Když Apple otevřel App Store, vydali jednu z prvních českých aplikací. V té době si ji za dolar stáhl snad každý, kdo měl v kapse iPhone. Vytvořili také mobilní bankovnictví Fio bance. Přesto se vyjednávání o dalších zakázkách až příliš táhla a malá firma si začala uvědomovat, že tady jim pšenka nepokvete. „Trh mobilních aplikací tu nebyl moc rozvinutý. A klienti, včetně velkých korporací, byli příliš zkostnatělí a nechtělo se jim inovovat. Přístup firem k tvorbě softwaru tu sice pořád ještě není jako na Západě, i když se postupem času zlepšuje. Pro nás se tím ale nic nemění, k českým zakázkám se už vracet nechceme. Teď si jdeme za svým v Americe, kde nás klienti sami oslovují,“ vypráví Lubo Smid, který má na starost rozvoj vývojářského centra firmy STRV. V něm dnes v pražské ulici Na Příkopě sedí necelá stovka zaměstnanců.
Začátky v Americe ale nebyly jednoduché. Do seznamkové aplikace The Game nainvestovali Lubo a jeho společníci dost peněz, jenže po čase museli celý projekt stopnout. Aby bylo z čeho platit zaměstnance, začali dělat na zakázkách, které poptávaly různé kalifornské start-upy. Už se tedy nesoustředili na jeden produkt, ale nabízeli službu, kterou zajišťoval jejich vývojářský tým. „Rychle jsme si uvědomili, že to je obrovská výhoda. Můžeme si osahat třicet různých projektů, na kterých momentálně pracujeme. Kdybychom dělali jenom na jednom, tak nezískáme tolik zkušeností a nebudeme spolupracovat s tolika zajímavými firmami. Tohle všechno se nám později vrátí a my to budeme moct zužitkovat i na vlastních projektech,“ popisuje mladý sympaťák svoje plány nad talířem plným pizzy. Mimochodem právě jídlo v aplikacích z dílny STRV hraje důležitou roli. Ale nepředbíhejme…
Byl jste odjakživa technický nadšenec?
Rozhodně. U táty v práci jsem si strašně rád hrál na čtyřiosmšestce [počítače s procesory 486 byly uvedeny na trh na začátku devadesátých let, později „čtyřiosmšestky“ vytlačila pentia, pozn. red.]. Když jsem pak na základní škole dostal první vlastní počítač – myslím, že to bylo Pentium 75 –, tak jsem byl v sedmém nebi. Hraní her mi ale vydrželo jen chviličku. Brzy jsem začal zkoumat, co všechno se dá na počítači ještě dělat. Časem jsem se pustil do programování a vytváření webových stránek. Hodně mě to zajímalo, takže jsem se přihlásil na průmyslovku zaměřenou na IT. Na vysoké škole jsem k tomu ještě přibral management.
Chtěl jste vždycky podnikat sám na sebe, nebo jste se stal spoluzakladatelem technologické firmy spíš jen shodou okolností?
Ještě na škole jsem zkoušel podnikat na živnosťák, ale zároveň mě docela lákalo pracovat ve velké firmě, kde bych se něco přiučil od zkušenějších profíků. Nakonec dopadlo všechno úplně jinak. Odjel jsem studovat do zahraničí, a když jsem se vrátil, rovnou jsem se připojil ke klukům a k jejich podnikání. Původně jsem měl být jen klasický zaměstnanec, projektový manažer, ale velmi rychle to vykrystalizovalo tak, že jsme byli ve firmě všichni na stejné úrovni. Perfektně jsme si sedli. To byl taky jeden z hlavních důvodů našeho úspěchu.
Kdy jste se začali specializovat na mobilní aplikace?
Portfolio služeb a produktů, které naše firma nabízela, se za ta léta mnohokrát změnilo. Začínali jsme s jednoduchými webovými aplikacemi, ale postupem času jsme dělali stále sofistikovanější věci. Když pak v roce 2008 otevřel Apple svůj App Store, ve kterém bylo možné publikovat vlastní aplikace, tak jsme si řekli, že bychom se měli vydat tímhle směrem. Takže jsme se vrhli výhradně na mobilní aplikace. Měli jsme jednu z vůbec prvních českých aplikací v App Store. Jmenovala se iSvátek a v telefonu vás upozorňovala na svátky a narozeniny kamarádů a příbuzných. Stála jeden dolar a měla desetitisíce stažení.
Na českém trhu se vám ale přesto nedařilo výrazně uspět. Proč?
Nedošlo nám, že na to tady ještě není vhodný čas. Skoro nikdo aplikacím nerozuměl, málo lidí mělo vhodné telefony a především ani velcí klienti nechtěli v téhle oblasti moc investovat. Následující dva roky tak pro nás byly dost hluché období. Postupně jsme se vrátili k webům a dělali obojí. Nic se ale nezměnilo na tom, že nám nevyhovoval místní trh. Nelíbilo se nám očekávání klientů – webové a mobilní aplikace tady byly na rozdíl od zahraničí na vedlejší koleji. A nic nenasvědčovalo, že by se na tom mělo v dohledné době něco změnit. Dneska je tu trh sice trošku dál, než byl před pár lety, ale my už jsme si našli jinou cestu.
V čem se liší způsob, jakým technologické firmy domlouvají svůj byznys v Česku a ve Spojených státech?
Zásadní rozdíl v získávání nového byznysu je v tom, že tady se všechno dělá přes zdlouhavá výběrová řízení. V našem segmentu ale něco takového nikdy nebude fungovat. Zakázky tu bývají hrozně moc o ceně a hrozně málo o kvalitě. V Americe si vás klienti najdou na základě vaší předchozí práce, a když se jim líbí, tak do toho jdou.
Kdy jste se definitivně rozhodli, že se za úspěchem vydáte do Ameriky?
Díky projektu Czech Accelerator jsme dostali možnost podívat se do zahraničí. Náš prvotní cíl ale nebyl vybudovat to, co dneska máme. Spíš nás k tomu dovedly okolnosti. Původně jsme se chtěli dostat do Ameriky, vyvinout tam vlastní produkt a s ním udělat díru do světa. Na začátku jsme se o to taky snažili, ale nedařilo se.
Jak to?
V době, kdy jsme se přemístili na americký trh, jsme interně vyvíjeli aplikaci, která se jmenovala The Game. Byla to seznamka, na které jsme pracovali rok a půl. Dělal na tom velký tým lidí a stálo nás to hodně peněz. Tenhle projekt nás málem přivedl na mizinu, takže jsme ho museli zastavit. To byl taky důvod, proč jsme se začali zaměřovat na zakázkové projekty. Potřebovali jsme tu ztrátu někde nahnat.
Ani to ale nebyla žádná sranda. V Americe totiž nikdo nekouká na reference z Česka. Ty je vůbec nezajímají. Začínali jsme v podstatě od nuly. Zhruba dva roky trvalo, než jsme získali první pořádné klienty a než jsme jejich projekty dotáhli do konce, takže je bylo možné použít jako referenci. Průlomové pro nás bylo, když se nám podařilo udělat aplikace pro dva start-upy z Y Combinatoru, což je jeden z nejznámějších amerických akcelerátorů. To nám dodalo kredibilitu a pak už šlo všechno podstatně líp. Navíc se nám také ozvala společnost Spark Networks, která od nás The Game odkoupila za cenu, která se rovnala zhruba našim nákladům na dosavadní vývoj aplikace. Ze Spark Networks se potom stal jeden z našich největších klientů. V tuhle chvíli vyvíjíme všechny jejich mobilní aplikace.
Co byl podle vás z dnešního pohledu hlavní důvod neúspěchu The Game?
V té době jsme neměli vůbec žádnou zkušenost s distribucí, hledáním uživatelů ani marketingem aplikace. Při spuštění globálního produktu je navíc nesmírně důležitá lokální penetrace. Když si pustím seznamku z Prahy, tak tam musím hned vidět lidi z mého okolí. Na to jsme nekladli takový důraz. Chtěli jsme být světoví, ale člověk se musí především vžít do kůže koncového uživatele aplikace.
Jaké aplikace vám tehdy pomohly při restartu firmy?
Jedna z nich se jmenuje SpoonRocket, je to superrychlé doručení jídla. V podstatě hodně podobné Ordru, který jsme sami rozjeli v Praze. Druhá aplikace, na které jsme se tehdy podíleli, byl Caviar. Před rokem ji koupila společnost Square za zhruba sto milionů dolarů. To je zase obdoba českého DámeJídlo, ale se zaměřením na luxusní restaurace.
Byla to náhoda, že jste zabodovali zrovna v segmentu rozvozu jídla?
Už jsme měli rozpracovaný koncept Ordru. A věděli jsme, že se jeden start-up v Kalifornii snaží vyvinout taky něco takového. Sami jsme je oslovili a ukázali jim, že děláme na podobné věci. Nepovažovali nás za konkurenci nebo za někoho, kdo je chce kopírovat. Naopak v nás viděli přidanou hodnotu, takže jsme pro ně začali vyvíjet technologii, na které dneska fungují. Samozřejmě nás to posunulo dál a pomohlo nám to při dokončení Ordru. Výhoda americké start-upové scény je v tom, že se tam všichni dobře znají, takže když se vám podaří nějaká spolupráce, tak je velká pravděpodobnost, že vás doporučí dál. Pak už se zakázky shánějí mnohem snáz.
Na jakém principu funguje Ordr?
Dopoledne uvaříme jídlo a naložíme ho kurýrům do kol a skútrů. Ti pak jezdí po širším centru Prahy a teplý oběd vám doručí do deseti minut od jeho objednání. Snažíme se zaměřovat na kvalitu, nechceme rozvážet nějaké náhražky, ale plnohodnotné obědy a večeře. Chceme, aby si u nás člověk mohl objednávat každý den. Stále vylepšujeme logistiku, abychom byli ještě efektivnější a čas doručení se minimalizoval. Zatím vždy nabízíme pouze jedno jídlo, ale věřím, že brzy snad už bude výběr ze dvou.
Takže, když si teď přes Ordr objednám jídlo, tak mi ho přivezou za jak dlouho?
Zhruba za pět minut.
Dobře, tak to zkusíme… Vsadil byste si na to?
Ok, jak myslíte. (smích)
(Vytahuji telefon, stahuji aplikaci Ordr a objednávám oběd.)
Jak velkou konkurencí jsou pro vás DámeJídlo.cz a podobné projekty, které nabízí výběr z jídel spousty restaurací a dokážou objednávku doručit taky poměrně rychle?
Pro nás je konkurence každá možnost, jak se stravovat. Nejde jen o Dámejídlo, ale v podstatě i klasické restaurace, každé bistro a každé take-away občerstvení. U nás je zkrátka přidaná hodnota v rychlosti. V tom se nám nemůžou DámeJídlo a podobní vůbec rovnat. Jsou to navíc v podstatě agregátory restaurací, zatímco my jsme restaurace na kolech.
Kolik jídel denně prodáte?
V tuhle chvíli se blížíme k pěti stům rozvezeným jídlům denně.
(Aplikace na mém mobilu hlásí, že kurýr bude za minutu na místě. Vyjdu ven a přebírám krabičku s jídlem. Za necelé tři minuty od objednávky! Vracím se s balíčkem v ruce zpátky do restaurace, kde děláme rozhovor, a vůbec se nedivím nechápavým pohledům obsluhy a ostatních hostů. Moc lidí si asi nenechává do vyhlášeného podniku dovážet další jídlo. Ale dobře mi tak. Sázku jsem prohrál.)
Kromě Ordru ještě provozujete další vlastní aplikaci Lavendr? Jak funguje a k čemu slouží?
Je to seznamka, ale jen pro gay komunitu. V tomhle segmentu teď patří k nejstahovanějším aplikacím. Máme to rozjeté v Americe, Británii a Rusku. Přidáváme Francii a další evropské země.Máme zhruba dva tisíce stažení za den a sto tisíc aktivních uživatelů za měsíc. Na přelomu roku bychom chtěli tohle číslo vytáhnout na milion.
A jak vznikl nápad, že se pustíte zrovna do seznamky pro gaye?
Se seznamkami jsme už měli řadu pracovních zkušeností, takže to pro nás nebylo nic nového. A obchodně i uživatelsky je tohle zaměření zajímavé. Například kvůli tomu, že to mají gayové při seznamování mnohem těžší než běžné heterosexuální páry. Bohužel je v řadě zemí pořád dost homofobní prostředí, takže tam člověku nezbývá moc jiných možností. Uživatelé z téhle komunity jsou navíc mnohem víc ochotni zaplatit za nějakou prémiovou službu, kterou je možné v aplikaci zadat.
Setkali jste se s negativními reakcemi?
Samozřejmě. Hlavně v Rusku. Tam nám chodí spousta ošklivých e-mailů. Ale to asi nikoho nepřekvapí.
Sdílejte článek, než ho smažem