Korkyně leží nedaleko od Prahy. A přece skoro na konci světa – v nejbližší větší obci ani nenajdete u silnice směrovku, která by vás sem navedla. S Terezou Jandovou, která zdejší dětský domov vede vlastní a pro leckoho trochu netradiční cestou, které ale z hloubi duše věří a pro kterou člověka dokáže nadchnout, jsem strávila hodiny. A byla jsem na kafi u kluka, který v Korkyni vyrostl. Právě je v prváku na vysoké. Mýty i naivní představy, které jsem měla o životě v dětském domově, toho dne padaly jeden po druhém.
Tak předně: korkyňské děti mají rodiče. Jejich domov v Korkyni, velká červená vila s modrými okapy, působí jako docela útulné a laskavé místo k žití. Okna nemají mříže. Není tu žádná společenská místnost. Jen normální obývák. Všichni si tu říkají křestními jmény. Žádné paní ředitelko, pane vychovateli ani teto tu neuslyšíte.
Podle údajů Českého statistického úřadu u nás bylo na konci roku 2012 v dětských domovech, výchovných ústavech nebo diagnostických ústavech celkem 6941 dětí. Z toho přímo v dětských domovech 5155 dětí. Na každé dítě dostává dětský domov od státu příspěvek 303 tisíc ročně.
Za plotem mě vítá zlatý retrívr. A hned po něm jeden z vychovatelů. „Vy jdete na případovou konferenci, že? Pojďte dál,“ zve mě srdečně. Nemám tušení, co je to případová konference, napadá mě. Ale tak nějak automaticky pokračuju ke dveřím. Když se v nich vynoří Tereza Jandová, místní paní ředitelka, vybaví se mi na náš první telefonát. „Ráda se s vámi setkám, ale soukromí našich dětí musím ctít, neprodávám novinářům jejich příběhy a nedovolím nikomu, aby sem chodil na exkurzi, nebo jako do ZOO,“ řekla mi tehdy rozhodně. Pravidla, která dokážu respektovat.
Výjimka. Děti z Korkyně na fotce v internetových novinách. Ale – žádné tváře.
Dětský domov v Korkyni je soukromý. Rozdíl oproti státnímu nebo církevnímu v praxi znamená jediné: méně peněz. Státní příspěvek na dítě je stejný, dělá 303 tisíc ročně. Na rozdíl od církevních domovů, kde jdou peníze za lůžkem, však dostává soukromý domov peníze jen na dítě, které je reálně přítomné. I když personál a všechno ostatní musí být nachystáno na plnou kapacitu. To ale není jediná nevýhoda. Zatímco státním dětským domovům přispívá na opravy, investice nebo třeba vozový park zřizovatel (nejčastěji kraj nebo stát), Tereza Jandová musí se svým týmem peníze shánět sama.
Procházíme chodbou, míjíme místnost s hloučkem lidí (ona případová konference), velkou kuchyň, kancelář ředitelky a jejích kolegů, nástěnku s vyvěšeným rozpisem služeb a jízdním řádem autobusu – ten je pro děti z odříznuté Korkyně nepostradatelný. Z fotek na stěnách se na mě dívají dětské tváře. Jsou potichu. Je těsně po poledni a v domě je klid. Všichni jeho malí a mladí obyvatelé ještě sedí ve školních lavicích. Aktuálně jich přímo v Korkyni bydlí šestnáct. K jejich pokojíčkům musíme po schodech. Děti v nich bydlí většinou po třech. Zařízeny jsou jednoduše a účelně. Postel, psací stůl, židle, polička, skříň, modrý koberec… V jednom rohu činky, na polici knížka nebo sbírka plechovek. Každý podle svého.
Hledáte výhodný firemní úvěr? Klikněte ZDE.
„Vánoce budou letos všichni trávit ve svých rodinách,“ povídá šťastně Tereza Jandová o nějaký čas později. Překvapení? Jen první z řady. Korkyňské děti totiž bývají u rodičů nebo třeba babiček pravidelně, některé pár dní v týdnu, jiné aspoň pár dní z měsíce.
„Když jsem o tom před pár lety začala mluvit na školeních, setkávala jsem se s velkým odporem. Všichni mi říkali, že my máme asi nějaký lepší rodiče, že ty jejich jsou děsně nemotivovaný a nechtějí spolupracovat, nechtějí se o děti starat. A že my dostáváme nějaké protekční. Což je samozřejmě nesmysl. Myslím, že je to o tom, že je respektujeme jako rodiče,“ říká Tereza. A myslí to vážně. „Já si všech těch rodičů vážím, přestože za sebou někdy mají historii, ze které mě mrazí. Ale nechodila jsem v jejich botách a nemám žádné právo je soudit. Myslím si, že jsou pořád nejlepší experti na život svých dětí,“ vysvětluje. Na „práci s rodinnou“ má místní dětský domov vyčleněného terénního sociálního pracovníka. Platit ho může díky grantům, které se zatím daří získávat. „Naše krédo je, že dětský domov Korkyně je místem, kde mohou děti bezpečně vyrůstat, aniž by o svou rodinu přišly,“ shrnuje Tereza.
Když to jde, funguje v Korkyni péče o dítě na bázi sekčního umístění – což je umístění mezi rodinou a institucí. Rodič o dítě pečuje, dokud může a dokud mu jeho životní trable – ať už je to nedostatek peněz, podlomené zdraví, potíže s alkoholem nebo trestnou činností – dovolují. Třeba ze čtyřiceti procent, zbytek času je dítě v dětském domově.
„Vždycky, když má někdo z dětí průšvih, třeba ve škole, mám s ním kárný pohovor. Říkám – to už opravdu nedělej, to se moc zlobím… Jenže dítěti je samozřejmě úplně buřt, že to na něj ví ředitelka děcáku. Ale řekne – hlavně to neříkej mámě a tátovi. To si pak vždycky říkám, že tu práci děláme dobře. Protože k rodičům mají děti vztah a nechtějí o ně přijít. Tak si příště pozvu tátu a mámu a řešíme problém společně,“ líčí Tereza. Jen letos mohly díky práci s rodinou už dvě děti dětský domov definitivně opustit a vrátit se do rodiny.
Sedíme v pokojíčku pro vychovatele. Od dětských se vlastně moc neliší. Vychovatelů se u dětí střídá šest. Přítomní jsou vždycky dva. S dětmi tráví tři dny v kuse. „Doufám, že mě za to nezavřou,“ směje se Tereza a vysvětluje důvody. „Potřebujeme děti vychovávat, být s nimi, když si ráno čistí zuby i večer, když si myjou špinavé nohy. Jistě, můžu najmout noční vychovatelku, která mě vyjde o dost levněji. Jenže, co když děti budou mít noční můry, běsy a bude tu s nimi nějaká skoro cizí paní. Můžou k ní mít důvěru jako k člověku, který je tu s nimi celý den?“ I když nezastírá, že pro vychovatele je to náročné. „Den po třetí službě většinou prospíme a jsme ve svých rodinách nepoužitelní,“ povídá mi Tereza.
Co si představíte, když se řekne dítě z děcáku? Ať už je to cokoli – a že se pod ten pojem vejde stereotypů pěkná řádka – pusťte to z hlavy. Brzy budete mít možnost seznámit se na Peníze.cz s jedním z nich. Petr už vlastně není dítě, to by mě k němu ani Tereza nepustila, je mu devatenáct, studuje na vysoké škole a přímo v domově už nebydlí, obývá tréninkový byt v nedaleké Řitce. I tam se spolu podíváme.
Na schodech se ozve dupot a na chodbě halasení. Z vedlejšího pokoje se line hudba. Hodina pokročila a dům ožívá.
Blíží se advent, přijdou Vánoce. V redakci Peníze.cz jsme se rozhodli, že zvýšíme frekvenci textů, ve kterých ukazujeme, že bohatství není jen to, co má člověk ve šrajtofli. textů, které rozdávají naději, textů o nových začátcích, o úctě člověka k člověku, o soucitu. Což ovšem neznamená, že budeme sentimentální.
Hledání dobrého člověka. Volný seriál Peníze nejsou všechno na Peníze.cz:
Po návratu ze školy přicházejí na řadu úkoly. Pak se jde ven, někdo kouká na televizi, někdo si čte, někdo ještě odjíždí na nějaký trénink. „Na večeři v šest už jsou většinou skoro všichni doma. I když středoškoláci někdy dorazí ještě později. Večer má každý nějakou povinnost. Říkají tomu drsně ústavácký úseky, což se mi nepodařilo odbourat,“ směje se Tereza. Někdo luxuje obývák, malí kluci vynášejí koše, další uklízí zahradu nebo venčí psa.
„Mám pocit, že to, co opravdu potřebujou, je učit se vztahům, navazovat kontakty, komunikovat. Takže chci, aby chodili do kroužků. Tam musí minimálně pozdravit. Někdo je sportovec, tak chodí na fotbal, někdo je výtvarně zaměřený, tak chodí na keramiku. Další na hip hop,“ pokračuje Tereza. Aspoň jeden kroužek má povinný každý. Děti si ho vybírají po dohodě se svým kmenovým vychovatelem… Ten by měl být pro dítě nejbližším dospělým v dětském domově, „na starosti“ mívá dvě až tři děti. „Komunikuje se školou, s vedoucími kroužků, s rodiči, sociálními pracovníky.“ Nebo třeba dohlíží na vyplácení kapesného. „To je náš věčný boj, že hned všechno utratí… Kmenový vychovatel s dětmi na něco šetří, pokud chtějí… Pečuje o jejich oblečení. Nechci, aby se věci fasovaly. Ví třeba, že dítěti koupil nové tenisky před měsícem a neexistuje tedy, aby přišlo s tím, že na nich má díru a chce nové,“ vysvětluje Tereza Jandová.
 Takhle vypadá jídelna korkyňských dětí. |  A takový je jejich společný obývák – |  jen sedačka je jaksi delší... |
Výši kapesného dětem v dětských domovech reguluje zákon. A i když – jak říká ředitelka korkyňského domova obvykle všechno hned utratí – na rozhazování zrovna nemají. Děti ve věku od šesti do deseti let smí podle zákona dostávat nanejvýš sto dvacet korun měsíčně. Děti do patnácti maximálně dvě stě deset. Starší nanejvýš tři stovky.
V dětských představách se peníze líhnou v peněžence, a pokud se jich náhodou nevylíhlo dost, rád vám je dá každý bankomat. Co to znamená vydělávat si a šetřit, z toho nemají rozum. Dobře, na Ježíška ať si klidně věří ještě ve třiceti, ale naučit je zásady hospodaření musíte o dost dřív. Přinášíme pár tipů jak na to.
Zajímá mě, jak probíhá běžná situace, kdy dítě přijde a chce něco koupit. Třeba nějaký módní výstřelek, který vidělo u spolužáků. Dá se to připodobnit k situaci v běžné rodině? „Asi dá. Ale k rodině, která má omezené finanční prostředky a kde se musí trochu šetřit. Takže hledáme cestu. Kmenový vychovatel dítěte ví, kolik za jedno dítě může ročně za oblečení utratit, což je zhruba částka okolo pěti tisíc korun…“ říká Tereza. „ To není moc. To jsou dvoje značkové tenisky,“ přeruším jí. „Přesně tak. Ale otázkou je, jestli dítě potřebuje značkové tenisky,“ oponuje Tereza. Nejspíš nepotřebuje. Jenže je může chtít, když je mají všichni spolužáci…
„Tak to berte tak, že jsme chudá rodina, která má v tuhle chvíli šestnáct dětí. A říká dítěti – mám pro tebe tolik peněz a nezlob se, ale víc ti dát nemůžu. Můžeme to udělat tak že ti k narozeninám nekoupím hračku, ale přidám ti na tenisky. A ty můžeš jít v září na brambory nebo si najít přes léto jinou brigádu. Nebo prostě řekneme: v zimě budeš potřebovat zimní boty, tenisky tolik nehoří, takže s nimi počkáme. To je podle mě fér setkání s realitou, s tím se přece potýká i řada rodin,“ míní Tereza Jandová. A dodává, že se vždycky dá hledat cesta, jak přání splnit. „Na druhou stranu se tady často potýkáme s tím, jak rychle se přání obměňují. Už jenom kdyby si dítě vydrželo něco přát půl roku, by bylo skvělý. Většinou to tak není. Když mu přání splníte, nemá to pro něj žádnou hodnotu, protože je to zase jen nějaká koupená věc bez hlubšího smyslu a podtextu.“
 Pokoje jsou zařízené jednoduše. |  Děti v nich bydlí nejčastěji po třech, |  na Vánoce jsou ale letos všechny u rodičů. |
To, co chce Tereza korkyňským dětem dopřávat především, je normální život. „A přece není úplně normální, aby k vám domů chodili novináři, praktikantky nebo cizí lidé s taškou plnou dárků…“ Hezky to ilustruje na svém vlastním čtyřletém synovi, který s ní v Korkyni v podstatě „vyrůstá“. „Minule mi říkal – mami, já bych chtěl taky svojí sociální pracovnici. K nám chodí jen Ježíšek… Sociální pracovnice totiž dětem vždycky přivezou čokoládu nebo malý dárek,“ vykládá Tereza.
Nechtějí, abychom je litovali nebo zachraňovali. Nepotřebujou na půdu další pytel plyšáků věnovaných z touhy páchat dobro a rozzářit smutné dětské oči. „Nejcennější dar, co jim můžete dát, je váš čas,“ říká ředitelka dětského domova v Korkyni Tereza Jandová.
Skončila jedna z posledních SuperStar a Tereze Jandové zvoní telefon. Produkční z Novy. „Že by prý hrozně rádi přijeli. Že zpěváci ze SuperStar dostávají na koncertech strašně moc plyšáků a že by se o ně rádi podělili. A že by se dětem podepsali, kde by chtěly. Nedal si vysvětlit, že to je situace, která není vůbec přirozená, že nedám příběhy dětí do televize a nenechám je fotit. K nám domů přece taky nikdo nechodí. Tak jsem mu říkala, ať nás třeba pozvou na natáčení. Třeba by se to někomu z dětí líbilo. Ale aby to nebylo takové to dětský domov přijel… Kdo by si chtěl nalepit na čelo cedulku Jsem z děcáku, kdo by se s tím chtěl vytahovat? Lidi si přece taky nelepí na čelo cedulku Mám zubní protézu. Komu chci, tomu to řeknu, ale nebudu se cpát do nějaké skupiny, ke které už se „nějak“ přistupuje. Co to vlastně znamená Jsem z dětského domova? – jsou to lidi, kteří si zaslouží respekt a úctu víc, než někdo jiný? Naše děti prostě nevyrůstají se svými rodiči, ale nevím, proč by si kvůli tomu zasluhovaly nějaká privilegia nebo proč by k nim měly jezdit SuperStar a rozdávat jim plyšáky. Mně to připadá jako úplná degradace,“ vykládá Tereza.
Nemusí ani sponzorské akce, které cílí přímo na děti. „Před pár lety probíhala akce jednoho rádia, děti měly kreslit obrázky a za to dostávaly drahé dárky k Vánocům. Připadalo mi skoro zvrácené, jak všichni, včetně těch osmnáctiletých, zasedli ke stolům a malovali. K čemu je to vychovává? Na druhou stranu, upřímně, to nijak nesouvisí s tím, že jsou z dětského domova. Kdo by nemaloval, kdyby mu za to nabídli třeba iPhone, že?“ A dodává, že děti by s pojmy jako je sponzorství vůbec neměly pracovat, ani přijít do styku. „To je přece odpovědnost nás dospělých, jak seženeme peníze, abychom mohli uspokojovat jejich potřeby. Mělo by to jít mimo ně. Musíme je učit si věcí vážit. Nejen čerpat, stát s nataženou rukou a čekat, co dostanu. Tak to přeci v životě nechodí. Tohle je přece po odchodu z dětského domova nečeká. Nesmíme z nich vychovávat další lidi, kteří budou závislí na sociálních dávkách. „Běžný model“ dětského to z nich možná vychovávat může. Nejhorší je, když začnou pracovat s větami jako: máme na to nárok. To je pak něco špatně.“
V Korkyni si musí od šestnácti všichni na léto povinně hledat brigádu, aspoň na čtrnáct dní. „Musí si vyzkoušet, jaké to je hledat si práci, sám si vydělat a sám rozhodovat o tom, jak své peníze utratím,“ argumentuje Tereza. Nechce, aby žili jako ve skleníku. A v osmnácti si nabili nos, jakmile ho vystrčí.
Všechno mi to vypráví s plným vědomím toho, že její dětský domov zápasí o každou korunu. A že, jak sama říká, začátkem roku nemá zrovna klidné spaní. „Schodek našeho rozpočtu se většinou pohybuje kolem šesti set tisíc. Ty peníze sehnat prostě musím, jinak bych tu práci nemohla dělat. A nechci to dělat tak, aby dětský domov musel ubírat na kvalitě péče,“ říká. Hlavním zdrojem peněz, vedle státního příspěvku „na dítě“ zůstávají granty a dárci – těch ovšem není mnoho.
Dětský domov Korkyně pro svůj provoz nutně potřebuje pořídit funkční bezpečné devítimístné auto. Nejen pro cesty do škol a na výlety, ale i pro cesty dětí za jejich blízkými. Přispět na něj můžete i vy. Každý střípek mikrobusu se počítá.
Jak koupit kousek mikrobusu?
Přispějte na transparentní účet sbírky č. 2700474126/2010
Průběh sbírky můžete sledovat zde.
A jak může přispět a pomoct člověk, který k tomu má vůli a možnosti? „Stát tady zastává určitou roli garanta toho, že o děti bude pečováno. A já myslím, že dobře pečováno. Poskytujeme jim, jak zákon říká plné zaopatření. To, co potřebujeme nejvíc podpořit, je prostředí a tým lidí, se kterými dítě vyrůstá,“ míní Tereza Jandová. Tak, aby se prostředí co nejvíc blížilo skutečnému domovu. „Aby skupiny dětí mohly být menší. Mám takovou vizi, že se třeba jednou najde investor, který nám dopřeje takové bydlení, aby každá skupina dětí, například rodinná, mohla bydlet a fungovat sama,“ popisuje. Aby si mohly děti budovat větší intimitu. A mohly se líp připravit na samostatný život. „Podporou týmu myslím to, že budeme mít peníze na dostatečný počet kvalifikovaných lidí, kteří budou připraveni dětem naslouchat, pomáhat a doprovázet je a stejně tak jejich rodiny. Neskutečně si také vážím lidí, kteří se přihlásí jako dobrovolníci a dětem věnují svůj čas. To je asi vůbec nejcennější dar, který jim kdo může dát.“ Ovšem je to taky poměrně zásadní rozhodnutí. Nesmíte přijít jednou… „Vzít děti k sobě domů, péct s nimi cukroví, udělat jim na chalupě táborák, vzít jednoho nebo dva na večeři nebo do kina, kam jdou sami za sebe, ne za kolektiv dětí z děcáku… to pro ně má smysl.“
A pak jsou tu samozřejmě věci, které dětský domov v Korkyni neodmyslitelně potřebuje pro svůj provoz a na které jakožto soukromé zařízení nedostane žádný příspěvek. Například, když je třeba vymalovat, opravit okna nebo pořídit nové auto. To je totiž pro děti z odříznuté Korkyně nepostradatelné. V Korkyni budou vděční za každého, kdo pomoc nabídne. Jen dřív, než nakoupíte plný kufr plyšáků, zavolejte a zeptejte se, co je zrovna pálí.
Pokračování mého povídání s Terezou Jandovou: Není to tak, že jim v osmnácti sbalíme kufr a řeknemeJdi.
Slíbený rozhovor s Petrem, klukem, který v Korkyni vyrostl, již brzy na Peníze.cz…
Dlouhodobý investiční produkt
Myslete na sebe a zabezpečte se na penzi co nejlépe. Třeba investováním do široké nabídky fondů.
Sdílejte článek, než ho smažem
Diskuze
Příspěvek s nejvíce kladnými hlasy
29. 11. 2013 20:28, Petra
Článek je moc hezky napsaný doufám že vše jde tak jak se píše. Když jsem opouštěla Korkyni nevěděla jsem o světě moc, kam na úřad, že zdravotní si musím platit atd. byla jsem nepoužitelná a všude na mě koukali divně, jen co jsem se zmínila že jsem vyrostla v dd tak soucitně chápali (na palici). Pobavil mě odstavec o kreslení - tyhle věci jsem k smrti nesnášela akce sem akce tam (jak mě vždy bylo trapně). Přeji novému vedení ať se jim daří.
Příspěvek s nejvíce zápornými hlasy
29. 11. 2013 10:55, Matěj Morávek
...což odpovídá SUPERhrubé mzdě 40 kKč, tedy cca 30 kKč hrubého (tedy 22 kKč čistého). To není zase tak dobré za 72 hodinové směny.
Navíc si musíte uvědomit, že vzhledem k tomu, že jde de facto o zařízení typu školy/nemocnice, jsou tu poměrně přísné podmínky například na vybavení kuchyně/skladbu jídelníčku apod. které se "průměrné" rodiny netýkají.
DD má v zásadě vlastní budovu, kterou musí udržovat, což těžko srovnáte s nájmem/příspěvkem do fondu oprav čtyřčlené rodiny obývající jeden byt.
Jistě, není to málo peněz, ale dokážu si představit, že vyjít s tím nebude žádný med, pokud chcete svoji práci dělat pořádně a sehnat lidi, kteří budou pracovat poctivě.
Zobrazit celé vláknoSkrýt celé vlákno
V diskuzi je celkem (10 komentářů) příspěvků.