Podlehnout krásné věci, která je značně nepraktická, není nic těžkého. „Sama mám doma na umyvadle baterie, vypadají nádherně, jenže když máte mokré nebo namydlené ruce, nejste schopní pustit vodu,“ říká nám s úsměvem ve svém ateliéru na Malostranském nábřeží jedna z nejuznávanějších českých módních návrhářek. Design se podle ní dnes zbytečně glorifikuje a zapomíná se přitom na jeho podstatu – spojení funkčnosti a estetiky.
Spousta lidí má za to, že móda a design jsou něco drahého a extravagantního. Proč?
Máte pravdu, lidé to tak převážně vnímají. Může se zdát, že design je jen pro vyvolené, ale je to nesmysl. Záleží na tom, jak s pojmem design zacházíme. Design je samozřejmě důležitý, patří k životu, ale neměli bychom ho glorifikovat. Spousta lidí nechápe, že jde vlastně o užitkovou záležitost. Pravá podstata designu je funkčnost při estetickém pojetí předmětu. Vždyť design má všechno, i klika od dveří, lavička nebo šroubovák.
Mám ráda design, který je pokorný, má sílu a zároveň je funkční. Doufám, že bude pořád dostatek lidí, kteří nepodlehnou konzumu, půjdou alternativní cestou a budou upřednostňovat jedinečné a udržitelné věci.
Patří k nejznámějším a nejuznávanějším módním návrhářkám v Česku. V devadesátých letech opustila svět konfekční módy a zaměřila se na oděvní design v širokém pojetí: navrhuje divadelní, filmové a scénické kostýmy, umělecké objekty na tělo, róby pro vystoupení zpěvaček, šije i běžné civilní zakázky, kolekce prêt-à-porter i unikátní umělecké modely. Svoji módu prezentuje na výstavách a přehlídkách ve Vídni, Paříži, Lyonu, New Yorku, Düsseldorfu nebo Los Angeles.
Věnuje se mladým talentovaným lidem. Na JAMU a FAVU vedla kurzy kreativního oděvu. Dnes je vedoucí Ateliéru designu oděvu a obuvi na UMPRUM – Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. V roce 2005 založila v Praze Studio LR – galerii na podporu mladých oděvních designérů.
Foto v boxu Robert Vano
Udržitelné věci?
Když si dneska půjdu koupit nádherný svetr, tak i když se mi bude líbit sebevíc, za rok ho budu muset pravděpodobně vyřadit ze šatníku. Nebude v módě. To mi přijde absurdní. Proč by nám všechny věci, nejen oblečení, nemohly vydržet, a tím pádem i dobře sloužit, řadu let? Dnes je životnost výrobků neskutečně krátká, všechno má být jenom na chvíli, abychom museli pořád kupovat nové věci. Je to vymývání mozků. Čím víc lidí si tohle uvědomí, tím víc se budou přiklánět k alternativě. Jsem ráda, když mám nějaký kus oblečení dlouho. Má pak příběh, a když si ho vezmu na sebe, vracejí se mi vzpomínky. Samozřejmě vím, že velké řetězce a rychlá móda nikdy nezmizí, ale opravdu doufám, že to prokoukne víc lidí a přikloní se ke kvalitním lokálním designérům.
Nepřispívají ke konzumu určitým dílem i módní návrháři?
Ta úvaha se samozřejmě nabízí, vždyť taky dělám oblečení pro ženy. Jenže já se zaměřuji na zakázkovou tvorbu pro solitéry. Z módního průmyslu jsem odešla už v roce 1998. Nebavilo mě to a nenaplňovalo – dvakrát do roka dodávat nové kolekce a zahlcovat trh dalším a dalším oblečením.
Jak dlouho jste se vlastně věnovala konfekční módě?
Počátkem devadesátých let jsem čtyři roky v kuse dvakrát ročně prezentovala své kolekce na světovém veletrhu módy v Düsseldorfu. Tehdy ještě neexistovaly fashion weeky. Měla jsem úspěch, každá moje kolekce se vždycky prodala. Jenže to nebyl svět pro mě. Jsem tvůrce, ne obchodník s oblečením. Dodnes si pamatuji, jak jsem se procházela veletrhem, což bylo šestnáct hal narvaných oblečením, a v duchu si říkala, co tam vlastně dělám. Navíc takové veletrhy jsou obrovsky finančně náročné. Jen účast na stánku přijde na milion korun a ušít kolekci je další milion. A na takový veletrh jedete i několikrát do roka. Nechtěla jsem být součástí takového byznysu.
Nikdy jste odchodu od klasické konfekce nelitovala?
Na začátku jsem se samozřejmě bála, co budu dělat a jak se uživím. Ale musela jsem se prostě najít. Věděla jsem, že nechci být poplatná trendům. Věřím, že dobrý designér nebo návrhář musí mít palec na pulzu doby, ale nesmí podléhat trendům. A k tomu vedu i svoje studenty – aby byli osobití a neztratili se v mašinerii.
Poslední kolekce Liběny Rochové s názvem Partitury balancuje na hraně mezi uměním a módou. Návrhářka se inspirovala tvorbou výtvarníka Milana Grygara.
Myslíte si, že si v budoucnu začne víc lidí nechávat šít oblečení na míru?
Dnešní doba je na to příliš uspěchaná. Hodně lidí dá radši přednost hotové věci, protože jednoduše nemá čas chodit pravidelně na zkoušky. Ten, kdo si šití na míru může dovolit finančně, má většinou dost náročné povolání, které se s tím těžko skloubí. Rozhodně bych v tomhle směru nečekala nějaký boom. Uspěchanému životnímu stylu jdou naproti právě řetězce. Koupit, vyhodit, koupit, vyhodit a takhle pořád dokola.
Když jdete po ulici, sledujete, co na sobě lidé nosí?
Samozřejmě. Mám ráda zajímavé a osobité oblečení. Často ale vidím spíš lidi, kteří na sebe evidentně nedbají, jsou neupravení, neřeší čistotu, a bohužel mnohdy ani hygienu. Cítím větší buranství, povrchnost a nevzdělanost a nejen tady u nás, ale celosvětově. Všechno to souvisí s konzumem, o kterém jsem mluvila. Nekomplikovaný život oslovuje čím dál víc lidí, navíc tomu dost nahrává neutěšená politická situace. Lidé mají spoustu problémů a nechce se jim řešit nic dalšího. Volí pak nejjednodušší cestu – rychle nakoupit jídlo a něco na sebe a moc se tím nezabývat.
V jednom rozhovoru jste říkala, že to, jak se člověk obléká, není otázka peněz, ale kulturnosti. Jak jsme tedy v Česku kulturní?
Dost záleží na konkrétním místě. Jinak se samozřejmě oblékají lidé v Praze a jinak na vesnici. Obecně ale v Česku pořád není kultura odívání na vysoké úrovni. Mnoho lidí stále chodí do divadla ve svetru a s taškou nebo batohem přes rameno. Přitom pěkně se obléknout znamená vyjádřit úctu hercům. Další nešvar je outdoorové oblečení ve městě – každý den potkávám spoustu lidí, kteří vypadají, jako kdyby měli za chvilku vyrazit na hory. V Česku zkrátka nejsme zvyklí zabývat se oblečením. Dřív se to totiž považovalo za něco zbytečného a povrchního. Přitom oděv je, alespoň ve většině vyspělých zemí, odrazem doby, patří k užitému umění. Nevypovídá jen o člověku, ale i o čase, ve kterém vznikl.
Hodně se pohybujete mezi studenty a mladými designéry. Jaká je dnes jejich pozice? Mají vůbec šanci uspět se svojí vlastní značkou?
Mladí nemají dost peněz, aby mohli ve velkém zafinancovat vlastní značku. Těžké je to všude na světě a nejen v našem oboru. Když děláte sklo, porcelán nebo šperk, můžete se proslavit jako solitér, v oděvu je to skoro nemožné. Musíte být součástí mašinerie, jezdit na fashion weeky. A připravit kolekci je nesmírně nákladná záležitost.
Jaký postup tedy doporučujete svým studentům?
Většinou jim radím, aby si založili obrazně řečeno v garáži malou značku, zkusili to na lokálním trhu a pak se případně pokusili expandovat ven. Což je samozřejmě také ekonomicky dost náročné, ale ne nemožné, pokud máte opravdu talent. Existuje řada menších zahraničních firem, které oslovují přímo studenty. Myslím, že tohle je dobrá cesta. Větší značky raději nabírají diplomanty, kterým můžou dát míň peněz. Navíc konkurence je veliká – ve světě je několik prestižních škol designu a každá z nich má mnoho studentů, kteří chtějí prorazit. UMPRUM je v tomhle ohledu dost unikátní. V každém ročníku máme dva až čtyři studenty. Dohromady se stážisty kolem dvaceti osob.
Rozhovor vyšel v nejnovějším čísle magazínu FINMAG. Zajímavého čtení je v něm ale daleko víc. Kromě titulního rozhovoru s Tonyou Graves v něm najdete třeba reportáž z Kibery, možná největšího afrického slumu, emotivní příběh statečné Bělorusky, která zachraňuje české zámky, tipy na auta-veterány k investicím a spoustu dalšího. Předplaťte si FINMAG.
Mecenáši, kteří by mladé talenty podpořili, u nás nejsou?
Podpora mladých talentů se v Česku nikdy moc nenosila. Sama jsem v roce 1991 reprezentovala tehdy ještě Československo na módním veletrhu v Düsseldorfu. Moje kolekce měla úspěch, prodala se a já si tak otevřela dveře do světa. U nás to nikoho příliš nezajímalo. Byla tam řada zahraničních novinářů a fotografů ze všech tehdejších magazínů o módě. Z Československa jen jeden novinář ze slovenského technického magazínu. Myslela jsem si, že nějaká tuzemská oděvní firma si řekne Super, máme člověka, který zabodoval, tak mu pomůžeme do startu. Ve světě je to normální; když zaregistrují talent, investují do něj peníze.
A za posledních pětadvacet let nenastal výraznější posun k lepšímu?
Skoro ne, což je zajímavé, protože v jiných oborech se změnilo hodně. Já jsem ráda, že v posledních letech máme alespoň možnost svou práci představit. Třeba Designblok je výborná akce, kde můžeme mít přehlídky a výstavy. Třetím rokem u nás taky probíhá Mercedes-Benz Fashion Week, který má ambici stát se světovou akcí. Začali sem jezdit nákupčí alternativních značek, kteří shánějí módu do malých prestižních obchodů.
Máte ještě nějaký návrhářský sen, který byste si chtěla splnit?
Návrhářský ani tolik ne, můj sen se týká spíš mých studentů – práce s nimi mě opravdu naplňuje a baví. Moc bych si přála, aby zabodovali v zahraničí a tvořili osobité oděvy.
Penzijko s finančním bonusem
Založte si penzijko Conseq a získejte nejen státní příspěvky a daňovou úsporu, ale i bonus pro věrné klienty.
Sdílejte článek, než ho smažem
