Představme si modelový příklad. Nemocnice zaměstnává lékaře, který vás bude operovat. Během operace však nepostupoval správně a svou nešikovností při operaci pochybil. Kvůli tomu se váš zdravotní stav zhoršil, trpěli jste nepříjemnými bolestmi a po dobu několika týdnů jste byli na neschopence. Rozhodli jste se, že budete vymáhat náhradu škody.
Ovšem přichází na řadu otázka: máte náhradu škody vymáhat po nešikovném lékaři, který vaše zdravotní komplikace „vlastnoručně“ zavinil, nebo po nemocnici, která nešikovného lékaře zaměstnává?
Nadřízený bývá solventnější než jeho pomocník
Občanský zákoník v § 2914 říká, že kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám.
Pokud tedy někdo – říkejme mu nadřízený – používá při své činnosti pomocníka, který je mu podřízen a musí se řídit jeho pokyny (typicky jde o zaměstnance), platí, že pokud podřízený pomocník způsobí při této činnosti třetí osobě (někomu jinému, než svému nadřízenému) škodu, odpovídá za tuto škodu nadřízený.
Proč má za škodu způsobenou pomocníkem odpovídat jeho nadřízený, když ji sám nezpůsobil? Zákon předpokládá, že jestliže si nadřízený může dovolit najímat pomocníka pro svou činnost, bude mít nadřízený více majetku než jeho pomocník, takže bude možné z čeho způsobenou škodu nahradit. Vychází se z předpokladu, že nadřízený je solventnější než jeho pomocník.
Navíc: škoda, za kterou nadřízený odpovídá, vznikla během činnosti, kterou pomocník vykonával v jeho prospěch. Je proto na místě, aby byl nadřízený za škodu minimálně spoluodpovědný.
Zákon už však výslovně neříká, jestli za takto vzniklou škodu odpovídá pouze nadřízený, nebo zda se poškozený může s nárokem na náhradu škody obrátit i přímo na pomocníka.
Co je jisté: Zaměstnance lze považovat za pomocníka zaměstnavatele, takže pokud zaměstnanec během své práce způsobí zákazníkovi, klientovi, dodavateli či jiné třetí osobě škodu, může se poškozený obrátit s žádostí o náhradu škody na zaměstnavatele.
Zaměstnanec odpovídá za škodu způsobenou svému zaměstnavateli z nedbalosti jen do výše 4,5násobku jeho průměrného výdělku. Mohla by pak tedy poškozená osoba chtít po provinivším se zaměstnanci také maximálně tuto částku, nebo zde takové omezení neplatí? Zákoník práce zároveň poskytuje zaměstnanci zvláštní ochranu – znamená to, že je od povinnosti nahradit škodu třetí osobě úplně zproštěn?
Na tyto otázky přinesl odpovědi rozsudek Nejvyššího soudu z loňského října.
Soud: Zaměstnanec za škodu vůči třetí osobě neodpovídá
Pokud jde o pracovněprávní vztah, odpovídá podle Nejvyššího soudu za takovou škodu výhradně zaměstnavatel. Zaměstnanci, který plní pracovní pokyny svého zaměstnavatele, totiž náleží zvláštní ochrana vyplývající ze zákoníku práce.
Jestliže zaměstnanec při výkonu činnosti jménem svého zaměstnavatele nevybočí z jeho pokynů a přesto způsobí třetí osobě škodu, odpovídá za tuto škodu pouze zaměstnavatel (a nikoli zaměstnanec). Zaměstnanec, který škodu třetí osobě způsobil, za ni vůči této osobě vůbec neodpovídá – chrání ho zákoník práce.
Jinak je tomu v případě, kdy nejde o zaměstnance (a současně nejde ani o zcela samostatnou činnost podnikatele, jehož službu si třetí osoba u něj přímo objednala). Může jít o statutární orgán, úřední osobu, starostu, člena spolku, představitele SVJ a celou řadu různých zmocněnců.
Pro posouzení, zda kromě nadřízeného odpovídá i takový pomocník, je podle Nejvyššího soudu rozhodující, jak velká je míra autonomie či naopak závislosti pomocné osoby vůči osobě. Právě na takovém posouzení pak záleží, zda převáží výlučná odpovědnost hlavní osoby, nebo kdy je dostatečný důvod, aby samostatnost pomocníka byla vedla k jeho vlastní povinnosti k náhradě škody.
Poškozená třetí osoba pak obecně (s výjimkou zmíněného zaměstnance) může chtít náhradu škody nejen od nadřízeného, ale společně s ním i od jeho pomocníka, který škodu fakticky způsobil, konstatoval Nejvyšší soud. Ten, kdo má prospěch z činnosti pomocníka, by měl také nést rizika spojená s jeho činností.
Soud se zabýval i situací, kterou lze jednoduše nazvat jako činnost subdodavatele: „hlavní osoba“ může pro svou činnost využít takzvaného samostatného pomocníka – tedy osobu, která pro ni provádí činnost vlastním jménem a na vlastní riziko. Takový pomocník či subdodavatel odpovídá za škodu sám. Pokud však hlavní osoba takového pomocníka nepečlivě vybrala nebo na ni nedostatečně dohlížela, ručí podle občanského zákoníku za splnění jejího závazku z deliktu a poškozený se může domáhat splnění dluhu vůči takovému ručiteli. Potvrdil to i rozsudek Nejvyššího soudu z dubna 2021, ústavní stížnost proti němu loni zamítl Ústavní soud.
Nemocnice a nešikovný lékař
Protože už víme, jaká pravidla se uplatní, když zaměstnanec způsobí při plnění pracovních úkolů třetí osobě škodu, bude pro nás snadné odpovědět, jak dopadne modelová situace popsaná v úvodu článku.
Jelikož byl lékař zaměstnán v dané nemocnici a podléhal jejím pokynům, je možné ho považovat za pomocníka. V takovém případě bude za újmu způsobenou na zdraví odpovídat právě nemocnice, která lékaře pro své podnikání v oblasti poskytování zdravotních služeb využívala.
Pokud jde o samotného lékaře, byl u nemocnice zaměstnán v pracovněprávním vztahu. Jelikož zákoník práce poskytuje zaměstnancům zvláštní ochranu, nebude za újmu vůči třetí osobě vůbec odpovídat, přestože ji sám způsobil.
Náhradu újmy tedy budete moci požadovat pouze po nemocnici. A protože nemocnice obecně mívají dostatek finančních prostředků a velice nerady se soudí, je možné, že se na náhradě újmy poměrně včas dohodnete.
Zmíněná pravidla vás nicméně nemusí uspokojit, pokud vám škodu způsobí zaměstnanec nějaké firmy, která je (nebo bude) v platební neschopnosti.
Martin Horvát
Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy působí v advokacii, kde se věnuje zejména oblasti soudních sporů. Rád publikuje odborné články týkající se pracovního a obchodního práva. Své vzdělání aktuálně prohlubuje... Další články autora.
Sdílejte článek, než ho smažem