňský rok. Snaží se dohnat ve výrobě, co loni zameškala. Najednou chce svět vyrábět více aut, stavět rychleji, takže chybí automobilové čipy nebo stavebniny. Nestíhají se vyrábět i proto, že ve fabrikách se až donedávna uplatňovala přísná protipandemická opatření, jež výrobu zpomalovala, a tedy zdražovala. Čas jsou peníze. Navíc zuří přepravní krize. Chybí přepravní kontejnery. V Asii se omezuje nakládka kvůli protipandemickým opatřením v přístavech, nyní opět v souvislosti s delta mutací covidu.
Současná inflace je sice převážně jen přechodná, jako když se nám po návratu po nemoci do práce nakonec přece jen podaří dohnat vše zmeškané – jenže na přechodnou inflaci naváží trvalejší inflační tlaky. Patří mezi ně „zelená revoluce“ Evropská unie, která zdraží naprosto vše – o desítky, ba stovky procent. V červenci představený návrh klimatického balíku EU cíleně zdraží vše produkované fosilní energií nebo díky ní provozované, včetně oceli, cementu, hliníku, aut, bydlení, elektřiny, letenek, zboží z dovozu, od elektroniky přes oblečení po potraviny...
Kvůli rapidní inflaci dnes bohužel platí dvojnásob, že „kdo spoří, shoří“. Běžné spoření je dnes prakticky nejrychlejší cestou do chudoby – kvůli rekordně nízkým, skoro nulovým úrokovým sazbám na vkladech v bankách.
V Německu jsou na tom ještě hůř. Vykazují teď vyšší inflaci, přičemž řada Němců má na svých vkladech dokonce záporné nominální úročení. Záporný úrok na vkladech je důsledkem sdílení eura a politiky Evropské centrální banky. Ta nemůže dopustit bankrot Řecka a Itálie, pročež právě drží své úroky rekordně nízko, až v záporu. Evropská centrální banka se tak ocitá v „pasti dluhu“, čelí praktické nemožnosti své úroky zvýšit. Za záchranu Řecka a Itálie, a tedy za záchranu eurozóny jako takové, platí i Češi, byť méně než Němci; méně, než pokud by eurem přímo platili.
I Čechům se totiž citelně snížilo tempo zhodnocování úspor. V 90. letech, levicí dnes tolik odsuzovaných, bylo ještě možné „žít z úroků“. Dnes už to možné není. Současnost straní dlužníkům a rozhazování, zatímco škodí věřitelům, střadatelům a odpovědnému hospodaření. Levici se taková doba zvráceně zamlouvá, přestože nedílnou součástí odpovědného hospodaření je také omezení plýtvání, včetně toho s přírodními zdroji.
V polovině 90. let se při roční výpovědní lhůtě na kapitálové vkladní knížce dočkal střadatel úrokové sazby třeba čtrnáct procent. Kdo si tedy takovou vkladní knížku založil třeba koncem roku 1994, těšil se během následujících dvanácti měsíců ze zhodnocení svých úspor o 4,9 procenta nad úroveň inflace. Spotřebitelská inflace totiž v roce 1995 činila 9,1 procenta.
„Haléř k haléři a ze dvanácti bude groš,“ říkávala babička. Groš míval čtrnáct haléřů. Takže tu máme neuvěřitelný roční úrok 16,7 procenta. Co bychom dali aspoň za 1,67 procenta! Proč nám banky nechtějí úročit vklady, i když to dřív dělaly?
Průměrná hrubá měsíční mzda odpovídala ve stejném roce 8307 korunám. Kdo tedy chtěl v roce 1995 „žít z úroků“ tak, aby reálné roční zhodnocení jeho úspor odpovídalo částce průměrné hrubé roční mzdy, 99 684 korun, ten musel na knížku vložit lehce přes dva miliony korun, zhruba 2 035 000 korun. Jednalo o přibližně dvacetinásobek tehdejší průměrné roční mzdy. Dnes by takové peníze na „žití z úspor“ nestačily ani vzdáleně. Dokonce ani vklad odpovídající tisícinásobku současné hrubé průměrné roční mzdy dnes vůbec nestačí.
Situaci se lze přizpůsobit tím, že omezíme držení úspor na běžných vkladech či spořících a termínových účtech. Tyto peníze je místo toho potřeba investovat. Potíž je v tom, že investování je vždy rizikovější než spoření. I když lze najít investiční produkty, které jsou poměrně málo rizikové, stále platí, že bez podstoupení rizika ztráty peněz dnes člověk peníze ztrácí najisto.
Je zkrátka potřeba podstoupit riziko investování, aby nám peníze nepožíralo spoření, respektive inflace vyšší než úrok na vkladech.
Autor je hlavním ekonomem Trinity Bank a členem Národní ekonomické rady vlády (NERV).
Lukáš Kovanda
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
17. 8. 2021 7:37, Eva Hladikova
Několik let nám vytloukali do hlavy - spořte na stáří/důchodové,stavebko ,atd./ Když se člověk dostal do důchodového věku a za cenu předešlého odříkání si naspořil alespoň něco,tak výsledek je,že vlastně to sežere inflace.Dost dobrý podvod.Tolik miliard od střadatelů s kterými stát obchodoval a teď spláčou nad výdělkem.To je signál pro mladé UŽÍVEJTE si svých nyní vydělaných peněz a nespořte./ono taky není z čeho pokud nejste prosperující podnikatel /
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
17. 8. 2021 9:06, Mahas
Citace - Eva Hladikova / 17.08.2021 07:37
Draha damo, doslova draha
Nekolik let, cili vzdy, se mluvilo o tom, ze ty penize, ktere date stranou, cili odlozite soucasnou spotrebu na ukor pozdejsich zisku, se musi zhodnocovat minimalne o inflaci. Ciste o sporeni bez dalsiho zhodnocovani nikdy rec nebyla. Plati to uz od roku 1994, kdy stat zavedl institut penzijniho pripojisteni a daval do toho sve penize. Jenze zavedl populistickou debilitu, ze tyto fondy nesmi byt nikdy ve ztrate, nominalni. Takze co jste chteli, to mate. Soucasne uz ve ztrate byt muzou, proto taky riskatneji investuji a vetsina z nich inflaci porazila. Ve vychodnim Nemecku tohle vedeli uz od roku 1990, kupodivu si tech 10% svych cistych prijmu odkladali a dnes jim tvori typicku tretinu prijmu v duchody penize z takovych duchodovych fondu. Dle statistik cesti duchodci si v 93% pripadu neusporili na duchod nic, teda ani ne na rok zivota
Cesi jsou nejlinejsi duchodci Evropy, nejtluststi duchodci Evropy, nejvice hulici z cele ceske populace. Proste lina sobecka stvoreni. Ale prej nebylo z ceho odkladat, ze?
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (90 komentářů) příspěvků.