Zdroj: Shutterstock
PR článek
V článku Opatření proti pandemii. Právníci radí jak na náhradu škod jsme popsali prostředky, kterými stát v době pandemie může regulovat společenský a ekonomický život, zejména vyhlášení nouzového stavu a přijímání krizových opatření vládou na základě krizového zákona. Kromě úpravy pravomocí vlády obsahuje krizový zákon také mechanismus náhrady škod, které osoby v souvislosti s vyhlášenými opatřeními utrpí. Podle hojně skloňovaného § 36 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám, budou-li splněny následující podmínky:
Krizový zákon nadto upravuje také povinnost státu nahradit věcnou škodu způsobenou například tím, že orgány provádějící krizová opatření upotřebí cizí věc (např. stavbu nebo dopravní prostředek).
Advokátní kancelář SLANINOVÁ VOKÁL si zakládá na lidském přístupu ke klientům a efektivním řešení jejich životních událostí. Mezi její klienty patří velké společnosti, veřejné instituce, živnostníci i rodiny. Zaměřuje se na závazky, exekuce, osobní údaje, zdravotnictví, neziskový sektor a veřejné zakázky.
Otázka naplnění výše uvedených podmínek nemusí na první pohled působit složitě. Nastala situace, kdy podnikatelům vznikly hmotné škody a propady v tržbách právě proto, že jim vláda krizovými opatřeními přikázala uzavřít provozovny či alespoň významně omezila jejich provoz.
Dosavadní zkušenosti s odškodňováním podle krizového zákona ale ukazují, že pravidla obsažená v citovaném ustanovení se neobejdou bez širšího výkladu. Soudy budou jednotlivé nároky posuzovat z materiálního hlediska, kdy do hry vstoupí řada faktorů v zákoně výslovně neuvedených. Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře (vztahující se zejména ke škodám způsobeným v důsledku povodní) takto vedl úvahy například o tom, že:
S ohledem na bezprecedentní povahu současné situace (zejména co se týče jejího rozsahu) nelze tedy dosud spolehlivě zodpovědět otázku, jestli bude stát povinen plošně nahrazovat škody, které podnikatelům vznikly kvůli nucenému uzavření provozoven. Jasnější světlo do této problematiky vnese až čerstvá soudní praxe. Ta se kromě splnění formálních podmínek vzniku nároků na náhradu škod bude dozajista zabývat i možnými ekonomickými dopady plošných náhrad, zejména reálnou schopností státního rozpočtu uspokojit žalované částky. Nelze vyloučit ani to, že pravidla náhrady škody způsobené koronavirovou krizí budou upravena zvláštním zákonem. Byť taková legislativa do značné míry předvídá zpětnou účinnost, která je v právu obecně nepřípustná, nelze vzhledem k nepředvídatelnosti ekonomických i sociálních dopadů krize předem zavrhnout žádnou z možností. Ostatně, obdobný systém zákonodárci zvolili už v případě tzv. „lex voucher“, upravujícího náhrady za zrušené zájezdy.
Další z častých dotazů směřuje k rozsahu, v němž bude stát případně povinen vzniklou škodu nahradit. Vzhledem k tomu, že krizový zákon hovoří obecně o „škodě“, aniž tento pojem výslovně konkretizoval, je třeba vycházet z obecného pojetí škody v soukromém právu a uzavřít, že škodou se rozumí skutečná škoda i ušlý zisk.
Skutečnou škodu bude představovat částka, o kterou se sníží již existující majetek poškozených podnikatelů. Bude se jednat například o hodnotu prošlých zásob, náklady na zajištění ochrany zboží nebo materiálů po dobu přerušení provozu či jiné náklady, které by nebylo třeba vynaložit, nedošlo-li by k přijetí krizových opatření.
Ušlým ziskem se poté rozumí částka, o kterou se majetek podnikatele nezvýšil, ačkoli by to bylo možné za běžného chodu věcí rozumně očekávat. Půjde například o neuskutečněné tržby za dobu uzavření provozoven. V případě ušlého zisku však může být v praxi složité prokázat jeho příčinnou souvislost s krizovými opatřeními. Stát se bude bránit tvrzením, že k propadu tržeb by nevyhnutelně došlo i bez ohledu na krizová opatření, neboť klienti by služby podniků užívali omezeně již kvůli svým obavám z pandemie samotné. S tímto tvrzením se podnikatelé budou muset v řízení před soudem vypořádat.
Poškození podnikatelé si rovněž nesmějí škody způsobit sami a musejí jejich vzniku aktivně předcházet v rámci své prevenční povinnosti. Stát není povinen nahradit škodu v rozsahu, ve kterém mohla být poškozeným snadno odvrácena. V praxi to znamená například včasné zabezpečení zásob a materiálů proti rychlé zkáze (zamrazením či vhodným uskladněním), nenakupování nového zboží nebo neuzavírání nových smluv, jež nebude možné dodržet.
Doporučujeme veškeré utrpěné škody včetně jejich výše pečlivě zaznamenávat a dokumentovat. Poškozený totiž musí být schopen utrpěnou škodu přesně vyčíslit a její výši prokázat. K tomu poslouží například faktury za produkty a služby související s implementací krizových opatření, doklady o nákladech na limitaci škod, přehledy zrušených objednávek a smluv či evidence snížení tržeb vůči předchozím obdobím.
Po finálním vyčíslení škod je žádoucí připravit písemné podání, v němž budou uvedeny rozhodující skutečnosti a důkazy (jaká škoda vznikla, které opatření bylo příčinou, jaká je výše škody, jakými smlouvami či doklady to lze osvědčit), a toto podání následně doručit příslušnému orgánu krizového řízení. Názory odborné veřejnosti se prozatím rozcházejí v tom, zda tímto orgánem bude ministerstvo vnitra nebo vláda.
Nárok je třeba uplatnit do šesti měsíců od okamžiku, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, přičemž není vyloučeno, aby byl nárok uplatňován po částech, tak, aby se předešlo jeho zániku v důsledku uplynutí lhůty. Obecně lze doporučit nárok uplatnit do 6 měsíců ode dne, kdy byla příslušná opatření zavedena. Nebude-li nárok příslušným orgánem vypořádán, případně bude-li vyplacení náhrady škody zamítnuto, nezbude poškozenému než nárok uplatnit žalobou u soudu v obecné tříleté promlčecí lhůtě.
Nouzový stav byl v česku vyhlášen 12. března a trval až do 17. května. Za jeho trvání měl být veřejný život v souladu s krizovým zákonem regulován vládními krizovými opatřeními. Poté, co se začaly množit otázky týkající se možných náhrad škod, přistoupily státní orgány k problematickému kroku ve snaze tuto veřejnou debatu utišit.
Některá zásadní opatření tak nově v druhé polovině března nebyla vydávána vládou v režimu krizového zákona, nýbrž ministerstvem zdravotnictví na základě zákona o ochraně veřejného zdraví. Tato opatření vláda pouze „vzala na vědomí“ svými usneseními. Šlo pouze o formální změnu, neboť co do obsahu a důsledků byla mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví rovnocenná s těmi vládními. Hlavním motivem tohoto postupu tak mělo být zjevně obejití režimu krizového zákona při krizovém řízení, neboť na rozdíl od něj neupravuje zákon o ochraně veřejného zdraví žádný výslovný mechanismus pro náhradu škod způsobených v souvislosti s přijatými opatřeními.
Účelové obcházení krizového zákona bylo okamžitě kritizováno odbornou právnickou veřejností. Její výtky následně potvrdil Městský soud v Praze, který svým rozsudkem ze dne 23. 4. 2020 zrušil mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví ze dne 17. 4. 2020 a ze dne 26. 3. 2020 o omezení maloobchodního prodeje a dále opatření ze dne 15. 4. 2020 a ze dne 23. 3. 2020 omezující volný pohyb osob jako nezákonná. Současně poskytl vládě lhůtu, aby jejich obsah přenesla do nových krizových opatření vyhlášených řádně v režimu krizového zákona.
Uvedené rozhodnutí, nebude-li zrušeno po kasační stížnosti ministerstva zdravotnictví, může mít významné důsledky pro možnost úspěšně uplatňovat nároky na náhradu škody. Byla-li uvedená mimořádná opatření zrušena jako nezákonná, je splněna první podmínka pro přiznání náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb. spočívající v existenci nezákonného rozhodnutí. Podaří-li se podnikatelům doložit, že jim v příčinné souvislosti s ním vznikla škoda, existuje zde reálná šance na přiznání náhrady škody v režimu tohoto zákona.
Současně ale nelze vyloučit, že se i na tato nezákonná mimořádná opatření ministerstva zdravotnictví bude dále fakticky nahlížet jako na krizová opatření vlády. Byť byla formálně vydána jiným orgánem, svým účelem, obsahem a účinky bez dalšího plnila funkci vládních krizových opatření, jež s ohledem na závažnost pandemické situace a širokou možnost omezení základních práv osob na území České republiky představovala jediný adekvátní nástroj právní regulace veřejného života. Právě na tomto základě Městský soud v Praze rozhodl o zrušení mimořádných opatření ministerstva, kdy konstatoval, že práva a svobody musí být i při mimořádných stavech omezována právem předvídaným způsobem a nouzový stav nemůže být záminkou pro ignorování principů právního státu.
Zrušení mimořádných opatření ministerstva zdravotnictví tak nemusí bez dalšího znamenat pro poškozené významnou změnu při posuzování jejich nároků za dobu, kdy tato opatření byla v platnosti, může jim však značně ulehčit důkazní situaci v případech, kdy bude nárok uplatněn z titulu nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb.
Koncipient advokátní kanceláře SLANINOVÁ VOKÁL. Absolvent Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Kromě obecného občanského práva se zaměřuje i na autorské právo a ochranu osobních údajů.
Ač nelze v současné době s jistotou předjímat přístup soudů k posuzování nároků na náhradu škod utrpěných v souvislosti s koronavirovou krizí, už teď lze činit kroky k maximalizaci šancí na jejich uspokojení. Poškozeným podnikatelům doporučujeme zasadit o minimalizaci škod (čerpáním podpor či využíváním zvýhodněných úvěrových programů) a pečlivě evidovat jejich výši včetně veškeré související dokumentace, aby bylo možné v budoucnu uplatněný nárok na náhradu škody řádně odůvodnit a doložit. Doporučujeme též sledovat vývoj aktuální situace a informací a hlídat uplynutí šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároků.
V advokátní kanceláři SLANINOVÁ VOKÁL vám rádi poskytneme další informace a pomůžeme vám s řádným uplatněním vašich nároků.
Podrobnosti přineseme v navazujících částech seriálu, v nichž se advokáti z AK SLANINOVÁ VOKÁL postupně zaměří na řešení závazkových sporů způsobených koronavirem, a následně též na možnosti nárokování náhrady škody dle veřejného práva.
Sdílejte článek, než ho smažem
