Stárneme. Poradí si s tím zdravotnictví?

"Největší problém představuje rapidní snižování počtu obyvatel v produktivním věku", bylo slyšet snad z každého příspěvku. Dynamický nárůst počtu seniorů spolu se stagnací nebo poklesem podílu dětské složky budou charakteristiky příštího vývoje. Co to bude konkrétně pro zdravotnictví znamenat? Například to, že v roce 2050 by se z veřejných zdrojů pokrylo jen 50 % potřebné péče. Pokud by se měla pokrýt celá, pak by se sazba pojistného na zdravotní pojištění musela zdvojnásobit. "Toto je zcela neúnosné zvýšení daňové zátěže," tvrdí Pavel Hroboň z občanského sdružení Reforma zdravotnictví.

Soukromý sektore, rač vstoupit

Hroboň vidí řešení ve zefektivnění systému, na kterém současné zdravotnictví funguje. Navrhuje, aby si pojišťovny, na rozdíl od současného stavu, své obchodní partnery mohly vybírat samy. Omezil by se tím například přísun drahých léků. Aby totiž daná pojišťovna uspěla mezi konkurencí, musela by se zaměřit na vysokou kvalitu a zároveň na únosnou cenu. Dále by zvýšil motivaci občanů, což by znamenalo zavedení osobních zdravotních účtů a regulačních poplatků s možností nákupu doplňkových služeb. Zvýšil by podíl soukromých zdrojů na financování. Na druhou stranu by chtěl zachovat všeobecnou dostupnost zdravotních služeb, ale výdaje z veřejných rozpočtů by nezvyšoval.

Nyní jsou veřejné výdaje na zdravotnictví z více jak 80 % hrazeny zdravotními pojišťovnami. Ty se však každoročně zadlužují více než 5 miliardami Kč a ke konci tohoto roku se má jejich dluh vyšplhat až k 15 miliardám Kč. "Zásadní reforma je nutná," myslí si Jarmila Fuchsová, ředitelka zdravotnického odboru Ministerstva financí. Zároveň se však domnívá, že i když současný systém bude pokračovat, "vždy se to nějak udělá, bez zdravotní péče to nejde."
Navrhuje přehodnotit míru odpovědnosti. Ta by směřovala od státu ke samosprávním orgánům, od těch ke zdravotním pojišťovnám, dále k soukromému sektoru a konečně k občanovi. Sledovat problémy na regionální úrovni a ne celostátně doporučuje i Tomáš Kučera z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Milan Kubek z Lékařského odborového klubu má za to, že je to stát, kdo okrádá systém zdravotního pojištění. Zároveň se však staví proti zásadní reformě, protože prý podobný experiment nikde jinde nefunguje.

Staří lidé jsou drazí

V současné době je polovina české populace starší 37 let, v roce 2065 se hranice posune až k 50 letům. Délka života se prodlužuje. Mezi roky 1991 a 2002 vzrostla naděje dožití při narození u mužů na 72 let z 68,2 a u žen na 78,5 z 75,7 let. A tento trend bude pokračovat. Počet osob v produktivním věku je dnes na historickém maximu a za 60 let by tento počet měl klesnout o čtvrtinu. Lidé v poproduktivním věku se stanou jedinou složkou populace, která poroste. Ukažme si to na příkladu:

Důchodci čerpají ze zdravotního pojištění 4krát více než produktivní obyvatelé. Jejich péče stojí ročně kolem 35 tisíc Kč, stát za ně přitom dává 6krát míň. Průměrné náklady na jednoho obyvatele za rok pak činí 12 500 Kč u muže a 13 200 u ženy.
Podle Leoše Hegera z Fakultní nemocnice v Hradci Králové je úroveň standardní péče poskytované u nás příliš vysoká. Například ambulantních kontaktů je 2x tolik, než je běžné v zemích Evropské unie. Za léky se utrácí 27 % všech výdajů, což nemá ve světě obdoby. A právě třeba na lécích a jídle v nemocnicích by se dalo ušetřit až 30 miliard Kč ročně. Naše společnost si však nechce ekonomické bariéry přiznat. Na druhou stranu Heger připouští: "Peníze se vždycky najdou, je jen otázkou priorit, kam je investovat."

Obávanou hrozbou je skutečnost, že k poklesu obyvatel dochází v době, kdy věkem nejintenzivnější plodnosti prochází velmi početné ročníky žen narozených v 70. letech. Od nich se původně očekávalo vytvoření sekundární populační vlny právě k vlně vzniklé v letech 1971 až 1980. Od roku 1996 se počet živě narozených dětí na jednu ženu drží pod hladinou 1,2 dítěte. Tento vývoj by v dlouhodobé perspektivě zajistil prostou obměnu obyvatel jen z 58 %. Předpověď plodnosti, stejně jako srovnání minulého vývoje v některých evropských zemích uvádíme v tabulkách.

Jak tedy tento stav řešit? Reforma zdravotnictví ještě nemá tak propracovanou koncepci jako důchodová reforma, se kterou pochopitelně úzce souvisí. Proto jako částečné východisko se nabízí prodloužení věku odchodu do důchodu na hranici 65 nebo až 68 let, která odpovídá hranici v Evropské unii. Ovšem největším problémem zůstává minimální podíl soukromých výdajů na zdravotnictví. Ten máme nejmenší z celé Unie. "Nebojme se soukromého sektoru," vyzývá Ondřej Schneider z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.

Jste spokojeni se současným stavem zdravotnictví? Zastáváte stejný názor jako ministryně zdravotnictví Milada Emmerová, že do zdravotnictví nesmí vstoupit soukromý sektor? Hlasujte v naší anketě.