Zdravotnictví USA: stát pomůže jen důchodcům a nejchudším

Zdravotní pojištění ve Spojených státech funguje čistě na komerčním základě a je dobrovolné. Poskytují ho zdravotní pojišťovny, kterým lidé platí pojistné. Ze mzdy se nestrhává žádné povinné zdravotní pojištění, které by teklo do státního rozpočtu, nebo nějaké státem spravované organizace.

Přesto existují skupiny lidí, které si komerční pojištění neplatí, a přesto nemusí hradit veškeré náklady na zdravotní péči. Tu za ně platí stát. Vládní programy hradí péči 27 procentům pojištěných Američanů. Největšími jsou Medicare pro důchodce a Madicaid pro chudé, menší jsou program pro chudé děti (SCHIP) a program pro veterány. Federace do systému zasahuje ještě v jedné oblasti: podle federálního zákona z roku 1986 musí být pohotovostní péče poskytnuta všem, kdo ji potřebují, nezávisle na schopnosti za ni zaplatit. Náklady za tato ošetření platí samy nemocnice, respektive pojištění pacienti.

Na Medicare má nárok každý důchodce od věku 65 let. U invalidů věk nerozhoduje. Medicare je plně hrazena z federálního rozpočtu a má několik částí, které příjemcům platí část výdajů za pobyt v nemocnici, výdaje za léčbu a léky. V roce 2006 využívalo Medicare 40,3 milionů amerických důchodců a postižených. Příjemcům se doporučuje platit si ještě připojištění, které hradí vše, co Medicare nekryje, a většina z nich této možnosti využívá.

Program pro chudé, Medicaid, není plně federální. Až z poloviny je placen z rozpočtů jednotlivých států. Ty se ho účastnit nemusí, ale činí tak všechny do jednoho. Nárok na Medicaid mají lidé s nízkým příjmem, většinou do výše životního minima.

V roce 2006 byla Medicaid poskytnuta 38,3 milionu lidí. Jenže vzhledem k relativně vysokým administrativním nákladům spojeným s Medicaid a nízkými náhradami, roste počet lékařů, kteří ve svých ordinacích tento program neakceptují. Na toto téma se často vedou politické debaty. Odpůrci rozšiřování vládních programů tvrdí, že vládou uměle stlačené úhrady z Medicare a Medicaid musejí kliniky promítnout do vyšších částek účtovaných jiným pacientům. Všichni ti, kterým nehradí náklady na zdraví stát či federace, tak zaplatí více.

V roce 1997 vytvořila federální vláda další program, který je spolufinancován i jednotlivými státy. Jde o pojištění pro děti z rodin, které na jedné straně vydělávají příliš moc na to, aby se kvalifikovaly pro Medicaid, ale na druhé straně příliš málo na to, aby si mohly zdravotní pojištění koupit samy. Program nese název SCHIP (State Children's Health Insurance Program) a v loňském roce jej využilo 6,6 milionu dětí.

Čtvrtou skupinou, která může těžit z vládních programů, jsou váleční veteráni, jejich rodiny a pozůstalí. Těm jsou k dispozici zdravotní zařízení pro veterány.

Celkem hradí federální a státní programy 44 procent nákladů za zdravotní péči v USA.

Přesto v USA zůstávají stále miliony lidí bez zdravotní pojistky. Červencová studie Kaiser Family Foundation odhaduje, že zhruba 25 % nepojištěných, tedy asi 11 miliónů Američanů, má nárok na některý z uvedených vládních programů. Z nějakého důvodu jich ale nevyužívá.

Velké procento nepojištěných ale zaujímají ti, kteří si pojištění nemohou dovolit. Zaměstnavatel jim pojištění neposkytuje, rodina přitom vydělává příliš mnoho na to, aby získala Medicaid, a příliš málo na to, aby si koupila pojistku sama. (V průměru podle statistik zaplatí čtyřčlenná americká rodina za zdravotní pojištění 1 000 dolarů měsíčně.)

Pak také existuje skupina lidí, která tvrdí, že pojištění nepotřebuje, a platit si jej nechce. Jiní by si naopak pojištění platit chtěli, ale nikdo je vzhledem k jejich zdravotnímu stavu nechce pojistit. Jen pět států vyžaduje, aby pojišťovny přijaly každého. Nebo jim, opět vzhledem k jejich zdravotnímu stavu, vyčíslí tak vysoké pojistné, že si jej stejně nemohou dovolit. Výjimkou je stát Vermont, kde pojišťovny musejí pojistit každého za stejnou cenu. V ostatních padesáti státech může mít takový člověk či rodina se sjednáním dobrého pojištění značné problémy.

Autorka žije dlouhodobě v USA.

Je podle vás americký systém zdravotního pojištění spravedlivější, než všeobecné pojištění známé z Evropy?